Kouzlo Vánoc...

 Tak Vánoce jsou za námi. Nevím, jak Vy, ale já mám pokaždé v duši takové podivné prázdno, když odcházejí. Trvá to vždycky naštěstí jen pár dnů a pak se nahrnou do popředí všední starosti, které to překryjí, ale prostě ten pocit, když sundávám girlandy, odstrojuju stromeček a pak vídám venku ty ještě nedávno nasvícené frajery smutně odpočívat opřené o popelnice, mě doslova trýzní. Jsem v tomto ohledu pořád jako malé dítě, Vánoce jsou pro mě speciální období...

Můj manžel tohle nikdy nepochopí, on ty dny vnímá jen jako komerční svátky sloužící k tomu, aby se ekonomika točila, a dokáže si je užít jen když prchne do hor. To, že já jsem schopná vysněný týden v roce plánovat už v létě, vymýšlet dárky, vyrábět dekorace a pak jimi zahltit byt tak, že to na vás vyskakuje z každého rohu (ano, i na parapetě nad WC jsme měli chvojí ve vázičce!), mu nejen že nejde na rozum, ale skoro bych řekla, že ho to obtěžuje. A tak si o adventu pouštím Sám doma a Nata Kinga Colea potajmu když vyrazí s kamarády na pivo, aby se mi nesmál. Pro mě je to důležité, já se ladím. Uznávám, že je to každým rokem těžší, udržet to kouzlo Vánoc v sobě. V dětství k tomu stačilo zacinkání zvonečku a mokro ve sněhulích a bylo to tam! Magie! Ale jak člověk stárne a padá na něj tíha zodpovědnosti, životních zkušeností a reklamy ho masírují ze všech stran, najednou má mnohdy problém v sobě znovu nalézt tu čirou radost přítomného okamžiku. Musí si dopomáhat. A tak mám každoroční rituály: dokola pouštím stejné pohádky, stejné koledy. Kochám se starýma baňkama, jehličí mám po celém bytě a bramborový salát jím jen jednou v roce, aby byl stále výjimečný. A každý rok čekám, jestli se to kouzlo znovu dostaví. Aspoň na malou chvilku...

Letos jsem na něj čekala opravdu dlouho. Nahrnula jsem na sebe spoustu úkolů a pak nestíhala, šílela. Na vánočních trzích, kam se mi podařilo na svařák s přáteli dostat (bez Madly) jen jednou, bylo toho dne takové davové šílenství, že jsem si připadala spíš jako někde na štvanici. O tom ale svátky světla být nemají. Kouzlo je právě v tom tichém rozjímání. Jen tak bloumat spící krajinou a nebo ulicemi, kde za okny svítí stromky, a v klidu si přemýšlet, užívat. Jenomže když máte k tomu všemu na starost rok a půl staré dítě, které venku prchá do čtyř světových stran a zajímá ho všechno, jen ne to, co vás, na nějaké bloumání vám moc času nezbývá. A tak to pořád nějak nepřicházelo, navzdory všem svíčkám a girlandám, co jsem jich doma rozmístila...

Můj milovaný polštář s koníčkem, který jsem vyrobila pár let zpátky
a už se stal mým vánočním evergreenem

23. 12. už bylo připraveno vše kromě stromečku. Ten měli přivézt manželovi rodiče. Do pokoje jsme ho ustavili až večer, když Madla spala, aby ho, rozsvícený, poprvé spatřila až ráno a mohla pomoct se zdobením. Tchán ho ořezal a usadil do stojánku, já na něj navěsila žárovičky, všichni odešli spát a pak to přišlo: poprvé v tomto roce se magie dostavila i ke mně. A pak už zůstala po celé Vánoce. Vygradovala na Štědrý den, kdy jsme se u jednoho stolu potkali se všemi rodiči, a pod větví, kde Madla rozbalila svůj letošní sen. Jakmile vysvobodila panenku z krabice, přitiskla ji k sobě a pomazlila a to byl moment, který prostě musí dojmout sebevětšího odpůrce svátků. Ačkoli jsme najezdili spoustu kilometrů, návštěva prababičky, sedánky s rodinou i párty s kamarády za to stály. Nakonec jsme se na pár dní dočkali i vytouženého sněhu!

No a teď je tomu konec. Je to smutné, ale musí to tak být. Kdyby to trvalo celý rok, už by to nebylo výjimečné a možná bychom si toho všeho ani neuměli vážit. Myslím, že je vlastně fajn, že nás kalendář alespoň tímto způsobem jednou za rok přiměje si připomenout všechno, za co můžeme být vděční. A že to není samozřejmost. Asi proto tolik miluju Vánoce a bojuju za zachování toho kouzla. Obchodníci a televize se ho sice každým rokem brutálněji snaží přehlušovat, ale ono tam někde hluboko je pořád přítomné a čeká, jestli si ho někdo všimne.

Tak Vám přeju šťastný a povedený rok 2018 a na jeho konci zase trošku magie!

...no a na závěr pár obrázků, jak jsme letos kouzlili u nás doma ;-)

Jídelna...

... a s improvizovaným osvětlením. V celém bytě
nám trčí ze stropu žárovky, a tak jsem to dočasně
vylepšila svátečním osvětlením v podobě papírového
lampionu - hvězdy - z Ikea

Jediná doba v roce, kdy máme na stole ubrus.
Tento mi ušila mamka z látky, kterou dostala
jako svatební dar. Mělo to být původně povlečení,
ale nakonec zdobí naši jídelnu

 

 

Bylo nám krásně! :-)