Články

středa 28. prosince 2016

Sváteční...


Tak naše Madlenka má za sebou první Vánoce. A tohle, prosím, jsou sváteční šatičky, ve kterých čekala na Ježíška :-) Dlouho ležely ve skříni a připravovaly se na svůj slavný okamžik. Šila jsem je totiž už v šestinedělí (to byly ty krásné doby, kdy dítě ještě většinu dne prospalo), ovšem velikost tak nějak vyšla na půlročního macka...
Střih je z knihy Šijeme pro miminko od Isabelle Leloup (vyšla u Svojtky), mají to být šaty v retro duchu, což mě, jakožto milovníka všeho minulého, zaujalo na první pohled. Šedobéžovou látku s bílými kytičkami jsem koupila v Praze u Mráze už před časem s tím, že si z ní střihnu outfit pro sebe, pak jsem si ji ale představila na miničlovíčkovi a rozhodla jsem se jí vzdát. Nakonec se mi, díky notné dávce trpělivosti a bohatým zkušenostem s hrou tetris, podařilo nastříhat na obé. Moje garderóba ještě hotová není, ale těším se, že možná jednoho dne vyrazíme s Madlou někam na večírek pěkně sladěné!
A teď zpátky k dětské verzi. Střih byl velmi jednoduchý, návod srozumitelný, ani pro začátečníka s tím nebyl žádný problém. Snad jen trefit dvakrát totožné řasení volánku na ramínkách mě trošku potrápilo, ale jinak to byla otázka chvilky. Co mě ale zarazilo, bylo číslování. Ačkoli jsem tvořila nejmenší verzi, tedy 0-3 měsíce, zdálo se mi to celou dobu dosti obří. A tak jsem výsledek trošku vytunila. Šaty mají mít vzadu na středu šev. Já jsem namísto toho nechala konce otevřené a přišila nahoře i dole po dva patentky, takže je možné je šířkově upravovat. Dolní lem jsem kus zahnula, cca 10cm, takže až Madlenka povyroste, jednoduše jej odehnu a délku zvětším. Ramínka jsou rovněž na patentky. Zkrátka takové rostoucí šaty...
Skutečně by mě zajímalo, jací obříci se rodí ve Francii (nebo odkud je vlastně autorka), že i po mém maičkovském zásahu, kdy jsem rozměr srazila o cca třetinu, to vypadá tak na velikost 68-74 :-D Zprvu mi to bylo trochu líto, že do nich nemůžu naši slečnu hnedka navléct, ale nakonec jsem za to ráda. Vyšlo to totiž rozměrově tak akorát na Vánoce. A to je ta nejlepší příležitost obléct si na sebe něco pěkného, slavnostního. No, co vám budu povídat, byla v nich prostě nejrkásnější! :-)



materiál z prodejny látky Mráz

našití volánku byl nejpracnější krok;
švadlenky by nad mým detailem asi zaplakaly, ale já jsem na sebe hrdá!




šaty jsou ozdobené žlutou stužkou, která jim dává retro atmosféru

zadní díl jsem udělala překládací,
aby bylo možno šířku regulovat

spodní okraj je přeložený, takže
až Madla povyroste, šatičky odehnu a prodloužím

překládací zadní část

ramínka jsou na patentek
Princezna ne! Královna! :-)
... a na závěr jedna sváteční s maminkou

pátek 23. prosince 2016

Šťastné a veselé!




Je mi jasné, že zítra už se k napsání žádného příspěvku nedonutím, vlastně se sotva donutím zapínat počítač - Vánoce jsou přece o pohádkách, dobré baště a hlavně čase stráveném s milými a ne o koukání do monitoru. Proto tedy ještě dnes večer ukázka mého letošního přáníčkování.

Tradice posílání přáníček pomalu umírá. Alespoň já mám ten pocit. U nás v rodině jsme jich každý rok dostávali desítky a také jsme jich desítky posílali. Vždycky jsme se snažili na nikoho nezapomenout, hodiny nadepisovali adresy, přemýšleli nad tím, co komu trefného popřát. Už týdny před Vánoci jsme vybírali schránku s rozzářenýma očima. V posledních letech schránka zeje prázdnotou, všichni se omezují na SMSky, jejichž text si najdou na internetu a pak přepošlou celému svému seznamu. Nemůžu si pomoci, ale tohle odmítám podporovat. Připadá mi to tak nějak neosobní. A proto na ně většinou ani moc nereaguji. Přece nebudu Štedrý den trávit ťukáním do mobilu. Mnohem raději si najdu čas o adventu, nakoupím materiál, vymyslím motiv a stvořím něco hmatatelného. Letos toho času nazbyt nebylo, ten, který mi "nesežralo" dítě, spolykaly projekční práce na domě. A tak poprvé po několika letech neproběhla ani naše tradiční dílnička. Proto jsem se omezila na jediný motiv a vyrobila přesný počet akorát tak pro rodinu. Ale aspoň něco. Nakonec tedy dvanáct téměř totožných kusů v minimalistickém duchu. Motiv koníčka mi připomíná takové ty staré tradiční Vánoce. Vystřihla jsem jej z černého papíru vyšší gramáže a dozdobila bílou gelovkou ve stylu perníčků - tedy další vánoční klasiky. No... a pak už jen ozdobný nápis a hotovo. Vypadá to docela jednoduše. Přesto výroba v tom počtu zabrala několik hodin (ano, těch hodin, kdy jsem mohla spát...). Ale nelituju toho. Jsem ráda, že se povedlo. A že kartičky v obálce udělaly radost. Tak nějak doufám, že se každý rok podaří jich vyrobit víc a obdarovat kromě rodiny i naše blízké kamarády (těm zatím bohužel stále ještě vytvářím jen elektronická PFka z fotky...). Že se mi třeba časem podaří vrátit tuhle milou poštovní tradici zpátky do života. Popřát všem těm, se kterými o Štedrém dnu nebudu. Alespoň si na ně vzpomenout. Protože přesně o tom by podle mého měly Vánoce být...

A co Vy? Posíláte také vánoční pohledy nebo přání? Přeji Vám všem šťastné a veselé! :-)




čtvrtek 22. prosince 2016

Hotovo!



Já nevím, jak Vy, ale já mám pro letošek, co se Vánoc týče, hotovo! Dárky vyrobené, zabalené, přání odeslaná, štóla sežraná :-D a cukroví napečeno! (pokud někoho napadlo, že ve výčtu činností chybí "byt naleštěn", tak tímto děkuji naší skvělé Renátce, že to řeší za mě ;-)).
Co se toho cukroví týče, jsem spokojená. Mám sice jenom šest druhů, což je v porovnání s těmi třiceti, na které jsem zvyklá z domova, slabý odvárek, ale zase vzhledem k tomu, že mám doma půlroční dítě, které přes den takřka nespí a večer se budí po půl hodině, si vlastně docela gratuluju. Jak jsem již psala minule, na svátky budeme u rodičů. A i kdybychom nebyli, jsem rozhodnutá, že mamčiny klasiky prostě péct nebudu, asi by mi spadlo sebevědomí. Takže i do budoucna počítám spíše s tím, že každá udělá to svoje a pak se podělíme. Z tohoto důvodu v posledních letech pomalu sbírám nové recepty jako základ své vlastní vánoční kuchařky. Po loňských raw jsem letos přidala nějaké méně zdravé, ale za to vynikající kousky. Jsou výhradně z internetu, takže jsem moc nevěděla, do čeho jdu, hodnotila jsem pouze podle složení, co mě zaujalo. Postupovala jsem dle instrukcí a už teď vím, že některé si pro příště lehce upravím. Pokud byste se chtěli inspirovat, tady jsou:




TVAROHOVÉ CUKROVÍ
Tento recept jsem dělala jako úplně první, moc mě lákal. Složení jsem přesně dodržela a nemá chybu! S těstem se výborně pracuje. Jelikož nemám ráda tuny cukru, vyhovovalo mi, že v něm není skoro žádný, sladkost se dodá až následným obalením. To se má provádět za horka, ale já to dělala až po vychladnutí, aby se mi na povrchu nevytvořila ohromná sladká krusta. Jak už jsem říkala, z výsledku jsem byla nadšená. Jediný trochu problém spočívá v tom, že kvůli tvarohu není možné cukroví skladovat jen tak v bedýnce. Dala jsem ho tedy do ledničky, kde jakoby trochu ztuhlo a oschlo. Je pořád jedlé, ale příště budu poučená a budu ho dělat až těsně před svátky, aby zůstalo vláčné a nadýchané...
Pokud někoho z vás tvarohový recept láká, najdete ho TADY. Je z mimibazaru, což mě zprvu trochu vyděsilo (po těch pizzách z knedlíku a podobných mňamkách, které tam kolovaly, jsem měla obavy, co z toho vyleze), ale nenechala jsem se odradit a dobře jsem udělala :-)






PERNÍKOVÉ SUŠENKY
Ještě toho samého dne jsem spáchala i tyto sušenky z blogu Na vidličku - recept ZDE. Neměla jsem sice ta hezká vánoční razítka, a tak výsledek nedělá takový dojem, ale chuťově je moc dobrý. Na rozdíl od prvního receptu se dá i dobře skladovat. Sušenky stále hezky křupou. Když jsme pár kousků dali do krabičky k "mokřejším" druhům, trochu navlhly, ale chutnají mi v obou případech. Trochu mi připomínají takové ty jednotlivě balené sušenky, které v kavárně dostanete ke cappucinu. Mňam!





KAKAOVÉ MÁSLOVÉ SUŠENKY
Tak tohle je - dle mých osobních preferencí - letošní top! Miluju Derby od Opavie, proto mě tak zaujaly. Tyhle navíc neobsahují žádný palmový olej, jen máslo. Pár ingrediencí a výsledek je boží! Hořkosladké, křehké, voňavé! Jediné trápení spočívalo ve stříkání tvarů na plech, ale za to nemohlo ani tak těsto (které je trošku tužší), jako spíš moje kuchyňské vybavení, protože ke zdobicím špičkám jsem měla plastové sáčky a ty rupaly ve švech jak na běžícím pásu, takže jsem těsto musela neustále přendávat do nových a část jsem ho tudíž poztrácela cestou - jaká škoda. Příští rok si jdu koupit textilní pytlík, protože tohle cukroví na mém stole určitě nesmí chybět! Zdroj TU.





SUŠENKY S MELASOU
Tohle vlastně není tak úplně cukroví. Recept je na cookies. Ale lákal mě, tak jsem z toho udělala miniatury a další druh je na světě. Je z mého oblíbeného blogu Veganotic (tedy tímto určitě uděláte dojem i na zapřísáhlé vegany) - najdete ho TADY. Chutově jsou výborné, melasa jim opravdu dodává originální koncovku. Jen dám příště méně cukru - tím, že je tam ještě melasa, už je to na můj vkus trošku moc. Ale to asi záleží, jak to má kdo rád... A ještě jedno POZOR! Nevím, jestli se to tak povedlo jenom mně, nebo to tak má být, ale po vychladnutí hodně ztvrdly. Takže je třeba je péct předem a nechat hodně odležet (případně možno máčet v horkém cappucinu a bude to také super! ;-))





SUŠENKY Z FAZOLÍ
Další zmenšené cookies, konkrétně z blogu Delicious (recept ZDE). Ale hodně mě tam lákaly ty fazole, byla jsem zvědavá, co to s výsledkem udělá. Chuťově to tam poznat není, ale hřeje mě u srdce, že je recept alespoň o trošku zdravější, než ty ostatní... v receptu je 80g cukru. Někdo v komentářích psal, že se mu to zdá moc, a tak jsem se trochu zalekla a ubrala - dala jsem cca 50g. Příště dám o trošku víc, sušenkám to nakonec asi neuškodí, spíš naopak. Jsou krásně hořké po kakau a s kousky kvalitní čokolády. Rozměrově jsem dělala "kolečka" průměru cca 2,5cm. Mezitím se mi vzbudilo dítě a musela jsem jít uspávat. Jelikož trouba už běžela, poprosila jsem manžela, aby je došoulel. Nechtělo se mu s tím drbat, a tak je dělal o trochu větší. Byla jsem naštvaná, že jsou to takové obludy, ale nakonec jsem za ně ráda, protože ve větším kousku více vynikne jejich chuť. Asi se budu muset od manžela učit péct :-D...



CUKROVÍ S VÍNEM
Na toto cukroví mi dala tip švagrová a je z Pradobrot - KLIK. Udělalo na mě dojem po všech stránkách: zaprvé jenom - tři ingredience v těstě - tedy rychlovka na zpracování, za druhé - není tam žádný cukr, ten se dodá až obalováním, takže množství lze jednoduše regulovat podle libosti, za třetí - v troubě se krásně nafoukly a výsledek je famózní, za čtvrté - je možné je připravit i na slano (což asi příště vyzkouším). Jednoduše skvělé!



Tolik tedy k mému pečení. Musím přiznat, že v posledních letech je to u mě s cukrovím tak, že jej ráda připravuju, ráda na něj koukám, jak je na talíři pěkné, ale vůbec ho nejím. Ne tak letos. Nevím, zda je to tím kojením (už jsem ztratila skoro čtyři kila oproti své původní váze), ale jak vidím sladké, nedokážu si pomoct. Mohla bych se toho prostě užrat! Cokoli, co přistane přede mnou na stole, nevydrží tam dlouho. Proto v rámci zachování alespoň části zásob už všechno cukroví uklízím ze svého dohledu. Ovšem... je otázka, co se stane, až udeří Štědrý den. Vždyť zakázané ovoce přece vždycky chutná nejlíp a pak už to prostě není ono...

Tak či tak, přeji Vám, přátelé, dobrou chuť! A nebojte se o šíhlou linii. Vždyť Vánoce jsou přece od toho, abychom jí alespoň jednou v roce dali bez výčitek pořádně na p*del! ;-)

středa 21. prosince 2016

Vánoce jaké z dětství znám...


Mám tu vlastnost, že se ve mně bijí dvě osobnosti. A tak zatímco v některých věcech jsem velmi inovativní a ráda se posouvám, ostatní naopak musí zůstávat  stále stejné, jinak nehraju. Tak kupříkladu Vánoce. Od dětství je to stále ta samá písnička - Štědrý den trávíme s našima pěkně doma  v teploučku a už se nic nechystá, vše je připraveno. Cukroví na stole, nohy taktéž na stole a koukáme na pohádky. MUSÍ být Princezna se zlatou hvězdou, Popelka a Chobotničky. Na stromku, který MUSÍ vonět, jsou retro baňky posbírané léty (některé po babičce, některé nakoupené v osmdesátkách - v éře mého dětství). Při zdobení MUSÍ hrát koledy, každý rok ta stejná deska nebo cédéčko. Na večeři je vývar s játrovými knedlíčky (aneb jak říká můj manžel "hovínková polívka") a ryba, která MUSÍ smrdět. Na první svátek se MUSÍ jít k prarodičům, kteří si již tradičně stěžují na to, že jsme jim nadělili dárky, ačkoli si nic nepřáli (protože oni už přece mají z domu jedině vynášet...). Večer jdeme se ségrou na procházku po vsi a počítáme rozsvícené stromečky za okny. Vzduch MUSÍ vonět mrazem a běda, když ne!

Tak takhle my to máme. No a teď si představte, že tohle moje konzervativní já se letos rozhodlo, že konečně nastal ten moment, kdy to chci jinak - po našem. Pro naši dceru, aby i ona měla ta svoje zažitá vánoční "MUST". Nový dům k tomu tak nějak přirozeně vybízel. Jenomže ono to nakonec neklaplo, prostě se to s rekonstrukcí nestihlo. A tak tedy letos (zřejmě) naposledy u našich. Rozhodla jsem se užít si to naplno, ale jelikož už prostě napůl žiju v těch svých vlastních Vánocích, tak jsem i pekla podle svého a k mamčiným dobrotám to přidám.

Samozřejmě jsem si ale vědoma, že jsou na světě věci, kterým se konkurovat prostě nedá. A jednou z nich je mamčina vánočka. Chápete, tahle věc, to je něco jako "maminčiny noky přeci". Je pokaždé famózní, pokaždé se po ní zapráší během jednoho dne (takže další den se dělá nová a pak ještě jedna) a od té doby, co ji peče, nad tou nafoukanou hmotou z obchodu jen namyšleně ohrnujeme nos. Proto jsem se rozhodla, že než se společensky ztrapnit při srovnávání kvality, radši půjdu jinou cestou a zkusím něco nového. Vánoční štólu. Tady přišlo další ALE - a tím je kynutí. Kynuté těsto je věc, před kterou já mám až panický respekt. Ani nevím proč, ale prostě se bojím, že by to mohlo nevyjít. Proto jsem náramně zajásala nad TVAROHOVOU ŠTÓLOU z blogu Na vidličku. Jen pár surovin a postup se zdál být jednoduchý - a hlavně bez obávaného kynutí. Navzdory tomu, že se v posledních týdnech potýkám s mateřskými trablemi typu "dítě se budí každých dvacet minut", a tak jsem ji dělala na několik fází, nakonec musím uznat, že byla prostě skvělá! Záměrně říkám byla, neboť to, co vidíte na fotkách, je vlastně posledních pár plátků, které se mi podařilo ukrýt, abych je vyfotila. Jednoduše řečeno, mohla bych se jí užrat. Mohla bych ji prostě sníst celou na posezení. Takže ponaučení do budoucna - příště peču z dvojité dávky (a možná další den druhou a pak ještě jednu...? ;-)). Tímto Katce moc moc děkuji za inspiraci. Zdá se, že mám novou vánoční tradici! :-)


pondělí 19. prosince 2016

Dopis Ježíškovi




Kdo mě zná, ví, že Vánoce opravdu miluju. Pamatujete si na pohádku Polární expres? Tak já jsem přesně ta holčička, které průvodčí řekl "lead" - veď a motivuj ostatní. A to dělám - nadšeně šířím sváteční náladu všude kolem sebe! Oproti tomu můj manžel je spíše takový Grinch, který se mému zaujetí směje a moc ho nesdílí. Ale letos to bude jiné pro nás oba. Poprvé totiž máme na Vánocích společný zájem, a to je naše dcera. Já vím, že v necelém půl roce věku z toho ještě nemá rozum, ale přece... 8. listopadu letos poprvé padal sníh. Bylo to ve stejný den, kdy se Madla poprvé sama bez pomoci přetočila na bříško, a tak moje radost byla dvojnásobná. Nevím, jak to vzniklo, ale mám už dlouhou dobu takovou tradici, že když poprvé toho roku spatřím za okny padat sníh, pustím si skladbu River od Sary McLachlan (původně je tato písnička vlastně od Joni Mitchell, ale prostě Sara mě tak nějak víc chytá za srdce). A tak ji poslouchám a u toho pozoruju ty poletující vločky a je to jeden z těch momentů, kdy se opravdu na chvíli zastaví čas. Letos jsem to udělala taky. K tomu jsem navíc v náručí držela toho malého tvora a společně jsme koukaly z okna. Tenhle okamžik si budu pamatovat navždy! No a proto první společné Vánoce (stejně jako mnohá jiná poprvé) jsou pro mě tak významné. Už mnoho měsíců přemýšlím, co jí letos Ježíšek nadělí. Přemýšlím o to víc, že v naší rodině se bude nadělovat zřejmě jenom jí, my s manželem si "naježili" už v květnu, a to rovnou za sedmimístnou cifru... Hodlám využít toho, že zatím moc nemá ánunk, o co kráčí, a tak většina balíčků bude spíše praktických (pláštěnka na krmení, hrací dílce na podlahu, úložiště na drobnosti do vany...). Přesto ale nějaké hračky pod stromečkem samozřejmě budou. A - jak je mým zvykem - taky nějaké hand-made. Jednou z nich bude látková panenka. Takové jednoduché tvoření, kdy jenom obstříháte motiv z pěkné látky, obšijete a vycpete. Já vycpávala vatelínem, který mi zbyl po tvoření deček, ale značka ideál by zřejmě bylo duté vlákno. Každou figurku jsem navíc opatřila ouškem z puntíkaté stužky, takže je možné je zavěsit nad postýlku a nebo k nim připevnit dudlík, kousátko či jinou zajímavou maličkost. Někteří už možná v okatých holčičkách poznali moji oblíbenou kolekci Whatever the weather, kterou jsem použila i pro dívčí verzi hrací dečky. Ano, máte pravdu. Látek jsem nakoupila vícero druhů, od začátku se záměrem, že z jedné ušiju panenky. Výsledná velikost je něco okolo třiceti centimetrů a připadají mi docela praktické - miminko se s ní může tulit a muchlat (dá se použít vlastně i jako minipolštářek), motiv je dostatečně kontrastní, aby ho to zaujalo, ale zároveň nemá žádná přišitá očička ani jiné ptákoviny, které by mohlo utrhnout nebo odkousnout...
Látka obsahuje čtyři druhy panenek a pak další drobné motivy v podobě kytiček a deštníků. Výsledných kousků proto bude víc. Zatím mám hotovy čtyři panenky a jedno paraplíčko. Všechny ale Madličce nechávat nebudu, vyberu jen jednu nebo dvě. S ostatními udělám radost holčičkám našich známých a kamarádů. Ještě přesně nevím, komu, a tak je možné, že některá přistane časem právě u vás...

Milí přátelé, přeji Vám hezký zbytek adventu! 






čtvrtek 15. prosince 2016

Zprávy z fronty

Tak to je ta moje vysněná kombinace - černá, šedá, bílá... a trochu toho ornamentu (pan Loos promine ;-))


Je to už půl roku, co jsem vykřičela do světa tu zprávu o našem vytouženém domě. Možná někoho z vás i napadlo, jak to, že jsem od té doby nepřinesla žádné novinky, žádné fotky PŘED a PO, jak jsem slibovala. Nuže, vysvětlení je prosté. Ono totiž to PO ještě tak úplně nenastalo...

Boje trvají už dlouho. Nejprve jsme bojovali s byrokracií. Následně s hypotečními ústavy a vzápětí s blbostí lidí pracujících v bankách. Tady už máme téměř dobojováno. Když se do baráku koplo, začali jsme bojovat s instalacemi. Z původního záměru zrenovovat pouze elektro a přípojky ke spotřebičům se nám nakonec (po odhalení několika téměř již neexistujících trubek, jejichž obsah se drahnou dobu tak nějak vyléval do okolních stěn) vyvrbila kompletní rekonstrukce veškerých instalací v domě. A tak začali bojovat instalatéři. Se sondami, které se jim chvílemi ztrácely bůhví kde v prostoru, a tak dodneška není jasné, zda každá roura má kromě startu někde i cíl. S dispozicemi, které neumožňovaly tak úplně přímočará řešení. S výškovými úrovněmi. Následně jsme začali bojovat my. S instalatéry, kterým do toho v jednu chvíli začal lézt jiný program. S letními prázdninami, které jsou na volné řemesníky velmi chudé. S volnými řemeslníky tak nějak celkově (zejména - jak jsme zjistili - zedníci jsou na českém trhu zcela nedostatkovým zbožím... aneb rozhodla jsem se, že až naše dcera vyroste, bude z ní zedník!). S mým nedostatkem času pro jakékoli činnosti související se stavbou (v důsledku porodu a všeho po něm následujícího). V jednu chvíli se projekt bydlení zcela zastavil. A tak jsme se omezili pouze na občasné návštěvy, při nichž jsme nakrmili kocoura, posbírali na zahradě popadaná shnilá jabka, zkontrolovali, jestli nám v době nepřítomnosti někdo nestihl ulevit od nakoupeného materiálu, a zase odjeli pryč.

Až teď, na sklonku roku, kdy slunce zapadá kolem čtvrté a venku (bohužel vlivem odřezaných radiátorů i vevnitř) je zima jak v psírně, se konečně věci zase daly do pohybu. Konečně jsme sehnali schopného a spolehlivého zedníka. Konečně se nám vrátili i páni topenáři a pan elektrikář. Manžel začal naplno pendlovat mezi prací, domem a prodejnou stavebnin. Každou volnou chvilku obléká montérky a hází písek do míchačky. A já tomu všemu velím zpovzdálí. Neustále něco přerýsovávám a když zrovna nekojím, visím na drátě a vysvětluju, že nad každým centimetrem prostoru jsem přemýšlela týdny. Jako samozřejmě nejsem včerejší a moc dobře vím, že papír je papír a realita je holt realita. Ale stále mám vizi, že to nakonec bude krásné. Takové, jako to mám v hlavě. Třeba ta podlaha. No na tu se, přátelé, těším velmi! V pokojích původní dřevěné vlýsky (ty je ještě potřeba přebrousit a ošetřit, ale o tom zatím v tom všem prachu a bordelu nemůže být ani řeč), v ostatních prostorách černobílé keramické retro. Vybírala jsem ho dlouho, měla asi deset adeptů, které jsem vylučovací metodou zredukovala na pět a pak si to hodila do vizualizace. Přiznám se vám, původní favorit byl jiný. Byla jsem o něm téměř přesvědčená. Ale když jsem si vyrobila ty obrázky a pak na to po chvílích házela oko, nakonec jsem se zakoukala do jiného. Ten na fotografii, to je on! Série Ladakh. Je tak výrazný, že všechno ostatní mu muselo ustoupit. Takže na stěnách v koupelně jen bílá, za kuchyňskou linkou černá. A nic víc. Jen tenhle frajer a pak dubové dřevo na nábytku. Takhle si to představuju. Příčky už stojí, za pár dnů se vyrovná podlaha a jdem na to. Materiál už pokorně v krabicích čeká na místě samém. Mám zatajený dech a těším se jak na Ježíška. Držte palce! :-)

... a takto nějak by měly kachle vypadat v prostoru obytné kuchyně. Čisté linie, černobílá a dubové dřevo. Tak, jak to mám ráda :-)