Zprávy z fronty

Tak to je ta moje vysněná kombinace - černá, šedá, bílá... a trochu toho ornamentu (pan Loos promine ;-))

Je to už půl roku, co jsem vykřičela do světa tu zprávu o našem vytouženém domě. Možná někoho z vás i napadlo, jak to, že jsem od té doby nepřinesla žádné novinky, žádné fotky PŘED a PO, jak jsem slibovala. Nuže, vysvětlení je prosté. Ono totiž to PO ještě tak úplně nenastalo...

Boje trvají už dlouho. Nejprve jsme bojovali s byrokracií. Následně s hypotečními ústavy a vzápětí s blbostí lidí pracujících v bankách. Tady už máme téměř dobojováno. Když se do baráku koplo, začali jsme bojovat s instalacemi. Z původního záměru zrenovovat pouze elektro a přípojky ke spotřebičům se nám nakonec (po odhalení několika téměř již neexistujících trubek, jejichž obsah se drahnou dobu tak nějak vyléval do okolních stěn) vyvrbila kompletní rekonstrukce veškerých instalací v domě. A tak začali bojovat instalatéři. Se sondami, které se jim chvílemi ztrácely bůhví kde v prostoru, a tak dodneška není jasné, zda každá roura má kromě startu někde i cíl. S dispozicemi, které neumožňovaly tak úplně přímočará řešení. S výškovými úrovněmi. Následně jsme začali bojovat my. S instalatéry, kterým do toho v jednu chvíli začal lézt jiný program. S letními prázdninami, které jsou na volné řemesníky velmi chudé. S volnými řemeslníky tak nějak celkově (zejména - jak jsme zjistili - zedníci jsou na českém trhu zcela nedostatkovým zbožím... aneb rozhodla jsem se, že až naše dcera vyroste, bude z ní zedník!). S mým nedostatkem času pro jakékoli činnosti související se stavbou (v důsledku porodu a všeho po něm následujícího). V jednu chvíli se projekt bydlení zcela zastavil. A tak jsme se omezili pouze na občasné návštěvy, při nichž jsme nakrmili kocoura, posbírali na zahradě popadaná shnilá jabka, zkontrolovali, jestli nám v době nepřítomnosti někdo nestihl ulevit od nakoupeného materiálu, a zase odjeli pryč.

Až teď, na sklonku roku, kdy slunce zapadá kolem čtvrté a venku (bohužel vlivem odřezaných radiátorů i vevnitř) je zima jak v psírně, se konečně věci zase daly do pohybu. Konečně jsme sehnali schopného a spolehlivého zedníka. Konečně se nám vrátili i páni topenáři a pan elektrikář. Manžel začal naplno pendlovat mezi prací, domem a prodejnou stavebnin. Každou volnou chvilku obléká montérky a hází písek do míchačky. A já tomu všemu velím zpovzdálí. Neustále něco přerýsovávám a když zrovna nekojím, visím na drátě a vysvětluju, že nad každým centimetrem prostoru jsem přemýšlela týdny. Jako samozřejmě nejsem včerejší a moc dobře vím, že papír je papír a realita je holt realita. Ale stále mám vizi, že to nakonec bude krásné. Takové, jako to mám v hlavě. Třeba ta podlaha. No na tu se, přátelé, těším velmi! V pokojích původní dřevěné vlýsky (ty je ještě potřeba přebrousit a ošetřit, ale o tom zatím v tom všem prachu a bordelu nemůže být ani řeč), v ostatních prostorách černobílé keramické retro. Vybírala jsem ho dlouho, měla asi deset adeptů, které jsem vylučovací metodou zredukovala na pět a pak si to hodila do vizualizace. Přiznám se vám, původní favorit byl jiný. Byla jsem o něm téměř přesvědčená. Ale když jsem si vyrobila ty obrázky a pak na to po chvílích házela oko, nakonec jsem se zakoukala do jiného. Ten na fotografii, to je on! Série Ladakh. Je tak výrazný, že všechno ostatní mu muselo ustoupit. Takže na stěnách v koupelně jen bílá, za kuchyňskou linkou černá. A nic víc. Jen tenhle frajer a pak dubové dřevo na nábytku. Takhle si to představuju. Příčky už stojí, za pár dnů se vyrovná podlaha a jdem na to. Materiál už pokorně v krabicích čeká na místě samém. Mám zatajený dech a těším se jak na Ježíška. Držte palce! :-)

... a takto nějak by měly kachle vypadat v prostoru obytné kuchyně. Čisté linie, černobílá a dubové dřevo. Tak, jak to mám ráda :-)