Tak trochu slaný dort...

... jsem udělala k narozeninám svému drahému choti. Opět jsem pekla podle Vidličky. Katka mi doporučila vyzkoušet čokoládový dort se slaným karamelem, a tak jsem se do toho pustila. Zrovna se to hodilo, připadal mi totiž takový "pánský" - elegantně tmavý uvnitř, s lehce slanou chutí a navíc kávou, kterou můj manžel přímo miluje. Musím přiznat, že jak jsem se do toho kávového nádechu vášnivě položila, možná jsem to s množstvím trochu přehnala (místo instantního kafe jsem použila klasické a navíc doppio), chuť v těstě byla dost intenzívní a příště budu určitě opatrnější. Ale jinak bylo těsto pevné a krásně vláčné. Co mě ale na celém dortu bavilo nejvíc, byl právě slaný karamel použitý v krému a v nezředěné formě také na povrchu dortu. Připravovala jsem ho už několik dní před samotným pečením dortu (velmi prozřetelně, jelikož mi bylo jasné, že tolik hodin, abych zvládla vše jedním vrzem, prostě mít nebudu). Konkrétně ve středu o půl dvanácté v noci. Bylo to takové malé kouzlo. Prostě jsem jen nasypala do kastrolu cukr, nalila vodu, postavila na plotnu, zamíchala a čekala. A popravdě jsem ani nevěřila, že mi, jakožto naprostému laikovi, z toho něco kloudného vznikne. Ale ono vzniklo - a chutnalo to božsky! Barva i konzistence se mi, díky perfektnímu popisu od Vidličky, povedly tak akorát. Po vmíchání kousku másla a špetky soli vznikla mana přímo božská! Uložila jsem ji ve skleničce do lednice a než došlo na dort, několik dní jsem chodila tajně ulizovat.

 Pak přišla sobota. Ti dva moji miláčci spolu vyrazili na výlet do přírody a já zůstala doma sama. SAMA! Na skoro čtyři hodiny! Bylo to tak akorát, abych stihla umíchat a upéct korpus, připravit krém a sestavit dort. Ten jsem pak šoupla zpátky do formy a ukryla do ledničky úplně dozadu (prostě tam, kam pánské oko jaktěživo nedohlédne ;-)). Svoji mateřskou přestávku jsem zakončila ve vaně s časopisem. Prostě odpoledne podle mých představ!

Večer manžel odjel s kamarády do města na mecheche, já uspala dceru a pak dychtivě vybalila dort z ledničky. Byl už krásně ztuhlý a pevný, včetně topingu z karamelu. Pustila jsem se do výzdoby. Tentokrát jsem jí věnovala trošku více času a nakoupila předem propriety typu trubičky, tyčinky, cookies... celou dobu jsem při házení těchto komerčních produktů do košíku doufala, že manžela nenapadne zkoumat, proč si je kupuju, když je normálně nejím (v záloze jsem měla argument, že je to pohoštění na nedělní grilování, které jsme se chystali pořádat jako malé poděkování pro nejpilnější brigádníky). Trošku jsem se inspirovala Pinterestem a zbytek vyimprovizovala podle sebe. Do dokonalosti to má ještě daleko, ale učím se, ráda bych to příště posunula zas o kousek dál...
V neděli bylo sice chladno, ale slunečno. Akce s kamarády se povedla. Manžel domácí pečení až tak neprožívá, ale myslím, že byl rád, že jsem si na něj vzpomněla (i když dárek dostal už o týden dřív...). Ovšem zda byl překvapen, vlastně nevím, komentoval to slovy "já si hned říkal, proč si zrovna ty kupuješ Deli!" :-D (to je ta zelená věc, kterou vidíte rozkrájenou nahoře)

Tož tolik k mému poslednímu kuchyňskému počinu. Dorty mě vůbec v nedávné době začaly dost bavit. Může za to hlavně Katka. Tímto jí tedy opět děkuju za originální tip a už teď hledám příležitost pro vyzkoušení nějakého dalšího recepisu :-)