Vůně domova

Jak podle vás voní domov? Jako váza plná květin? Jako čerstvě vyprané prádlo? Jako nedělní oběd?...

Pro mě domov znamená kuchyně. Vyhřátá a prostorná, zkrátka místo, kde se všichni sejdeme. Rodinný krb. A možná jsem trochu staromódní, ale myslím si, že každá máma by měla umět vařit a péct. Ta moje to umí a já s láskou a nostalgií myslím na její letní tvarohové knedlíky s jahodama, rybízové bublaniny a zimní vánočky a tažené štrůdly. Na tom jsem vyrostla a každý rok se na to zas jak malá těším, kdykoli přijedu na návštěvu. A chci, aby to moje děti měly taky tak.

Vůně domova by mohla být třeba i pecen čerstvě upečeného chleba. Vždycky jsem si přála to umět. Udělat kváskový. Ten pravý a jediný, s křupavou kůrkou a vláčným vnitřkem. První více či méně zdařilé pokusy jsem učinila tak dva roky zpátky. Kamarádka (ano, ta víla, co se před měsícem vdala) mi dala kvásek i svůj recept. Takový ten tradiční, co trvá noc a den. Ale nějak to v mém podání nebylo ono. Pokaždé jiný, ale furt hodně hutný, s kůrkou podobnou betonu. Manžel to moc nechtěl, jedla jsem ho jen já, až mě to časem omrzelo. A můj kvásek pak umřel. A odhodlání taky. Až teď to na mě znovu přišlo. Madlička totiž chleba miluje (řeknu vám pravdu, naše dítě je ve skutečnosti hrozný frfňa a když už odmítne vše, chleba je má jediná jistota, že neumře hlady). A já ji nechci pořád nacpávat tím konzumním. Domácímu pečivu věřím víc. Vím, co jsem tam dala. Navíc ne každý chleba z obchodu je kvasový, přitom právě kvásek je ta nejhodnotnější část.

Mám švagrovou, která žije vařením a pečením. Doma ve sklepě dělá sýry na profesionální úrovni, má tam lis a police, kde nejlepší kousky zrají dlouhé měsíce. A její fotky bochníků chleba na fejsbůku mi pravidelně dělají chutě. Dlouho jsme mluvily o tom, že mi to ukáže. Až teď na to došlo. Přijela na návštěvu a darem mi přivezla povinnou výbavu pekaře, od kvásku a mouky až po ošatku, pytlík na hotové pečivo a dokonce řezátko, kterým se pecen před vložením do trouby ozdobí.

Dneska jsem se do toho poprvé sama pustila. Na pomoučněném vále telefon pro případ vyslání nouzového signálu. Využila jsem jej ;-) ALE bochník se nakonec opravdu povedl! Byl krásně kulatý, macatý a zvonivý. Voněl po celém bytě. A chutná báječně!

Možná jste taky dostali chuť to zkusit, a tak přikládám její osvědčený recept, který sama vymyslela. Je to podle mě takový chlebový tuning. Ten tradiční totiž obsahuje jen kvas, mouku a vodu (sůl, kmín...) a dělá se na tři etapy a kynutí trvá děsně dlouho. Toto je oproti tradičnímu receptu rychlovka, takže by mohla potěšit i jedince, které odrazuje to neustálé nastavování budíku a vymazlování. Já začala péct kolem sedmé večer. V jedenáct bylo hotovo. Do receptu kromě výše zmíněných ingrediencí přijde ještě navíc trocha oleje a na podporu kynutí sušené droždí. A k ruce jsem měla domácí pekárnu. Postup se pokusím popsat podrobně jako pro blbečka, protože si myslím, že to člověk neznalý věci prostě potřebuje. Alespoň já si tedy do receptu všechny poznámky pod čarou dopsala přesně tak, jak mi je Petra sdělila, a s jejím laskavým svolením teď odtajňuji i vám. Zde jsou ingredience:

300 ml vody (chladné či vlažné)

2 lžíce oleje

2 lžíce kmínu

1 a půl lžíce soli

(Len, slunečnice či jiná semínka dle chuti - ale nejsou nutné)

500g hladké pšeničné mouky (bílá mouka lépe kyne a má stálejší vlastnosti)

100g celozrnné pšeničné mouky (grahamová, špaldová... celozrnná mouka je samozřejmě zdravější, výživově hodnotnější)

1 a půl lžičky sušeného droždí

300 ml žitného kvásku (nejjednodušší pro začátek je, když vám ho někdo daruje a vy si jej pak vykrmujete jako prasátko :-))

Trocha bramborového škrobu (na posypání bochníku)

První krok se dělá v pekárně. Určitě to jde i bez ní, ale s tím nemám zkušenost (tedy mám, ale s jiným receptem...) Takže do pekárny vložím vodu, olej, sůl, kmín a případně semínka. Na to nasypu obě mouky. Nakonec přidám droždí a kvas, na každou stranu nádoby jedno. Petra kvas odvažuje tak, že celou nádobu vloží na váhu a dovnitř dá cca 300g kvasu. U kvasu záleží na konzistenci, měla by být spíše jako hustší lívancové těsto. Pokud je řídký, je třeba ubrat vody do pečení a naopak. Toto chce určitě praxi. Já měla kvasu trochu méně než 300g, protože jsem si potřebovala vyšetřit džibíček na příští pečení, a navíc byl spíše řidší. Nevěděla jsem ale, že mám ubrat vody, takže se těsto po vyjmutí z pekárny lepilo a musela jsem dodatečně zapracovat další mouku. Naštěstí to nakonec nevadilo...

Když je vše v pekárně, nastavím si program 'těsto' a o víc se nestarám. Trvá to hodinu a půl.

Po skončení hnětení vyklopím těsto na lehce pomoučený vál a několikrát přeložím, poté vytvaruju bochánek. Trvá to jen chviličku. Těsto by se nemělo lepit (mně se lepilo a tudíž jsem musela zapracovávat další mouku). Hotový bochánek lehounce po vrchu posypu bramborovým škrobem a rozetřu, vložím ho do ošatky a i s ní do mikrotenového sáčku. Pak nechám kynout v troubě zapnuté na 50 stupňů cca 45 min. (nebo i mimo troubu, pokud je doma teplo, ale trvá to dýl, těsto by mělo vyběhnout alespoň do výše hrany ošatky)

Když mám vykynuto, dám si do trouby zvýšené na 250 stupňů předehřát kámen na pizzu (kdo ho nemá, může péct na plechu, ale kámen je lepší. Ten můj je z obchodu s kuchyňskými potřebami Orion). Pak kámen vytáhnu, těsto z ošatky na něj překlopím a případně naříznu (nejlépe žiletkou) do tvaru hvězdičky, křížku...

Peču v troubě prvních 10 minut na 250 stupňů a pak 40 minut na 200 stupňů. Hotový chleba by měl při poklepu 'zvonit'. Nechám vystydnout na mřížce.

A co se zbytkem kvásku? Je dobré jej udržovat v lednici (proces kvašení se tím zpomalí) a vytáhnout až když mám v plánu péct. Kvásek se musí pravidelně krmit. Petra doporučuje na začátek nasypat dvě lžíce žitné mouky a nalít jen tolik vody, aby se rozmíchala. Když budu chtít znovu péct, vytáhnu ho přibližně půl dne předem z lednice a dokrmím moukou a vodou tak, aby vzniklo řidší lívancové těsto v množství potřebném pro pečení (je třeba si ovšem uvědomit, že ještě trochu nabyde). Pokud pár dní nemám v plánu péct, kvásek v lednici pouze kontroluju, jestli má co žrát. Musí být nadýchaný (jsou v něm bublinky). Pokud nadýchaný není, je čas dokrmovat. Pokud už je hodně hladový, začne nepříjemně smrdět po acetonu. V takovém případě je lepší ho většinu vyhodit, nechat jen cca jednu lžíci a dokrmit, pokud ještě není mrtvý, znovu se nastartuje :-)

Tak a to je celá věda. Až se ho pořádně naučím (dneska to považuji hlavně za začátečnické štěstí) a nabydu zkušenosti, ráda bych vyzkoušela i další recepty a třeba se jednoho dne propracuji i k tomu nejzákladnějšímu, ale o to složitějšímu chlebu. Do té doby si ale hodlám na maximum užít tento 'vyladěný', je totiž fakt boží!

Už teď se těším, až si ho ráno dám k snídani. S marmeládou, nebo jen tak s máslem. Čerstvý chleba vlastně nic dalšího nepotřebuje. Čerstvý chleba je ráj na zemi. Ó ano, domov!

detail chlebu s naříznutím ve tvaru hvězdičky

A tady je ten náš mazel v celé své kráse

Po nakrojení...

Jak jsme šily svatební outfit pro Madlenku

Jak jsem slíbila v minulém příspěvku, dneska malá ukázka toho, co jsme si na vílí svatbu připravily pro sebe. Už dlouho v mém šatníku bydlí vrstvená tylová sukně v mentolovém odstínu od Princezny Pampelišky. Koupila jsem si ji ještě předtím, než tyl a mentol udělaly díru do světa a zdá se, že to byla dobrá volba - baví mě už mnoho let! K ní jsem si pořídila jednoduché bavlněné tričko s jemnou krajkou (tuším, že to bylo v H&M ?) a dohromady je to můj slavnostní evergreen. Když jsem pak nedávno náhodou strčila nohu do Pepca a objevila tam tohle bodýčko ne nepodobné právě mému topu, nemohla jsem odolat. Když mě se ty sladěné matky a dcery tak líbí! (Mimochodem, pamatujete na Madlenčiny vánoční šaty? Ze stejné látky jsem si střihla i na svoje. Metráž bohužel ještě pořád čeká v šuplíku na den, kdy zasednu k šicímu stroji...). Jelikož jsem si tehdy sukni objednala zbytečně dlouhou (byla to moje chyba) a pak vrstvu po vrstvě zkracovala, měla jsem doma spousty zbytků. A jak jsem teď byla ráda, že jsem takový skladník a kdeco schovávám pro strýčka příhodu. Najednou jako když našel! :-)

Bohužel ustřihnuté proužky byly poněkud krátké. Chtěla jsem je našít na bavlněný náplet v několika řadách nad sebe, ale nesehnala jsem žádný v požadovaném odstínu. Pak moje mamka přišla s nápadem našít to rovnou na body. A bylo! U rodičů jsem se rekreovala týden. Po večerech jsme to s mámou páchaly. Ona má na výsledku větší zásluhy, za což jí moc děkuji. Většinu drobného ručního šití zvládla, zatímco já jsem uspávala dceru. Já jsem pak ještě navrch vyrobila čelenku do vlasů. Posloužila obyčejná bílá pruženka, zbytky tylu a stará dobrá metoda opalování nad svíčkou. Pak už jen jednotlivé plátky sešít dohromady a voilá - garderóba je na světě!

krajkový detail na bodýčku

vrstvená tylová sukně našitá přímo na body

nezbytná květinová čelenka ze zbytků tylu

PS: kdo zvládl dočíst až sem, za odměnu přidávám ještě vtipnou historku o tom, kterak jsme se měli jít o víkendu fotit v ateliéru v místě bydliště mých rodičů (dostali jsme totiž od kamarádů darem poukaz na rodinné focení), a tak mi přišlo škoda nevyužít Madlina právě dokončeného vílího outfitu. Poprosila jsem tedy manžela, zda by mi mohl přivézt i ten můj, až za námi pojede. V pátek večer jsem mu na uvítanou vlepila pusu a ptám se, kde má tu moji sukni, že ji nikde nevidím. A co myslíte? Ne, nezapomněl ji. Ten můj čundrák ji (spolu s košilemi, ve kterých se měl fotit) zmuchlal do kuličky menší než fotbalový míč a napěchoval do krosny!... a pokud se nerozvedli, žijí šťastně až dodnes. Aneb nejjemnější voňavkou je dým. Ách jo!

... a malá ukázka, jak to dopadlo. Za foto díky Fotoateliéru Eva

 

Svatební šaty pro vílu

Prožívám šťastné období. Je nám všem okolo třiceti, a tak se milujeme, množíme, budujeme hnízda - je co slavit! Letos v létě pokračujeme ve svatební krasojízdě. Tentokrát se vdávala moje kamarádka Míša. Je to taková éterická bytost, která miluje folklor, lidovou architekturu, peče domácí chleba, vyrábí si povidla ze své vlastní úrody a šije milé drobnosti i celé ošacení z ekologických materiálů. Dokonce i své svatební šaty si ušila sama!

Jednoho večera jsme se sešly u nás doma nad šálkem horkého čaje, ona třímala v ruce bílé šaty, které mohly být dobře několik desítek let staré. Ulovila je někde v sekáči v době, kdy jí bylo sotva dvacet let a vysnila si, že se v nich jednoho dne vdá. A teď se ten moment blížil, ale ona zjistila, že to možná nakonec není úplně ono. Některé části se jí líbily, jiné naopak nevyhovovaly. A ona tápala, co s tím. Ušila už mnoho svatebních šatů. Ale nad vlastními člověk prostě tápe. Chtěla ode mě poradit. Měla hrubou představu, co by se jí líbilo, chtěla něco inspirovaného krojem a folklorem. Já ji pořád viděla jako tu vílu z lesa (ostatně i svatba se měla konat v přírodě, mezi stromy v krásné krajině Bílých Karpat). Pokusily jsme se oba nápady propojit do jednoho celku. Rozhodly jsme se z původního kusu zachovat pouze vršek. Sukně měla být nová, jemně splývavá, a to vše se mělo spojit v pase ozdobnou pentlí s lidovými motivy. Rukávy jsme zkrátily a na jejich zakončení také použily stuhu. Trvalo to několik týdnů a pak Míša poslala výsledek. Byla spokojená, podařilo se jí to ušít tak, jak chtěla. Pak ale nastala svatební panika. Není to ono, vršek je moc objemný, necítí se v tom. Co s tím? A tak jsem navrhla vychýlit se od původní krojové inspirace ještě více k 'víle' a začaly jsme redukovat. Souhlasila s tím, že se vzdáme nabraných rukávů. Další část původního živůtku zmizela, odhalily jsme ramena. A bylo to tam! Najednou se ta víla vyloupla v plné kráse! Jemná, něžná, ale ne nudná. Stuha tomu dodala na zajímavosti. Celý outfit byl ještě doplněn věnečkem s pentlemi a kyticí z lučního kvítí.

Myslím, že se povedl. Myslím, že byl pravdivý. Ostatně jako celá svatba, která byla vymazlená do posledního nejmenšího detailu. Místo bylo skvěle vybrané - jednalo se o stromovou kapli na vrcholku kopce, odkud byl výhled do celého kraje, ze všech stran. Navíc na československém pomezí (ona Češka, on Slovák). V Bílých Karpatech jsem se ocitla poprvé a skutečně mi učarovaly. Rozhodně to určitě nebyl poslední výlet tímto směrem - už teď přemýšlím, že bychom tam vyrazili na prodloužený víkend a ubytovali se ve stejném hotelu Háj. I ten byl podle mého gusta - přátelský, stylový, designový a baby friendly, s vynikající (zdravou!) kuchyní. Já jsem si to prostě užila na maximum. Mimochodem... zajímá vás, jaký outfit jsme si na vílí svatbu připravily my s Madlenkou? Uvidíte příště :-)

Pozn.: fotografie ze svatby nejsou moje, ale byly použity s laskavým svolením nevěsty :-)

...na závěr ještě malý suvenýr z povedené akce :-)

Parapet...

 Mám radost. Zase jeden malý kousek našeho bytu je hotov. Parapet na záchodě bylo celkem velké téma. Ačkoli to vypadá jako blbost a ačkoli si třeba říkáte, proč tady prezentuju zrovna WC... ale spočítali jste si někdy, kolik času tam člověk za život stráví? Podle mě se ta místnost často podceňuje. To já jsem se prostě rozhodla, že ji chci krásnou!

Všechny zdi šly dolů a zůstala jen obvodová s oknem a i ta se otloukla až na cihlu. Původní parapety se sundaly a pak se řešilo, co s nimi. V koupelně jsme po úpravě nedali žádný, místo toho se obložil keramikou, protože okno je de facto součástí sprchového koutu. Na WC jsem váhala. Obklad máme do metru dvaceti, dělám to tak téměř do všech návrhů, působí to vzdušně. Parapet byl cca 1,35m vysoko. Zedník mě nahlodával, abych si předstěnu pro závěsné WC nechala taky nadstavit a zarovnat to, ale jednak se mi nechtělo přidávat další řadu kachlí, aby to nebylo moc těžkopádné, druhak mi bylo líto přijít o možný odkládací prostor. Přecejen podlahová plocha je malá a o nějakých skříňkách moc nemohla být řeč. A tak jsem si vymyslela tenhle hluboký parapet, který srovná výšky a hloubky, celé to tak nějak usadí a navíc bude částečně zakrývat onu 'poličku'. Vzhledem k tomu, že celá místnost je (černo)bílá, chtěla jsem to trochu zateplit. Dub byl jasná volba - je to moje nejmilejší dřevina a opakuje se nám v celém domě. Kvůli k atypickým rozměrům celé záležitosti se ale musel nechat udělat na míru ze spárovky, takže to bylo podstatně dražší, než plasťák z hobbymarketu, ale s výsledkem jsem spokojená. Vypadá to krásně a navíc celá místnost 'voní' olejem na dřevo :-) Záměrně jsem si u truhláře poručila nařezat to z mnohem větší plotny, než bylo potřeba, protože se zbytky už mám další velké plány v koupelně a obýváku. Držte palce. Já se pak zas pochlubím ;-)...

 

Retro v našem pokojíčku

 Už víte, že mám velkou slabost pro staré krámy. Nábytek, doplňky, oblečení... no a můj nedávný úlovek je tohle povlečení do dětského pokojíčku. Je po mém drahém choti. Tchýně ho přede mnou dlouho tajila, asi ji nenapadlo, že bych o něj mohla mít zájem... a pak jsem ho spatřila složené na kupce s nějakými vyřazenými věcmi pro děti. Byla to láska na první pohled - posuďte ten vzor! Nic přehnaně barevného, ukecaného, ale přitom stále infantilní a milé! Trošku mě mrzí, že zub času už poněkud hlodal a barvy nejsou tak jasné jako za nova, ale i tak si myslím, že tenhle kousek v našem budoucím pokojíčku rozhodně nesmí chybět! A jaký že ten Madly pokojík vlastně bude? O tom se vám hodlám dlouze svěřit v některém z následujících příspěvků :-)...

Madlence bude rok!

Je to vůbec možné? Včera jsme, celí vyklepaní, vezli na zadním sedadle z porodnice tříkilový uzlíček a dneska už to má vlastní (tvrdou) hlavu! Byl to neuvěřitelný rok a v mém životě skoro nic nezůstalo na svém místě, takže dneska asi nezvládnu se nedojmout. Vzpomínám si na to, jak mi to mládě v břiše dělalo kotrmelce a jak jsem si s ním každý večer před spaním povídala. Nevěděla jsem, co se narodí, záměrně jsme se nechávali překvapit. Na neustálé dotazy, co bych si přála, jsem odpovídala, že mi na tom nesejde. Ráda bych jednoho dne třeba měla obojí. A nechtěla jsem, aby se dítě už narodilo s nálepkou. Na to nemám právo. Ale faktem je, že už jako malá jsem si představovala, jak napoprvé porodím holčičku. A ona přišla. Veselá, bystrá, vtipná a boží. Prostě naše! Tolik už se toho stačila za ten rok naučit. Ale snad ještě víc se (neustále) učím já od ní...

Třeba to, jak...

... žít v přítomnosti. Užívat si ty okamžiky, když v posteli teatrálně padáme naznak, smějeme se tomu a křičíme 'baaa(c)'. Když jí pustíme punkáčský song, ona se zakření a začne rytmicky cukat hlavou. Nebo když si navzájem cvrnkáme do sporního rtu a říkáme 'brm brm brm'

... být schopná fungovat na sto padesát procent s pěti hodinami spánku, který je čtyřikrát přerušený

... se vyspat pohodlně na patnácti centimetrech ložného prostoru a za celou dobu nepotřebovat změnu polohy (aneb když máte postel s ne úplně tichým roštem :-D)

... si mnohem intenzivněji užívat chvíle, které mám jen pro sebe a dříve pro mě byly naprosto samozřejmé: horká vana, zákusek s kamarádkou, celých patnáct minut na záchodě se zavřenými dveřmi :-D...

...dovolit sama sobě nechat si pomoci od ostatních, nesnažit se být za hrdinku, která všechno na světě zvládá na výbornou

... nesoudit ostatní lidi za to, jak vychovávají své děti. Každý z nás má na začátku své dokonalé představy, které pak musí konfrontovat s realitou a ne vždy to dopadne úplně na jedničku, ale všichni děláme, co můžeme.

... se ještě více sblížit s vlastními rodiči. Naplno si uvědomit, jaké oběti pro nás přinášeli/jí a být za to strašně vděčný.

... být pokorný a uvědomovat si každý den, že štěstí, zdraví, svoboda, spokojená rodina, život ... nejsou samozřejmost

... naslouchat a vycítit potřeby druhých, přesto, že to třeba (zatím) neumějí říct

... být trpělivá a tolerantní, i když v noci po desáté zvedám z postele dítě kroutící se střevní kolikou, po dvacáté převlékám počůraný/politý/pokecaný svršek, po padesáté uklízím kolíčky rozsypané po celé koupelně, či po nespočetněkráté opakuju, že prsty do zásuvky ne-ne a kočička nedělá af-af, ale mňau

... si nebrat osobně, když musím zrušit plánovaný víkendový program, protože moje dítě skolila chřipka. Nebo se smířit s tím, že po osmé večer do baru s kámoškou už prostě (alespoň několik pátků) nepůjdu.

... efektivně nakupovat. Žádné dlouhé zdržování, vybírání a porovnávání. Přijdu, vezmu, platím, odcházím.

... být schopným plánovačem připraveným vždy na dvacet různých scénářů a na všechny scénáře mít po ruce potřebné propriety (aneb proč jsme si pořídili jeden z nejdelších vozů na českém trhu, navíc ve verzi kombi)

... umět improvizovat ve chvílích, kdy mám někam přijít ve smluvenou dobu a dítě se všemi možnými prostředky snaží mi v tom zabránit. Nechce usnout... nebo se probudit. Nutně potřebuje okamžitě jíst. Vyhodí obsah svých střev za poslední tři dny a projde to všemi vrstvami oblečení v jedné sekundě... 

... být zavazadlový mininalista. Dříve jsem vozila plné tašky krámů. Dnes mám v kabelce peníze, doklady, parfém a mobil. V kufru na víkend dvoje kalhotky a náhradní tričko. Zbytek místa v autě zabírají plínky, nočník, příkrmy, hračky, léky, dětské oblečení do tepla, do zimy, náhradní, kdyby se pročůralo, náhradní, kdyby se pokecalo, kočárek, nosítko. Uf, ještě, že s námi Madla alespoň spí v posteli a nepotřebuje žádnou speciální cestovní!

... zároveň prát, chystat si oběd, konzultovat po telefonu s elektrikářem, krmit dítě, které všemi fyzickými prostředky odmítá potravu, zabezpečovat, aby mezi tím nepáchalo harakiri z jídelní židle a nezbláznit se z toho

...se smířit s tím, že doma nikdy není uklizeno, že šlápnu na podlaze do jídla i poté, co jsem je už čtyřikrát vytřela a že uklízet poházené hračky i ostatní vybavení bytu má smysl maximálně večer, a to jen proto, abych těsně před spaním uspokojila svou estetickou duši alespoň do chvíle, než se dítě probudí a opět z toho udělá kůlničku na dříví.

...akceptovat, že můj osobní čas a moje koníčky dočasně přestaly existovat

... MILOVAT NĚKOHO VÍCE NEŽ SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT <3

Pozdravy z prázdnin

Školákům sice prázdniny ještě oficiálně nezačaly, ale my s Madlenkou a partou malých kamarádů už se týden rekreujeme v jižních Čechách. No...rekreujeme... děti se občas porvou o hračky a nebo si navzájem závidí, koho zrovna pochoval v náručí cizí rodič a my se je při tom snažíme krotit, aby nedošlo k fatálním zraněním, ale příroda nám všem dělá moc dobře. Maloši tu většinu dne tráví venku, potom baští, až se jim dělají boule za ušima, a v noci spí jako dudci. Vysoká tráva, hluboké lesy, ruce umazané od písku a od bláta, jahodová pusa, rybníky s rákosím, vůně zralých meruněk, buřty pečené na ohni a opálená ramena. Tak se tady máme. Jen my mámy a naše děti. Když za nimi večer zavřeme dveře ložnice, konečně přichází řada i na nás. Uvaříme si čaj, otevřeme něco sladkého a nemusíme se o to s nikým dělit. Nikomu utírat pusu. Nikoho sundávat z lustru. A jsme zase na chvíli takové, jaké jsme bývaly. Normální holky, kamarádky, spolužačky. Ty chvíle jsou tak moc potřeba! Přeji vám všem hezký začátek prázdnin a pohodové léto! :-)