Mám tu vlastnost, že se ve mně bijí dvě osobnosti. A tak zatímco v některých věcech jsem velmi inovativní a ráda se posouvám, ostatní naopak musí zůstávat stále stejné, jinak nehraju. Tak kupříkladu Vánoce. Od dětství je to stále ta samá písnička - Štědrý den trávíme s našima pěkně doma v teploučku a už se nic nechystá, vše je připraveno. Cukroví na stole, nohy taktéž na stole a koukáme na pohádky. MUSÍ být Princezna se zlatou hvězdou, Popelka a Chobotničky. Na stromku, který MUSÍ vonět, jsou retro baňky posbírané léty (některé po babičce, některé nakoupené v osmdesátkách - v éře mého dětství). Při zdobení MUSÍ hrát koledy, každý rok ta stejná deska nebo cédéčko. Na večeři je vývar s játrovými knedlíčky (aneb jak říká můj manžel "hovínková polívka") a ryba, která MUSÍ smrdět. Na první svátek se MUSÍ jít k prarodičům, kteří si již tradičně stěžují na to, že jsme jim nadělili dárky, ačkoli si nic nepřáli (protože oni už přece mají z domu jedině vynášet...). Večer jdeme se ségrou na procházku po vsi a počítáme rozsvícené stromečky za okny. Vzduch MUSÍ vonět mrazem a běda, když ne!
Tak takhle my to máme. No a teď si představte, že tohle moje konzervativní já se letos rozhodlo, že konečně nastal ten moment, kdy to chci jinak - po našem. Pro naši dceru, aby i ona měla ta svoje zažitá vánoční "MUST". Nový dům k tomu tak nějak přirozeně vybízel. Jenomže ono to nakonec neklaplo, prostě se to s rekonstrukcí nestihlo. A tak tedy letos (zřejmě) naposledy u našich. Rozhodla jsem se užít si to naplno, ale jelikož už prostě napůl žiju v těch svých vlastních Vánocích, tak jsem i pekla podle svého a k mamčiným dobrotám to přidám.
Samozřejmě jsem si ale vědoma, že jsou na světě věci, kterým se konkurovat prostě nedá. A jednou z nich je mamčina vánočka. Chápete, tahle věc, to je něco jako "maminčiny noky přeci". Je pokaždé famózní, pokaždé se po ní zapráší během jednoho dne (takže další den se dělá nová a pak ještě jedna) a od té doby, co ji peče, nad tou nafoukanou hmotou z obchodu jen namyšleně ohrnujeme nos. Proto jsem se rozhodla, že než se společensky ztrapnit při srovnávání kvality, radši půjdu jinou cestou a zkusím něco nového. Vánoční štólu. Tady přišlo další ALE - a tím je kynutí. Kynuté těsto je věc, před kterou já mám až panický respekt. Ani nevím proč, ale prostě se bojím, že by to mohlo nevyjít. Proto jsem náramně zajásala nad TVAROHOVOU ŠTÓLOU z blogu Na vidličku. Jen pár surovin a postup se zdál být jednoduchý - a hlavně bez obávaného kynutí. Navzdory tomu, že se v posledních týdnech potýkám s mateřskými trablemi typu "dítě se budí každých dvacet minut", a tak jsem ji dělala na několik fází, nakonec musím uznat, že byla prostě skvělá! Záměrně říkám byla, neboť to, co vidíte na fotkách, je vlastně posledních pár plátků, které se mi podařilo ukrýt, abych je vyfotila. Jednoduše řečeno, mohla bych se jí užrat. Mohla bych ji prostě sníst celou na posezení. Takže ponaučení do budoucna - příště peču z dvojité dávky (a možná další den druhou a pak ještě jednu...? ;-)). Tímto Katce moc moc děkuji za inspiraci. Zdá se, že mám novou vánoční tradici! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat