pátek 19. května 2017

Venkovská idyla


Spousta lidí se mě ptá, jestli se na vesnici necítím izolovaná. Jestli mi neschází město. Pravdu? Zatím neschází. Na rodičáku s desetiměsíčním dítětem nejsem tady o nic více izolovaná, než jsem byla tam. A svoji touhu po ruchu velkoměsta zatím pravidelně uspokojuji jednou týdně:

Ráno naskočíme do auta a vyrážíme s manželem směr Brno. On do práce. Já ven do ulic. Už se z toho stává téměř rituál. Domluvím si rande s některou děťatou kamarádkou a zatímco Madla během pár minut vytuhne v kočárku, já si dopřeju nejvíc nejlepší Cofee to go v Kofi kofi na Joštové a vyrazím. Baví mě se jen tak procházet a cítit tep města. Pozorovat muže v perfektně padnoucích oblecích a holky se slunečními brýlemi a červenou rtěnkou na puse, jak si dávají snídani na zahrádce některého z bister. Poslouchat cinkání šalin. Ukrývat se ve stínu vysokých budov se štukovou výzdobou. Obdivovat šik mámy, které zrovna, stejně jako já, venčí své ratolesti. Vlastně bych k tomu asi ani nikoho nepotřebovala. Ale nechci přicházet o své brněnské kamarádky a jejich aktuální příběhy, a tak mé kroky vždy zamíří k některé z nich. Pak jdeme s Madličkou na cvičení. Vždycky jsem nenáviděla říkat básničky, dělat kašpárky a tleskat rukama. Teď to dělám dobrovolně, a co víc, i ráda. Pro ty rozzářené dětské oči. A tak trochu i pro sebe. Máme tam perfektní partu. Společný oběd, po něm kafe a zákusek, zatímco děcka jsou zaměstnána jedno druhým, je prostě blaho pro mateřstvím zjizvenou psychiku :-) Na čtvrtou už ale peláším zpátky. Předávám dítě a nastává vrchol dne/týdne: dvě až tři hodiny sama pro sebe. Přiznám se, že se s tím teprve učím pracovat. Ta chvilkově nabytá svoboda je tak opojná, že ji často nedokážu využít úplně efektivně. Ale já to časem určitě vypiluju! ;-) Blíží se večer a já už se, restartovaná, zase ráda vracím k těm svým miláčkům, malému a velkému. Velkému jsem vděčná, že mi umožnil sebeobnovu, malému za to, že chvíle s tatínkem tak pohodově zvládá. Podvečerní dopravní špička pominula, Brno už je opět hezky průjezdné. A my míříme za jeho hranice, do toho našeho hnízda. Mého milovaného města jsem se nabažila, chvíli z té dobité energie a přemíry sociálního kontaktu zase budu fungovat. Tady k nám cinkot šalin nedolehne. Místo startujících motorů mě budí zpěv ptáků. A písničky z babiččiny krabičky - to předtím, než se ozve hlášení místního rozhlasu. Nepude proud. Na hřišti se bude konat dětský den. Do obce zavítal prodejce ovozelu. Ačkoli mi ten rachot z tlampačů občas vzbudí dítě, takže pak hodinu pochoduju po bytě s nosítkem na pupku, nějak mě to celé hrozně baví. Připomíná mi to vlastní dětství na venkově. Těším se na to, až naše Madla bude za soumraku chodit domů s odřenými koleny a rukama od bláta. Nejsem včerejší, je mi jasné, že z kapsy tepláků jí zřejmě bude čouhat mobil. Ale strašně bych si přála, aby byla šťastné, bezstarostné dítě. Aby se nemusela desetkrát ohlížet, než přejde silnici. Aby věděla, jak chutná mrkev zrovna vytažená ze záhonu a jen tak ledabyle otřená do trička, protože to je přeci 'čistá špína' :-)
Dneska ráno to už u nás na zahradě zavánělo létem. Uvařila jsem si kafe, vzala ho ven a posadila Madlu do trávy. Mazlila se s ní, jako by to byly nejjemnější vlasy. Sundávala si ponožky, klobouk a dělala na našeho kocoura 'af af'. Asi to město nakonec fakt tak nutně nepotřebuju. Jsem blázen? :-)...

"Já žádnú čepicu nechcu!"







4 komentáře:

  1. A o tom to je. Prozivala jsem kdysi podobne pocity, ted uz mam deti vetsi, ale jsem rada, ze maji sanci prozit detstvi podobne tomu memu - venku, s jinymi detmi a treba i temi odrenymi koleny:-). A take schvaluji tu dobu jen pro sebe, to je potreba:-). Hezke odpoledne. M.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ja mam jen trochu strach, aby pred radenim venku nedaly prednost sezeni u pocitace. Da se tomu vubec v dnesni dobe, kdy jsou deti kazdy den konfrontovany s jinymi detmi, vubec nejak predchazet? Jakou mate zkusenost? A nebo je to na venkove proste jinak a vsechny deti i z jinych rodin jsou proste venku vic, nez by byly ve meste? Ano, cas pro sebe vnimam jako naprostou nutnost, i tak mam pocit, ze ty dve hodiny tydne jsou zoufale malo a spis je to takova honicka snazit se vse behem te kratke chvilky 'dohnat'. Ale zaplat panbuh aspon za ne :-) Zdravim. M.

      Smazat
  2. Já to tak moc chápu!
    Někdy si zastesknu, že život ve městě by byl o tolik lehčí - to když mi zase dojdou vajíčka a máslo a obchod má samozřejmě už zavřeno. Ale pak jedeme do města a já se tak těším domů. Na ten klid a bez uspěchaných lidí.
    A těším se, až se bude Ema samostatně stravovat a nebude se na mě co každou chvíli sápat, to si i do Prahy vyjedu :)
    Takže souhlasím, na chvíli město, ale doma v zapadákově :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ano, taky se strasne tesim, az bude Madlenka samostatnejsi a mene odkazana na me (hlavne pri uspavani), abychom se mohli s tatinkem vic prostridat a ja mela zpatky aspon kousek toho sveho spolecenskeho zivota, svoji identity. Byt mamou je pro me nadherna zkusenost, ale s tou ztratou vlastni identity stale dost bojuju, verim, ze casem se to snad zlepsi :-) A s temi vajicky a maslem - toto je opravdu trosku handicap vesnice, zas na druhou stranu to cloveka motivuje k tomu lip planovat, co bude varit. A tim padem pak v supermarketech utrati mene za zbytecnosti...aspon ja mam zatim takovou zkusenost ;-)

      Smazat