Svetrování vol. 2

Když jsem stvořila první petrolejový svetr, byla jsem nadšená - konečně něco důmyslnějšího, než šála! Jenže brzy mi otrnulo a začal mi připadal důmyslný málo. A tak jsem se rozhodla pletařsky postoupit na vyšší level. Ale aby mě to nesemlelo hned v zárodku, pořídila jsem si k tomu knížku Pleteme na miminka. Je to podle mě povedený kousek z nakladatelství Slovart od francouzské autorky Catherine Bouquerelové. Mezi prvními mě zaujal rozepínací svetřík ze strany 54. Na obrázku je v šedé barvě, kterou jsem v tu chvíli zrovna doma neměla, za to jsem ale měla doslova kilometry námořnicky modré, kterou miluju a původně jsem ji kupovala se záměrem uštrykovat si něco pro sebe. Snad poprvé v životě jsem návod opravdu striktně dodržela (obvykle to nedělám ani v šití, ve vaření už vůbec) - přece jenom ona se ta pletenina dodatečně dost blbě upravuje. Beránkové lemování se mi moc nelíbilo, a tak jsem na zapravení škaredých okrajů použila podle mě stylovější variantu - obšití puntíkatou látkou, která mi doma zbyla z předchozího tvoření hracích deček. K tomu jsem přidala ještě malou kapsičku. Navrch jsem to doplnila dvěma bílými knoflíky, ale nenechte se zmást - svetr se ve skutečnosti zapíná na patentky. Umístila jsem je i při dolním okraji, aby děcku netáhlo na záda při každém pohybu. Výsledek si myslím (vzhledem k úrovni mých dovedností) nedopadl špatně. Jediné, co tedy musím knize trochu vytknout, je to číslování. Pletla jsem variantu "novorozenec" (0-3 měsíce). Ve skutečnosti to ale odpovídá spíše velikosti 68, možná i 74 (tedy dítě určitě starší tří měsíců). Naše Madla není žádná podvýživa a přesto ten kousek na sobě ještě neměla. Vypadá to, že si ještě měsíc, dva počká. Ale nevadí - vyjde to tak akorát na začátek té pravé zimy. Zkrátka na to obrazit v něm všechny vánoční mejdany! :-)...

Další kousek do sbírky

Tramtadadááá - s radostí Vám představuji můj nejnovější bazarový úlovek (tedy lépe řečeno nejnovější DOKONČENÝ úlovek - několik dalších totiž na své slavné zítřky teprve čeká): houpací křeslo z šedesátých let. Ohýbané bukové dřevo a jednoduchý tvar sedáku, přesně tak, jak to mám ráda. Perfektně pasuje k mým bruselským křesílkům, které jsem Vám ukazovala už před časem. Pořízeno na s-bazaru za krásných sedm stovek. Domů přišla obrovitánská bedna... a pak se začaly dít věci. S původním typicky oranžovým lesklým nátěrem si moje vibrační bruska poradila hravě. Část jsem - v tu dobu už s megabřichem - zvládla sama, velkou měrou se pak podílel můj taťka. Detaily a záhyby jsem si následně dobrousila ručně. Ošetřila jsem opět bezbarvým matným akrylovým lakem. V otázce čalounění jsem tentokrát měla jasno hned od začátku: žádná klasická potahovka, žádné vzory, musí to být jednoduché, aby se pohledově nepotlouklo s křesly, až se potkají v jednom prostoru. Filc byl pro mě jasnou volbou. Miluju ho na nábytku od MMinterier i na skandinávských kouscích. Chtěla jsem šedý melír. Toto zadání mi připadalo dost jednoznačně. Jak moc jsem se mýlila, jsem ovšem zjistila až poté, co jsem s otazníkem v očích prošmejdila velikou budovu naproti Vojenské nemocnici a nakonec vítězoslavně přistála u dveří vzorkovny Brněnské továrny plstí (mimochodem ukrytá je opravdu pěkně!). Když jsem vstoupila do malé místnůstky se spoustou polic, chvíli to vypadalo, že moje představa uspokojena nebude, všude přihrádky s polotovary pro kreativní tvoření - výseky kytiček, zvířátek a bůhví čeho ještě - ale nic, co by vypadalo jako metráž. Na stojanu jeden vzorník s omezenou barevnou škálou, navíc v nevyhovující tloušťce... pak ale přišla slečna a že prý co si jako přeju. Popsala jsem jí svůj záměr a když už jsem se pomalu otáčela na patě k odchodu, pokynula mi, abych ji následovala do skladu. A pak jsem, přátelé, vstoupila do jiné dimenze: obrovská hala a vůkol role a role materiálu. Je libo přírodní vlnu či směs? Tloušťku 2… 5 a nebo ještě více milimetrů? Šedý melír světlý, tmavý... nebo něco mezi? Skoro se mi zatočila hlava. Všech pět adeptů jsem si vyfotila na mobil a řekla, že si to nechám projít hlavou. Vyspala jsem se na to, telefonicky zkonzultovala s čalouníkem a o pár dní později už jsem si šla pro svého favorita - osmdesáti procentní vlnu, světle šedý melír v tloušťce 2mm.

Musím Vám říct, že výsledek u některých vzbudil rozpaky. Čalouník mi hotové křeslo předával se slovy, že jako dobrý, šilo se to pěkně, ale když si na to sedl, kouslo ho to... a až to budu chtít za pár týdnů vyměnit, ať se prý ozvu. Ségry reakce při pohledu na barvu potahovky byla ve stylu "to už je jako hotové? Takhle to zůstane?". Tak tedy nevím. Ale já jsem prostě spokojená! Je to takové, jaké jsem to chtěla: jednoduché, nadčasové. Můj manžel by možná oponoval, ale podle mě to teda NEKOUŠE!  (nemá si na to co sedat nahej, že jo!). A vůbec - co si o tom myslíte vy? Líbí? Nelíbí? 

nechala jsem zvýrazněnou přírodní barvu  bukového dřeva a pouze ošetřila bezbarvým lakem

 

potahovka z osmdesátiprocentní vlny v odstínu světle šedý melír

Můj první den na blogu

Milí přátelé,

toto je můj první příspěvek na nově založeném blogu. Ty z vás, kdo sem (možná omylem? ;-)) zabloudili odněkud z virtuálního meziprostoru, srdečně vítám! A vy ostatní, kdo už mě znáte z dřívějška, vězte, že můj web www.maickosti.cz dneškem neumřel, nadále bude sloužit jako taková moje soukromá knihovna výtvorů (stále je tam budu přidávat, jen ten příběh za nimi už si přečtete zde) a taky jako archiv starých článků. Doufám, že se tu zabydlím a vytvořím dostatečně útulný prostor, abyste měli chuť zaskočit na návštěvu. Ať už to bude občas, nebo pravidelně. Budu se na vás těšit! :-)