Na frontě klid ;-)

Tak už je konečně dobojováno! Zvítězili jsme! Ale jak už to tak chodí ve válkách, území bude ještě chvíli zplundrované (ubité rohy od stěhování, lokální škrábance na zrepasovaných parketách, nedokonalé výmalby v rozích, nedokončené lišty, prahy a přechodovky, žárovky místo svítidel - a teď nemyslím ty designové...). Ještě odklízíme trosky, co se válí všude kolem (krabice, krabice, pytle a krabice). Ale jsme v euforii! Několikaměsíční peklo je za námi.

Musím přiznat, že závěrečné boje mi daly zabrat nejvíc. Síly už docházely. Týden jsem balila veškeré naše majetky do krabic. Člověk by neřekl, kolik krámů se do jednoho malého bytu vejde. Byla jsem na to sama. Manžel měl plné ruce práce s vynášením, převážením a opětovným vynášením. V rámci finanční úspory jsme si všechno přestěhovali sami. My, půjčený přívěsný vozík a parta přátel k tomu... Všichni zapojili svaly a nohy a tahali kusy nábytku a krabice narvané knihami. Brali mi to doslova zpod rukou, nestíhala jsem. A do toho osmiměšíční dítě. O víkendu se u něj vystřídaly obě babičky (každá musela, chuděra, ujet přes sto kilometrů!). V sobotu a neděli se odvezly největší kusy, odvedená práce byla vidět. A pak nastalo pondělí. Odjeli příbuzní, odešli kamarádi i manžel do práce. Holobyt. Jen já, pootevírané skříně zpola prázdné, zbytky krabic, chuchvalce prachu po zemi a mezi nimi se plazila naše dcera, které ten volný prostor připadal strašně fascinující (a ty fujky, co se všude válely, též!). Nálada poněkud klesla. Ale nevzdávala jsem se. Pondělí a úterý ve stejném - stěhovacím - duchu. Středa byla relaxační a perfektní. Měl to být náš poslední celý den v Brně. A tak dvě - naposledy městské - slečny Mája a Madla spolu vyrazily na cvičení. Pak si s kamarádkami v restauraci koupily jídlo s sebou a u jedné z nich si daly do nosu. Zatímco se děti, nadšené z neokoukaného prostředí, s chutí přehrabovaly cizími hračkami, si matky daly kafíčko, zákusek a pak společně vyrazily s ratolestmi na procházku k řece, kterou zakončily malým řezaným na konečné čtyřky v Obřanech. Den byl jako malovaný, slunko svítilo, vzduch voněl jarem. A jenom díky němu jsem nakonec přežila čtvrtek, který byl doslova peklem.

Madle se prokousávají horní jedničky. V noci se budila každou hodinu, takže jsem ráno vylezla podobna zombie, bolelo mě celé tělo a časomíra odpočítávala poslední hodiny, které jsem měla na to, abych nájemní byt vyprázdnila zcela. Čekala mě kuchyně - nádobí, které nejde jen tak sbalit, aniž by ho člověk nemusel řádně ochránit před rozbitím - a potraviny, které byly z části napadeny morem zvaným potravinový mol. Všechno jsem probírala, vysypávala, dózy vymývala. Krabice docházely, takže mě čekal logistický oříšek. Do toho všeho dítě a jeho nešťastné horní jedničky. Odložit ji na deku, aby si sama hrála, bylo nemožné. Nechat brodit v tom svinčíku taky. Jedna babička v lázních. Druhá hlídající vnoučata švagrové 250km od nás. Manžel v práci, ze které se nemohl uvolnit, protože kolega měl dovolenou. Ségra i všichni kamarádi taktéž v rachotě. Všechno špatně. Moje deprese narůstala tak dlouho, až jsem nakonec i s děckem vytuhla na matraci na dobré dvě hodiny. Pak přišel manžel s kamarádem a začali znovu nakládat. A já stále neměla hotovo. Až ve čtvrt na sedm mě spasila kamarádka, která vzala Madlu na procházku. A švagr, který mi objednal obří hamburgr s donáškou až ke dveřím, protože jsem do té doby prakticky nic nejedla. Na dvě hodiny jsem zůstala zcela opuštěná a byly to nejintenzivnější dvě hodiny z celého týdne. Jednou rukou jsem si cpala jídlo do krku, druhou sypala (teď již bez ladu a skladu) zbylé věci do boxů. Nakonec jsem to stihla. V půl desáté večer si nás manžel slavnostně dovezl do našeho nového sídla. Proklestili jsme si uličku mezi krabicemi a tam v tom kartonovém ráji ulehli na -  již smontovanou! - postel k první noci v novém bytě. Moc si z ní nepamatuju. Upadla jsem do komatu (rozumějte komatu přerušovaném v hodinovým intervalech).

Druhý den ráno jsem vstala a cítila se, jako by mě přejel tank, ale ten pohled z okna a zpěv ptáků a pohled na naše bílé zdi a kuchyňskou linku zářící novotou, mi vlil energii do žil. S pocitem, že teď už vlastně není kam spěchat, jsem šťastně započala s vybalováním.

Bydlíme už tři týdny. Stále je to ještě tak trochu provizorium, ale už se to začíná podobat domovu. A musím přiznat, že se v tom domě cítím strašně dobře! Snad proto, že je (poprvé v životě!) náš, snad proto, že jsem si ho vytvořila k obrazu svému. Miluju ten obří dřez, ve kterém bych se skoro mohla koupat, pravidelně chodím hladit dýhovaná dvířka kuchyňské linky a parkety v obýváku, užívám si sprchování s výhledem do krajiny, která je v jarním slunci ještě hezčí, těším se na chladné dny u zapáleného krbu. Madla se ještě pořád budí po hodině, ale zub už si konečně prodral cestu ven. Mě ještě pořád bolí celé tělo a cítím se jako zombie, ale přesto ponocuju a sjíždím Pinterest, protože mi to prostě nedá. Byt potřebuje dořešit úložné prostory, zabydlet a doparádit. Čeká mě ta nejkrásnější práce a já se na ni těším jako na Ježíška. Home sweet home!

Tak tohle je teď můj nejoblíbenější pohled -
ze sprchy na malebné střechy domů a do zahrad

Poznámka pod čarou: na tomto místě bych chtěla s největším vděkem ještě jednou poděkovat všem, kteří se na tom našem rekonstrukčně-stěhovacím maratonu podíleli. Byly to desítky kamarádů, kteří neúnavně sobotu co sobotu bojovali s námi až do vítězného konce - demolovali, betonovali, oškrabovali, přenášeli, penetrovali, malovali, montovali, stěhovali, uklízeli, zapůjčili nářadí, dodávku a přívěsný vozík, pomáhali vařit či hlídat Madličku. Ze všeho nejvíce jsme ale vděčni oběma našim rodinám, které nás neskutečně podpořily, ať už finančně, tak psychicky i fyzicky - přiložením vlastních rukou k dílu. Bez všech těchto lidí bychom to nikdy nedokázali. Za to, že obětovali svůj volný čas a prostředky na to, abychom my tři mohli bydlet, jim navždycky budeme zavázáni. Sice máme teď na dalších třicet let naprosto holou p*del, ale víte, jak se to zpívá: nemít prachy NEVADÍ! Protože to, co dělá život bohatým jsou jen a jedině přátelé. Miláčci, děkujeme Vám! :-*

V těchto dnech nějak nestíhám. Ani fotit. Tak dnes jenom pár cvaků mobilem z kočárkové procházky. Abyste měli představu, jak je tady na jaře krásně :-)...

Já si prostě myslím, že na vesnici by všechny ploty měly být dřevěné.
A nejlíp plaňkové! (a ideálně ještě i tak trochu romanticky rozbité :-D)

No dobře, lidi do něj vypouštějí kdeco...
ale stejně je krásný!

Na letní koupání už se moc těším!

Moje nejmilovanější ulička... i když
to vlastně ani pořádná ulička není, spíš
cesta mezi ploty...

Tady si vždycky vzpomenu na scénu z Vesničko má, středisková...
prostě čím víc ruina, tím lepší! :-) A ta kamenná zídka - ach, chtěla bych
to všechno namalovat!

Love! <3

Něco z archivu...

Přátelé, omlouvám se Vám, ale v posledních dnech nějak nestíhám. Bohužel ani tvořit. Nemám tudíž nic nového, co bych Vám představila... a tak musím hrábnout do archivu. Tenhle kousek je starý několik let, ale zatím na něj na mém blogu nedošlo. Tak dnes. Vzpomněla jsem si na něj totiž při balení nádobí do krabic, což je u mě zrovna aktuální téma :-)
Je to keramický hrnek, který jsem malovala glazovacíma barvama v jedné z pražských kaváren. Byly jsme tam tehdy s kamarádkou, kterou znáte z mých výletů za designem. To jsme ještě byly mladé a bez závazků. A tak se v pohodě dalo zašít na celé odpoledne ke stolečku, poručit si tam kafe, obklopit se paletou barev a popustit uzdu fantazii. Tehdy už začínalo moje černobílé období, které trvá dodnes. Záměr jsem měla zcela jasný. Jen jsem netušila, že malovat těmi profi barvami není taková sranda, jako malovat fixem - krom toho ještě ten oblý tvar, že! - a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Malinko se to podobá výtvoru z chráněné dílny. Ale to neva, já mám ten hrnek stejně ráda. Protože ono vlastně o výsledek tak úplně nejde. V tomhle případě je to spíše taková vzpomínka na staré dobré časy a jedno hezky strávené sobotní odpoledne... :-)

Návod - DIY obal na diář

Úvodem krátká pohádka o tom, kterak jsem to letos prokaučovala s diářem. To máte tak, když si jeden rok zapomenete napsat Ježíškovi. No a on se Ježíšek tak nějak nedovtípí sám... Ale řekla jsem si nevadí - jak jsem letos doma na rodičáku a tři schůzky denně se mě už nějak úplně netýkají, třeba ho hned tak nebudu potřebovat. A tak se stalo, že jsem se do krámu vydala až na konci února. Naivně jsem si myslela, že tou dobou už by třeba mohly být ony očíslované knížečky i zlevněné. Tak nebyly. Tedy jakože nebyly vůbec :-( Obešla jsem čtyři prodejny - papírnictví, knihkupectví... a nic. To torzo, co jim tam na pultě zbylo, čítalo několik kousků velikosti menší encyklopedie (vždy dumám nad tím, pro jakou cílovou skupinu se ty megaobr diáře vlastně vyrábějí - kdo chce tohle nosit v kabelce?) a několik kousků lunárního typu (až tak moc "ezo" zase nejsem), takže nakonec ještě nejpříhodnější se jevily ty s infantilními obrázky na titulce od značky Albi. Moje zoufalství narůstalo. Nakonec po dvouhodinovém utrpení jsem objevila v horní polici knihkupectví zahrabaný jeden, který vypadal alespoň jakš takš obstojně, a tak už jsem ani neměla sílu brečet nad jeho cenou a byla ráda, že mám vůbec něco. Ale znáte to. Diář je něco osobního. Je to jako oblíbený parfém nebo kabelka. Tenhle nebyl. Byl sice hezký, ale nebyla jsem to já. Tížila mě představa, že ho budu muset vytáhnout na veřejnosti. Něco jako když si vyjdete do společnosti v cizích šatech (toto se mi vlivem nešťastné události jednou stalo a ačkoli ty šaty byly hezké, já byla celý večer nervózní jak pes!). A tak jsem si nakonec řekla, že takhle to nechat nemůžu, a rozhodla jsem se ušít si na něj obal. Celý postup jsem nafotila. Byl to "piece of cake", takže předpokládám, že kdo alespoň jednou v životě seděl za šicím strojem, nejspíš ho nebude potřebovat. Nebo vymyslí i něco sofistikovanějšího, než já - věčná švadlena začátečník. Ale kdyby náhodou se to přece jen někomu hodilo, tady je:

Budeme potřebovat jen pár věcí:

- kousek filcu (já měla šedý melírovaný z přírodní vlny a byl to pozůstatek z čalounění houpacího křesla, které znáte z tohoto příspěvku)

- vzorovanou bavlněnou látku (opět ze zbytků po jiném tvoření)

- dřevěný knoflík (v mém případě průměr 2cm)

- kulatou gumu (stačí tak 10cm)

- nůžky

- nit

Začneme tím, že si ustřihneme filc. Já šila na diář velikosti 10x15cm. Doporučuji si filcový obdélník nejdříve udělat větší a pak v průběhu šití rozměr dolaďovat, aby byla jistota, že diář do obalu pěkně zapadne. Filc má tu výhodu, že ho lze kdykoli bezbolestně šmiknout, není třeba nic obšívat :-)

Pak si ustřihneme z bavlněné látky tři obdélníčky. Dva budou sloužit jako klopy na zasunutí diáře - ty jsem udělala o hrubém rozměru 19x6,2cm. Třetí, menší, bude tvořit kapsičku na propisku. Ten jsem udělala 10,2x6,2 (proč tak divné rozměry, to se mě neptejte, já šiju hrc prc od oka a takhle mi to nějak vyšlo :-D)

Pak si začistíme okraje. Já si je před šitím vždycky pořádně přežehlím. To mi připadá jako nejdůležitější bod programu (a taky největší nuda a otrava, ale musí to být). U kapsičky jsem všechny okraje dvakrát podehla, aby se nic netřepilo, až se tam bude zasouvat a vysouvat tužka nebo propiska.

U oušek jsem dvakrát podehla pouze horní a dolní okraj, boční jsem nechtěla mít tak tlusté a zdálo se mi, že nebudou tolik namáhané, a tak jsem je jenom obentlovala a přehla. Ten volný jsem chtěla mít hladký a bez švu, ovšem to se neukázalo šťastné, protože se to rozevíralo, a tak jsem ho ještě uprostřed délky pojistila krátkým švem.

Když toto máme připraveno, zbytek už je dílem chvilky. Přišijeme kapsičku.

  Následně jednu klopu - nejlépe tu přední. Pak si vyznačíme polohu knoflíku a ten přišijeme ručně. Chce to trochu práce ho všívat s již přišitou klopou, ale já to udělala obráceně (tedy nejdřív knoflík a pak klopa) a to se neukázalo šťastným, protože patka stroje po knoflíku skákala, měla problém ho obejít a šev pak nebyl žádné terno).
Teď zkusíme cvičně nasunout do klopy diář a vyzkoušet, jestli je filcový obal tak akorát velký. Případně jej zkrátíme. Následně přišijeme druhou klopu. Nezapomeneme před přešitím do švu strčit gumičku, která vytvoří ucho na zapnutí obalu. Já si polohu označila špendlíkem, gumičku nasunula, až když jsem při šití dosáhla požadované polohy, přešila přes ni, pak nastrčila druhý konec (ještě jsem otestovala, zda je ucho velké tak akorát, aby obešlo hranu diáře a obtočilo se kolem knoflíku), přešila přes ni, a pak dala zpětný chod a ještě dvakrát přešila tam a zpátky, aby se dosti namáhaná gumička ze švu nevytrhla...

No a voilá - na světě je obal na diář. Praktický a jednoduchý, tak, jak to mám ráda. Autorům diáře se omlouvám, že jsem obrázek fantasmagorického ptáčka takto schovala, ale teď konečně jsem to já. Můžu začít plánovat svůj rok 2017. Jaký asi bude?...