úterý 25. dubna 2017

Na frontě klid ;-)

Tak už je konečně dobojováno! Zvítězili jsme! Ale jak už to tak chodí ve válkách, území bude ještě chvíli zplundrované (ubité rohy od stěhování, lokální škrábance na zrepasovaných parketách, nedokonalé výmalby v rozích, nedokončené lišty, prahy a přechodovky, žárovky místo svítidel - a teď nemyslím ty designové...). Ještě odklízíme trosky, co se válí všude kolem (krabice, krabice, pytle a krabice). Ale jsme v euforii! Několikaměsíční peklo je za námi.
Musím přiznat, že závěrečné boje mi daly zabrat nejvíc. Síly už docházely. Týden jsem balila veškeré naše majetky do krabic. Člověk by neřekl, kolik krámů se do jednoho malého bytu vejde. Byla jsem na to sama. Manžel měl plné ruce práce s vynášením, převážením a opětovným vynášením. V rámci finanční úspory jsme si všechno přestěhovali sami. My, půjčený přívěsný vozík a parta přátel k tomu... Všichni zapojili svaly a nohy a tahali kusy nábytku a krabice narvané knihami. Brali mi to doslova zpod rukou, nestíhala jsem. A do toho osmiměšíční dítě. O víkendu se u něj vystřídaly obě babičky (každá musela, chuděra, ujet přes sto kilometrů!). V sobotu a neděli se odvezly největší kusy, odvedená práce byla vidět. A pak nastalo pondělí. Odjeli příbuzní, odešli kamarádi i manžel do práce. Holobyt. Jen já, pootevírané skříně zpola prázdné, zbytky krabic, chuchvalce prachu po zemi a mezi nimi se plazila naše dcera, které ten volný prostor připadal strašně fascinující (a ty fujky, co se všude válely, též!). Nálada poněkud klesla. Ale nevzdávala jsem se. Pondělí a úterý ve stejném - stěhovacím - duchu. Středa byla relaxační a perfektní. Měl to být náš poslední celý den v Brně. A tak dvě - naposledy městské - slečny Mája a Madla spolu vyrazily na cvičení. Pak si s kamarádkami v restauraci koupily jídlo s sebou a u jedné z nich si daly do nosu. Zatímco se děti, nadšené z neokoukaného prostředí, s chutí přehrabovaly cizími hračkami, si matky daly kafíčko, zákusek a pak společně vyrazily s ratolestmi na procházku k řece, kterou zakončily malým řezaným na konečné čtyřky v Obřanech. Den byl jako malovaný, slunko svítilo, vzduch voněl jarem. A jenom díky němu jsem nakonec přežila čtvrtek, který byl doslova peklem.
Madle se prokousávají horní jedničky. V noci se budila každou hodinu, takže jsem ráno vylezla podobna zombie, bolelo mě celé tělo a časomíra odpočítávala poslední hodiny, které jsem měla na to, abych nájemní byt vyprázdnila zcela. Čekala mě kuchyně - nádobí, které nejde jen tak sbalit, aniž by ho člověk nemusel řádně ochránit před rozbitím - a potraviny, které byly z části napadeny morem zvaným potravinový mol. Všechno jsem probírala, vysypávala, dózy vymývala. Krabice docházely, takže mě čekal logistický oříšek. Do toho všeho dítě a jeho nešťastné horní jedničky. Odložit ji na deku, aby si sama hrála, bylo nemožné. Nechat brodit v tom svinčíku taky. Jedna babička v lázních. Druhá hlídající vnoučata švagrové 250km od nás. Manžel v práci, ze které se nemohl uvolnit, protože kolega měl dovolenou. Ségra i všichni kamarádi taktéž v rachotě. Všechno špatně. Moje deprese narůstala tak dlouho, až jsem nakonec i s děckem vytuhla na matraci na dobré dvě hodiny. Pak přišel manžel s kamarádem a začali znovu nakládat. A já stále neměla hotovo. Až ve čtvrt na sedm mě spasila kamarádka, která vzala Madlu na procházku. A švagr, který mi objednal obří hamburgr s donáškou až ke dveřím, protože jsem do té doby prakticky nic nejedla. Na dvě hodiny jsem zůstala zcela opuštěná a byly to nejintenzivnější dvě hodiny z celého týdne. Jednou rukou jsem si cpala jídlo do krku, druhou sypala (teď již bez ladu a skladu) zbylé věci do boxů. Nakonec jsem to stihla. V půl desáté večer si nás manžel slavnostně dovezl do našeho nového sídla. Proklestili jsme si uličku mezi krabicemi a tam v tom kartonovém ráji ulehli na -  již smontovanou! - postel k první noci v novém bytě. Moc si z ní nepamatuju. Upadla jsem do komatu (rozumějte komatu přerušovaném v hodinovým intervalech).
Druhý den ráno jsem vstala a cítila se, jako by mě přejel tank, ale ten pohled z okna a zpěv ptáků a pohled na naše bílé zdi a kuchyňskou linku zářící novotou, mi vlil energii do žil. S pocitem, že teď už vlastně není kam spěchat, jsem šťastně započala s vybalováním.
Bydlíme už tři týdny. Stále je to ještě tak trochu provizorium, ale už se to začíná podobat domovu. A musím přiznat, že se v tom domě cítím strašně dobře! Snad proto, že je (poprvé v životě!) náš, snad proto, že jsem si ho vytvořila k obrazu svému. Miluju ten obří dřez, ve kterém bych se skoro mohla koupat, pravidelně chodím hladit dýhovaná dvířka kuchyňské linky a parkety v obýváku, užívám si sprchování s výhledem do krajiny, která je v jarním slunci ještě hezčí, těším se na chladné dny u zapáleného krbu. Madla se ještě pořád budí po hodině, ale zub už si konečně prodral cestu ven. Mě ještě pořád bolí celé tělo a cítím se jako zombie, ale přesto ponocuju a sjíždím Pinterest, protože mi to prostě nedá. Byt potřebuje dořešit úložné prostory, zabydlet a doparádit. Čeká mě ta nejkrásnější práce a já se na ni těším jako na Ježíška. Home sweet home!

Tak tohle je teď můj nejoblíbenější pohled -
ze sprchy na malebné střechy domů a do zahrad


Poznámka pod čarou: na tomto místě bych chtěla s největším vděkem ještě jednou poděkovat všem, kteří se na tom našem rekonstrukčně-stěhovacím maratonu podíleli. Byly to desítky kamarádů, kteří neúnavně sobotu co sobotu bojovali s námi až do vítězného konce - demolovali, betonovali, oškrabovali, přenášeli, penetrovali, malovali, montovali, stěhovali, uklízeli, zapůjčili nářadí, dodávku a přívěsný vozík, pomáhali vařit či hlídat Madličku. Ze všeho nejvíce jsme ale vděčni oběma našim rodinám, které nás neskutečně podpořily, ať už finančně, tak psychicky i fyzicky - přiložením vlastních rukou k dílu. Bez všech těchto lidí bychom to nikdy nedokázali. Za to, že obětovali svůj volný čas a prostředky na to, abychom my tři mohli bydlet, jim navždycky budeme zavázáni. Sice máme teď na dalších třicet let naprosto holou p*del, ale víte, jak se to zpívá: nemít prachy NEVADÍ! Protože to, co dělá život bohatým jsou jen a jedině přátelé. Miláčci, děkujeme Vám! :-*



V těchto dnech nějak nestíhám. Ani fotit. Tak dnes jenom pár cvaků mobilem z kočárkové procházky. Abyste měli představu, jak je tady na jaře krásně :-)...

Já si prostě myslím, že na vesnici by všechny ploty měly být dřevěné.
A nejlíp plaňkové! (a ideálně ještě i tak trochu romanticky rozbité :-D)


No dobře, lidi do něj vypouštějí kdeco...
ale stejně je krásný!

Na letní koupání už se moc těším!

Moje nejmilovanější ulička... i když
to vlastně ani pořádná ulička není, spíš
cesta mezi ploty...

Tady si vždycky vzpomenu na scénu z Vesničko má, středisková...
prostě čím víc ruina, tím lepší! :-) A ta kamenná zídka - ach, chtěla bych
to všechno namalovat!

Love! <3

4 komentáře:

  1. Jste na uzasnem miste, i kdyz ten proces zmeny byl tedy dost komplikovany, at se vam tam dobre zije!!! Tesim se na dalsi fotky. M.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, komplikovane to bylo, jsem rada, ze uz je to za nami, protoze bohuzel se to trochu podepsalo na mem zdravi. Snad uz bude lepe. Za prani moc dekujeme :-)

      Smazat
  2. Přeji krásné a spokojené bydlení v novém ... Krásný den a taky se těším další fotky, D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Moc dekujeme za prani :-) Fotky urcite budou, jen momentalne v nasem byte jeste zadne zakouti neni zcela dokoncene, tak prosim o strpeni ;-)...

      Smazat