První rok na blogu

Tak už bloguju rok! Je čas se ohlédnout - jaký ten první rok vlastně byl? A jaký bude ten další?

V prvé řadě bych chtěla poděkovat všem, kteří si mě v tom virtuálním prostoru našli a občas sem zajdou na čumendu. A obzvláště pak těm, kteří si z té obrovské spousty výborných blogů vybrali i ten můj k pravidelnému sledování. Vězte, že blogování se mi (velmi rychle) stalo koníčkem a mám upřímnou radost z každé návštěvy a milého komentáře. On je to vlastně víc než koníček - je to teď, v době mateřské, můj způsob komunikace se světem, něco, co mě velkou měrou vytrhává z rodičovského stereotypu a pomáhá mi nezbláznit se. Taky je pro mě motorem pro realizaci mých nápadů, která by mi jinak trvala daleko déle, prostě proto, že je jednodušší se jít dobře vyspat, než v půl druhě ráno něco plést/šít/malovat. Jenže jak jsem už psala několik dní nazpátek - spánek ducha kreativce tak zcela neuspokojí ;-)

Co se od doby založení blogu změnilo, je moje předsevzetí neudělat z něj mamablog. Snažím se zuby nehty, aby stále byl tím, čím byl na začátku koncipován, a to především archivem mého tvoření. Ale faktem je, že se ze mě stala máma na 150% (do jisté míry je to asi i tím, jaká osobnost se nám narodila :-)), a tak je pro mě naše dcera teď největším tématem a často mám potřebu se s tím svěřit, nebo třeba sdílet s ostatními nabyté informace z přečtených knížek (mně samotné totiž několik jiných blogů bylo a je v mateřství velkou oporou a pomocí). Dcera sama je pak pro mě také inspirací - ráda pro ni vytvářím věci. A tak se můj virtuální prostor pomalu přetransformoval z toho ryze kreativního na tématickou směs tvoření-rodičovství-bydlení-nákupy-lifestyle-úvahy o nesmrtelnosti chrousta :-D. A tak už to asi zůstane...

Co se těch témat týče, dle sledovanosti usuzuju, že nejraději čtete o tom, jak bydlíme. Vězte, že i pro mě je toto téma asi tím NEJ, přecejen profese se nezapře a pro mě je má profese zároveň mým koníčkem. Myslím, že doma je stále co vylepšovat a na starém domě člověk nemá nikdy úplně hotovo, takže inspirace určitě hned tak nedojde. A kdyby náhodou ano, ještě stále je tu jedno pole neorané (a to doslova!) a tím je naše zahrada. Plány jsou velké! :-)

Do budoucna bych ráda tento blog vylepšila a v čem si myslím, že mám stále velké rezervy, jsou fotografie. Dílem je to mými schopnostmi a dílem technickým vybavením. Co se vybavení týče, sním si o lepší zrcadlovce (tedy vyšší řadě, než mám), ale to určitě ještě dlouho nebude na pořadu dne, takže bych si ráda pořídila alespoň lepší objektiv. Vymlouvat se ale na něj tak zcela nemůžu, protože je pravda, že dobrý fotograf si poradí i s minimálními nástroji. U mě je problém hlavně v čase, kterého mám kritický nedostatek, takže psát články zvládám u kojení a většinou jich mám rozpracovaných několik, kdežto aranžování interiéru a vytváření fotografických podmínek chce víc prostoru. Přes den mi to nedovoluje dcera a v noci absence dobrého světla. Je to trochu boj. Snad to časem poladím :-)

No a nakonec bych chtěla tohle místo udělat uživatelsky příjemnější a tématicky přehlednější, mám už nějaké nápady na vylepšení, ale uvidíme, kdy k tomu dojde. Zkrátka stále je na čem pracovat. Moje touha po tvoření je velkým hnacím motorem. Tím motorem jste ale také vy, čtenáři. A tak doufám, že v tom dalším blogovém roce budu mít stále o čem psát a vy budete mít důvod se sem vracet. A že se budeme tak nějak společně těšit z ma(l)ičkostí :-)

Tož hezké počtení přeju a ještě jednou všem velké DÍKY za podporu! :-)

Oba obrázky použité v tomto článku jsou dílem britské ilustrátorky
Louise Lockhart, která tvoří pod značkou The printed peanut