Proč další polštář? Protože proto!

 Taky znáte argument "protože proto?". Můj manžel s kamarádem pro tuhle úchylku vymysleli termín "argument popírání holokaustu". Prostě takový ten argument, kdy už nemáte co říct, ale chcete mít poslední slovo. Třeba já obvykle v tuhle chvíli říkám "brekeke". Zalovte v paměti - určitě tam taky máte ten svůj, že jo? No ale proč to říkám? Zjistila jsem, že v domácnostech se často vedou diskuse kvůli polštářům. Řekněme si to upřímně - muži je nenávidí, je to takový ten otravný element na pohovce, který jim překáží, neustále ho musí přehazovat z místa na místo, občas to spadne, drží se pod ním drobky... zrovna nedávno jsem byla na konzultaci se svými klienty svědkem toho, jak si pán dělal ze své partnerky veřejně srandu přesně kvůli tomuto tématu. Zas ty tvoje polštáře, že jo? Ať máš co vybírat!... no a u nás doma je to nejinak. Slýchám kvůli nim posměšky dnes a denně. Taková zbytečnost přeci! Tuhle se mi manžel snažil jeden vystrnadit z ložnice, samozřejmě s typickým "a k čemu to tu vlastně je?". No ale nejsem žena včerejší. Jsem o krok dál. Řekla jsem mu, že si s ním před spaním podepírám hlavu, když čtu. A bylo po diskusi. Toto nějak zvládnul přijmout. Uf! Kromě toho mám navíc doma posilu do týmu. Madla polštáře zbožňuje. Tulí se s nima. Buduje z nich domečky. Postýlky. Ploty. A - představte si - i závodní dráhy! No a tak si říkám, že pro tyto účely se vůbec nic nestane, když jich ještě pár přibude. Sedla jsem za poslední půlrok párkrát ke stroji. Vzala do ruky jehlice. A tu jsou naše nové přírůstky.

DIY závěsný květináč

 Tak jsem se po delší době zase hecla a něco stvořila. Závěsný květináč do našeho obýváku. Bylo to asi tak někdy na podzim... no a teď jsem se hecla podruhé a porodila o tom článek. Pokud máte rádi upcycling, rostliny a ve sklepě pár pokladů, možná Vám přijde vhod a třeba se doma z dlouhé chvíle v době koronavirové hecnete taky! ;-)

Renovace 2019 / Dětské houpací křesílko

Mohlo by se zdát, že všechny moje kanály pomalu odumírají. No, abych byla upřímná, skoro se stalo. Letos jsem se ocitla v nějakém začarovaném kruhu a času se mi začalo kriticky nedostávat. Hodně to souviselo s mojí prací - s tím, jak Madla roste (a výše rodičáku se povážlivě úží), jí prostě přibývá. Všechno to vyvrcholilo na podzim, kdy jsem zoufale doháněla resty vzniklé rozvolněným prázdninovým režimem a do toho se přidaly zdravotní potíže. Dostala jsem se do zlomového bodu, stejně jako spousta bloggerů, a uvažovala jsem, jestli v publikování vůbec pokračovat. Začalo mi to připadat úplně zbytečné a nedůležité. A tak jsem to prostě dala k ledu. Až po několika měsících absence na síti jsem si uvědomila, že mi to vlastně dělá radost. Že to je moje forma komunikace. A v tomto podivném bezčasí na mateřské, kdy se člověk ráno probudí do zaneřáděného bytu, přes den ho pětkrát uklidí, pětkrát navaří a večer je všude úplně stejný nepořádek a nikde žádný hmatatelný výsledek čehokoli, je přesně TOHLE ten můj malý hmatatelný výsledek. A tak jsem procitla z těžkého snu. Pomalu se z toho hrabu a doufám, že se blíží konec toho tmavého tunelu. Takže co se blogu týče, neříkejme tomu smrt, spíš hibernace. Pro ty, kdo sem občas zaskočí, bych ráda slíbila zase jakousi pravidelnost. Ovšem frekvence bude asi o něco nižší, než jste byli zvyklí. Nápady mi nedošly. Některé jsem v létě stihla i zrealizovat. Dát k nim dohromady články je ale pro mě obtížné. Všechno nafotit ještě obtížnější. Dneska tedy po dlouhé době první příspěvek. Ukážu vám, co jsem naposledy spáchala v oblasti renovací. Je to opět takový miniprojekt, ale i tak mi zabral spoustu času, slepovala jsem ho doslova z jednotlivých volných minut. Jedná se o dětské houpací křesílko, které všechny předrevoluční děti pamatují z mateřinek a někteří z vás ho možná měli i doma...

Začarovaná stěna

 Myslím, že každý byt má nějaké zákoutí, kde se dějou divný věci. Takový bermudský trojúhelník. Znáte to taky? U nás doma je to stěna v předsíni...

Prý se tomu říká láska...

Neustále ho chodíte okukovat, říkáte si, že to je "to ono", ale pořád otálíte, otálíte, k ničemu se nemáte. No a najednou, ve chvíli, kdy se konečně rozhoupete, zjistíte, že už jaksi není na trhu. A tak hledáte dál, v srdci smutek a v hlavě máte pořád tu svoji vizi, ostatní s ním srovnáváte, nedaří se vám ho vymazat z paměti. Byla to prostě láska. Pak, zničeni hledáním a skoro rezignující, se najednou naprosto neplánovaně znovu zamilujete. Je to něco zcela jiného. Ale vy víte, že to tak prostě asi mělo být. Že to čekání za to stálo. Byli jste pro sebe stvořeni! Zdá se vám, že jsem vám popsala setkání s životním partnerem? Ne! Takto jsem vybírala svítidla k nám do obýváku!

Pokojíček pro Madlenku po páté / osvětlení

Nedávno jsem si uvědomila, že už jsem vám dlouho neukázala, jak pokračujeme se zabydlováním pokojíčku pro Madlu. Pár věcí přibylo. Jednou z nich je osvětlení. Konečně jsme se zbavili papírových balónů z Ikea! Není to tedy úplná novinka, ze stropu už nám visí několik měsíců, ale až teď jsem je zvládla vyfotit...

Moje domácí pracoviště

Asi jste si už všimli, že v poslední době je to s publikováním článků u mě takové slabší. Důvodů je několik a jedním z nich je to, že se potřebuju víc věnovat své práci, což je navrhování domů a především interiérů. Takže ačkoli se po nocích stále snažím tvořit i rukama co to jde, dost času strávím na židli před monitorem. V pracovním koutku u nás v kuchyni. Jestli chcete, pojďte nahlédnout...

Nový život starého obrazu

Když jsme kupovali náš dům, byl i s obsahem. Původní majitelé tady nechali spoustu nábytku, zahradní houpačku, sekačku, ale i zrcadla, obrazy a jiné dekorační předměty. Některé věci mým kritickým okem neprošly, jiné se ovšem ukázaly jako hotové poklady. Jedním z nich je tento obraz.

Koupelna na třech metrech čtverečních

Už před časem jsem slibovala článek o naší miniaturní koupelně. Jako u mě většinou, zaseklo se to na fotkách. Chce to čas, dobré světlo... a ideálně uklizeno u nás doma taky furt není, co Vám budu nalhávat :-D. Takže až teď. Světlo tedy také není optimální. A můj foťák trochu mizerný. Ale sladit všechny ideální podmínky dohromady by se mi asi nepovedlo nikdy. Snad mi odpustíte...

Pokojíček pro Madlenku počtvrté / konečně domeček!

Madlenka nedávno oslavila druhé narozeniny! A my tím pádem konečně posunuli pokojíček zase o kousek dál. Hlavním dárkem totiž byla domečková postel. Madla domečky a schovky miluje. Tahle je navíc princeznovská - s růžovým závěsem!!!

Renovace 2018 / Díl 3. - němý sluha

Dneska Vám ukážu můj nejnovější počin ze série Staré věci rozhodně do konťáku nepatří. Tento němý sluha je se mnou už od vysokoškolských let, kdy jsme ho na jednom studentském privátě s kamarádkami zachránily před likvidací.

DIY hodiny do dětského pokoje

Jak vysvětlit dítěti, že si s ním nemůžete celý den v kuse jenom hrát? Jak ho nechat v pokojíčku opuštěné bez pocitu viny? Jak mateřskou přežít se zdravým rozumem a zachovat si i tolik potřebnou chvilku pro sebe?

Renovace 2018 / Díl 1. - obývací skříňka

Tak! A mám tu pro Vás první vstup z mého letošního renovování. Tohle je tedy renovace zatím jen částečná - musela jsem doma totiž udělat nějaká škatulata (rozumějte Madla už nutně potřebovala úložné prostory v pokojíčku, a tak jsem jí z obýváku věnovala velkou knihovnu Expedit) a místo ní zbyla díra, takže dočasně tam bude tato skříňka, než stihnu dokončit její sestru, která tu pak bude definitivně. No a tahle kráska se pak ještě dočká nového povrchu a taky bude zaujímat čestné místo v obýváku, jen jinde. Takže zatím jsem zrenovovala jen dveře, protože ty vypadaly tak strašně, že bych je v obýváku nerozdýchala. Posuďte sami:

Spižírna, která existovala dříve než dům

 ...alespoň tedy v mých představách. Věděla jsem od začátku, že ať už skončíme kdekoli, POTŘEBUJU tam mít velikou polici na staré zavařovačky. Povahou jsem typický křeček, takže se nezdráhám v obchodě přihodit do košíku klidně třetí druh fazolí a sto padesátou krupici, protože co kdyby se to do nějakého receptu zrovna hodilo. No a pak to máte v šuplíku v polorozervaných pytlících zcvaknutých kolíčkem, nebo v lepším případě ve sklenicích od okurek se závitem, většinou i s původní etiketou Znojmie...

Nápad s krásnýma starýma zavařovačkama, které je škoda někam zavírat, jsem realizovala už na starém bytě (článek byste dohledali na TĚCHTO STRÁNKÁCH ). Tenkrát jsem tam měla hlavně bylinky a sušené houby, které jsem ale použila jen párkrát do roka, a police byla navíc docela malá. A tak jsem si vysnila, že jednou v našem domě bude tahle police asi tak 10x větší a bude tam všechno od mouky až po oříšky...

Low-cost svítidlo...

 Určitě znáte ten pocit, když jdete do obchodu s designem, tři čtvrtiny věcí se vám tam líbí a minimálně dva nebo tři kusy chcete mít doma okamžitě. No, ono vlastně do toho obchodu ani nemusíte, stačí, když na Pinterestu nebo jinde sjedete novinky z Muuto, Ferm living a jiných podobně návykových značek... jenomže pak otevřete peněženku a zjistíte, že prostě asi až jindy...

Člověka to štve. Na druhou stranu nedostatek financí v sobě nese i pozitivní aspekt, a to ten, že probouzí kreativitu. Minimálně u mě to tak funguje. Co se ušetřilo, vrazilo se do opravy auta a já přemýšlím, jak to doma zase trošku vylepšit. Ze všeho nejvíc mě rozčilují ty neustále ze stropu trčící dráty a na nich pověšené žárovky (a opravdu teď nejde o Edisonky :-D...). Takže jak to udělat, aby to nic nestálo? Nebo aspoň co nejmíň?

V ložnici jsem měla od začátku celkem jasnou představu, co by se mi k cihlové zdi líbilo. Chtěla jsem černé drátěné svítidlo s pěknou velkou žárovkou. Jenže zkuste to vysvětlovat doma, když naše kotelna ještě stále vypadá jako kůlnička na dříví a střecha by taky nutně potřebovala vyspravit. A dyť to přece svítí, tak co jako?! Nakonec jsem tedy sáhla po jiném řešení. Naši měli roky na půdě košatinu. Ze svého prvního bytu. V osmdesátkách jim zdobila právě ložnici. Pak už se nějak nehodila. Až nedávno ji objevila ségra. Chtěla ji dát k sobě domů nad postel (a uznávám, že k jejímu venkovskému stylu by byla docela přesná), ale nakonec se zamilovala do bílého Norma a byla to jasná volba. Až se nakonec stalo, že jsem se rozhodla dát tomu vyplétanému stínidlu šanci sama. Bylo ale prostě moc osmdesátkové. A tak jsem chvíli dumala a pak na něj naběhla se štětcem a balakrylem (jako vždy!)

Ale řeknu vám pravdu, chvíli mi to trvalo, než jsem udělala první tah. Představivost mám sice dobrou - když přijdu ke klientovi, většinou se podívám do místnosti a už se mi to rýsuje v živých barvách - ale tohle bylo přecejen trošku jiné, protože žádné 'undo' nebo 'back' se nedalo zmáčkout, o to spíš, že hranice mezi dobrým výsledkem a průšvihem tu byla taky hodně nezřetelná. A tak jsem si trošku musela pomoct malířskou páskou. Oblepila jsem plochy, které jsem si pomýšlela přeměnit na bílé, pak si to položila v obýváku na skříňku a dva dny to pozorovala z dálky jestli jako jooo...

Příprava...

Až jsem se utvrdila ve svém původním záměru a pečlivě titěrným štětečkem všechno co nejpřesněji natřela. Manžel to pak pověsil a tady je výsledek:

Hotovo!

 

Když si odmyslím původní představu, která byla úplně jiná, tak si myslím, že s tímhle asi dokážu (nějaký pátek?) žít.

...no a to je konec příběhu o tom, jak si pletené stínidlo našlo cestu do ložnice další generace. Nebo začátek? :-)...

No a na závěr něco z rodinné kroniky:
já a svítidlo 30 years ago.
Vidíte, jak na něj hladově koukám?
Asi nám to spolu bylo souzeno! ;-)...

DIY magnetky

Stále pokračuju v zabydlování naší předsíně. Jedním trnem v oku mi dlouho byla (a určitě nebudu jediná) dvířka k elektrojističům. Prostě takové plechové dveře strašící na frekventovaném místě, hodně na očích. A teď co s nimi. Zvažovala jsem je překrýt dřevěným panelem, ale jelikož už v tomto kousku bytu začíná být předřevováno (uvidíte v některém z následujících příspěvků), rozhodla jsem se nakonec pro méně nápadnou bílou magnetickou tabuli. Když jsem zjistila, že ta z Ikea má asi o 2cm větší šířku než zmiňovaná dvířka a výšku ideálně tak, že se pod ni ještě vleze věšák na klíče (který už znáte z TOHOTO příspěvku), nebylo nad čím váhat!

Hned nato přibyly na tabuli i doma vyrobené dřevěné magnetky. Ty vznikly tak trochu spontánně. Švagrová totiž měla na půdě krabici plnou dřevěných komponentů k sestavení hraček: různé kroužky, tyčky, kolečka, ale i hlavy, uši... no a tyhle dřevěné polokoule. Nebyl v nich žádný otvor ani drážka a marně jsem přemýšlela, k čemu by Madle mohly být. Co mě však napadlo téměř okamžitě, bylo, nač bych je použila já... a tak jsem je dceři prachsprostě zabavila. Manžel mi pak do nich v práci vyvrtal dírky, vsadil malé magnetky a hurá - praktická dekorace je na světě.

Mám z nich velkou radost, protože skoro nic nestály a do mého černo-bílo-dřevěného konceptu skvěle zapadají. Doplnila jsem je černými kovovými magnetkami z Ikea a myslím, že k sobě docela dobře jdou. Vstup do bytu je tak hned veselejší. Umísťujeme tam vzkazy, přáníčka od našich milých, designové pohlednice nebo třeba staré obálky časopisů. Prostě... takové malé sebevyjádření ;-)

Vstup do bytu v původním stavu s elektroskříní...

... a tady už vylepšený o nástěnku a klíčník :-)

 

Lack hack - aneb co se starým stolkem

 Dneska přináším další tip na téma recyklace, tentokrát se jedná o věc, kterou mají doma snad všichni, a to ikeácký stoleček Lack. Přiznám se Vám - bydlel s námi dlouho. Čtyři roky v garsonce plnil svou původní funkci konferenčního stolku, další tři roky ve větším bytě na něm stála v pracovním koutě tiskárna. Nejlepší léta má prostě za sebou, horní deska vykazuje silné známky opotřebení. Po nastěhování do domu pár měsíců všude zavázel, až skončil na mezipodestě a na něm polomrtvá dracena. Žalostný pohled. Ale víte, jak nerada já něco vyhazuju...

... a pak mě napadlo ho trochu vylepšit a umístit k Madle do pokojíčku. Formátem by na první malířské pokusy mohl stačit. Nejprve jsem zvažovala natřít povrch tabulovou barvou. To jsem následně zamítla při představě, jak mi ten křídový prach Madla zašlapává do koberce. Tudy tedy ne. A tak jsem znovu využila sortiment značky Pixers...

Řeknu Vám, vybírala jsem dlouho a nemohla se rozhodnout. Tolik krásných vzorů! Nakonec zvítězila jednoduchost. Přecejen pokoj je už teď plný barevných hraček. Líbil se mi motiv černých stromečků na bílém pozadí. Jelikož ale černých vzorů bude v pokojíčku už dost, připadala mi lepší inverzní barevnost. I z praktického hlediska - když Madle to 'pisy pisy' ujede mimo papír a nebo se něco barevného vylije, nebude to tolik vidět. Černé pozadí u tohoto vzoru Pixers standartně nenabízí, ale s požadavkem mi vyšli vstříc a motiv na přání mi vyrobili. Mám radost!

Po obdržení zásilky jsem se pustila do práce. Stolek jsem očistila, vzala si na pomoc přiložené hladítko a jala se samolepku aplikovat. Řeknu Vám - žádná sranda. Dost jsem se zapotila. Jsem totiž puntičkář a ráda mám věci pěkně udělané. Jenže tady musí člověk trochu vědět, jak na to. Bubliny je třeba vyhlazovat hned od prvního centimentru a samolepku i s podkladovou fólií pomalu hladítkem sunout dopředu. Lepivá část opravdu drží (což je skvělá zpráva z hlediska používání, ovšem člověk má jen jeden pokus na aplikaci :-)). Začátek tedy nemám úplně stoptocentní, ale směrem ke konci už to vypadá dobře. Zdálky ani drobné nedostatky vidět nejsou. Samolepka je hodně pevná a povrch vypadá, že půjde dobře udržovat. Zatím stolek máme v pokojíčku nějaké dva tři měsíce a bez problému. Samolepka není nijak viditelně opotřebovaná, běžné umazání šlo v pohodě utřít vlhkým hadříkem. Jak moc toho vydrží, ukáže až čas, ale zatím jsem spokojená...
Co se pořizovací ceny samolepky týče, je vyšší, než cena nového stolku Lack :-D Já ji dostala na vyzkoušení, takže rozhodně nelituji a mám radost, že stolek dál slouží a sluší mu to. Pokud bych si ale další takovou samolepku pořizovala sama, myslím, že smysl to má hlavně u větších a dražších stolů, na kterých Vám záleží, a nebo u takových, kde má být stůl solitérem v prostoru, například v soukromé kanceláři. 

Nakonec jsem stolek ještě trochu vytunila. Nápad není z mé hlavy, inspiraci jsem (samozřejmě!) našla opět na Pinterestu. Bok stolku jsem opatřila tyčkou, na kterou se dají zavěšovat kyblíčky na kreslicí potřeby (mnozí jistě poznali ikeácký kuchyňský systém Fintorp :-)).  Je to super, protože na stolku pak nikde nezavázejí a nehrozí jejich shození. Kyblíčků se tam dá navěsit podle potřeby a kdyby jeden bok nestačil, zaplníme i druhý :-)

Místo židličky jsem ke stolku zatím umístila jednu z poliček se zaoblenými rohy. Je nízká a Madlence se na ni dobře sedá. Z výsledku jsme nadšené obě. Takový malý domácí malířský ateliér! :-)

Kus lesa v naší ložnici

Jak jsem slibovala v jednom z předchozích článků ZDE, dnes odtajním, co bude dělat společnost našim jelenům. Přiznám se, že jsem to chvíli zpracovávala v hlavě. Přece jenom je to taková solitérní záležitost a k tomu navíc ta cihlová zeď, která si taky nerozumí s kdečím... ale pak jsem někde na internetu zahlédla obrázek mlžného lesa a bylo rozhodnuto! Příroda v černobílé!

Pak ovšem vyvstal nový problém, a to  kde sehnat obrázek, který by se mi líbil, byl v požadovaném formátu a navíc black&white. Tentokrát zklamala i jinak oblíbená Ikea a musím říct, že jsem za to vlastně ráda, alespoň nebudu mít na stěně obraz jako půlka republiky (světa?). A tak jsem to nechala být a říkala si, že ono se přece zase něco ve správný moment objeví a když ne, zkusím si svou představu třeba nafotit sama (vědoma si toho, jak dlouho může trvat, než taková fotografická příležitost nastane). Nakonec jsem ovšem naštěstí nemusela čekat ani na výlet do hor ani na chmurné počasí, protože mě na spolupráci oslovila firma Pixers, která se zabývá tiskem fotografií a grafiky. Na jejich stránkách pixers.cz jsou v databázi stovky a tisíce obrázků, ze kterých můžete vybírat a nechat si je vytisknout jako plakát, obraz, tapetu, samolepku... zkrátka jak se Vám zlíbí. Co je perfektní, že si obrázek přizpůsobíte podle sebe - sami si zvolíte formát, konkrétní výřez z obrázku a barevnost - na výběr jsou základní možnosti barva/černobílá/sépie. U některých druhů obrázků se lze individuálně domluvit i na jiné barevné úpravě.

Já jsem se rozhodla pro dvě černobílé fotografie lesa. Jednu s kmeny stromů a jednu jako pohled na kopce. Obrázky je možné vyhledávat podle klíčového slova, ale v tomto případě se mi víc osvědčilo hledat podle témat. Adeptů jsem měla hned několik a jelikož obrázky mají někdy velmi zvláštní názvy (podle kterých už je v té hromadě nikdy znovu nenajdete - vlastní zkušenost ;-)), je dobré se orientovat podle nenápadného čísélka dole pod obrázkem, nebo úplně nejlépe si všechny svoje oblíbené obrázky označit srdíčkem a nechat poslat na mail. Takto jsem je pak měla všechny přehledně vedle sebe a snáze vybrala ten NEJ! Pokud se rozhodnete objednat si nejen tisk, ale rovnou celý obraz i s rámem, jako jsem to udělala já, máte ještě možnost si vybrat barvu a materiál rámečku a zda si přejete paspartu či nikoli. Vámi zvolenou variantu si pak můžete prohlédnout v náhledu, což jsem velice ocenila, protože jsem chvilku váhala nad bílou paspartou. Nakonec jsem se ale rozhodla pro obraz bez pasparty.

No a voilá - tady je výsledek. Fotografie vypadají přesně tak, jak jsem si je představovala. Zvolila jsem k nim subtilní černý hliníkový rámeček a ten snad i předčil moje očekávání! Všechny tři prvky - obrázky, sousoší i cihlová stěna - se vzájemně moc hezky doplňují, nijak si nekonkurují, prostě si myslím, že se to povedlo. Pohled na les je uklidňující, o to víc, že je takový lehce pochmurný a my na něj koukáme z vyhřáté postele! :-) 

Spolupráce s Pixers mě potěšila. Pořizovací cena produktů je sice o něco vyšší, než bych si představovala, ale zase na druhou stranu oceňuji  uživatelsky příjemný web, dobrou komunikaci a fakt, že si můžete obrázky přizpůsobovat podle sebe, takže každý má nakonec doma svým způsobem originál.

Pokud tedy máte nějakou konkrétnější představu o tom, co by se vám do určitého místa v domě líbilo, ale zatím jste to nenašli, zkuste mrknout do jejich databáze a třeba budete úspěšní. A nebo se prostě jen nechte inspirovat :-)...

DIY háčky na klíče

Milí přátelé, omlouvám se za odmlku. V posledních dnech je to u mě s časem nějaké náročnější. Madlenka už přes den prakticky nespí (nebo jen v kočárku a to musím jezdit), takže jsem přišla o svůj čas, který jsem mohla věnovat blogu. K tomu jsem navíc začala pracovat. No, trošku nestíhám. Dneska Vám tedy ukážu jeden ze svých starších projektů, který jsem ovšem až teď zvládla nafotit...

Před časem jsem na Pinterestu našla suprový nápad, jak si doma vyrobit originální věšák na klíče. Uložila jsem si ho a konečně na něj došla řada. Opět jde o celkem jednoduchou záležitost, takže kdo byste si jej chtěli třeba taky vyrobit, stačí vám k tomu:

- dřevěný hranolek (já použila odřezek z dubového parapetu, který máme na WC, a upravila si ho na rozměr 37x4cm, hloubka 2.8cm, ale může být i jiná)

- dřevěné korálky různých velikostí (počet dle vašeho vizuálního záměru)

- černé kůžičky na zavěšení (stačily mi 2ks)

- černý balakryl

- pilka, bruska, vrtačka

Z kuliček jsem si navymýšlela různé kombinace a podle toho jsem některé natřela na černo, jiné zůstaly přírodní. Několika kuličkám jsem namalovala obličeje. Následně jsem je navlékla na přeloženou kůži a oba konce zajistila uzlem. Manžel mi pak do hranolku nadělal zářezy - jsou vždy cca do poloviny hloubky - a shora do zářezů ještě vrtačkou vykroužil dírku, aby tam uzlík s korálkem pěkně zapadl. Zezadu jsou vyvrtané dva otvory pro zavěšení na stěnu. Kdo by chtěl, může ještě surové dřevo natřít olejem či bezbarvým lakem, ale já jsem ho nechala tak.

No a to je celé dílo. Jednoduché a efektní. Dokonce můj manžel, kterému je všechno v bytě jedno, pravil, že je to super. Poprvé v životě jsem ho přiměla odkládat svůj svazek klíčů jinam než na stůl/kuchyňskou linku/(doplňte jakékoli jině místo, kde to blbě vypadá). Teď je máme všechny pěkně přehledně, na očích, nikam se neztrácejí. Mission accomplished! :-)

Kouzlo Vánoc...

 Tak Vánoce jsou za námi. Nevím, jak Vy, ale já mám pokaždé v duši takové podivné prázdno, když odcházejí. Trvá to vždycky naštěstí jen pár dnů a pak se nahrnou do popředí všední starosti, které to překryjí, ale prostě ten pocit, když sundávám girlandy, odstrojuju stromeček a pak vídám venku ty ještě nedávno nasvícené frajery smutně odpočívat opřené o popelnice, mě doslova trýzní. Jsem v tomto ohledu pořád jako malé dítě, Vánoce jsou pro mě speciální období...

Můj manžel tohle nikdy nepochopí, on ty dny vnímá jen jako komerční svátky sloužící k tomu, aby se ekonomika točila, a dokáže si je užít jen když prchne do hor. To, že já jsem schopná vysněný týden v roce plánovat už v létě, vymýšlet dárky, vyrábět dekorace a pak jimi zahltit byt tak, že to na vás vyskakuje z každého rohu (ano, i na parapetě nad WC jsme měli chvojí ve vázičce!), mu nejen že nejde na rozum, ale skoro bych řekla, že ho to obtěžuje. A tak si o adventu pouštím Sám doma a Nata Kinga Colea potajmu když vyrazí s kamarády na pivo, aby se mi nesmál. Pro mě je to důležité, já se ladím. Uznávám, že je to každým rokem těžší, udržet to kouzlo Vánoc v sobě. V dětství k tomu stačilo zacinkání zvonečku a mokro ve sněhulích a bylo to tam! Magie! Ale jak člověk stárne a padá na něj tíha zodpovědnosti, životních zkušeností a reklamy ho masírují ze všech stran, najednou má mnohdy problém v sobě znovu nalézt tu čirou radost přítomného okamžiku. Musí si dopomáhat. A tak mám každoroční rituály: dokola pouštím stejné pohádky, stejné koledy. Kochám se starýma baňkama, jehličí mám po celém bytě a bramborový salát jím jen jednou v roce, aby byl stále výjimečný. A každý rok čekám, jestli se to kouzlo znovu dostaví. Aspoň na malou chvilku...

Letos jsem na něj čekala opravdu dlouho. Nahrnula jsem na sebe spoustu úkolů a pak nestíhala, šílela. Na vánočních trzích, kam se mi podařilo na svařák s přáteli dostat (bez Madly) jen jednou, bylo toho dne takové davové šílenství, že jsem si připadala spíš jako někde na štvanici. O tom ale svátky světla být nemají. Kouzlo je právě v tom tichém rozjímání. Jen tak bloumat spící krajinou a nebo ulicemi, kde za okny svítí stromky, a v klidu si přemýšlet, užívat. Jenomže když máte k tomu všemu na starost rok a půl staré dítě, které venku prchá do čtyř světových stran a zajímá ho všechno, jen ne to, co vás, na nějaké bloumání vám moc času nezbývá. A tak to pořád nějak nepřicházelo, navzdory všem svíčkám a girlandám, co jsem jich doma rozmístila...

Můj milovaný polštář s koníčkem, který jsem vyrobila pár let zpátky
a už se stal mým vánočním evergreenem

23. 12. už bylo připraveno vše kromě stromečku. Ten měli přivézt manželovi rodiče. Do pokoje jsme ho ustavili až večer, když Madla spala, aby ho, rozsvícený, poprvé spatřila až ráno a mohla pomoct se zdobením. Tchán ho ořezal a usadil do stojánku, já na něj navěsila žárovičky, všichni odešli spát a pak to přišlo: poprvé v tomto roce se magie dostavila i ke mně. A pak už zůstala po celé Vánoce. Vygradovala na Štědrý den, kdy jsme se u jednoho stolu potkali se všemi rodiči, a pod větví, kde Madla rozbalila svůj letošní sen. Jakmile vysvobodila panenku z krabice, přitiskla ji k sobě a pomazlila a to byl moment, který prostě musí dojmout sebevětšího odpůrce svátků. Ačkoli jsme najezdili spoustu kilometrů, návštěva prababičky, sedánky s rodinou i párty s kamarády za to stály. Nakonec jsme se na pár dní dočkali i vytouženého sněhu!

No a teď je tomu konec. Je to smutné, ale musí to tak být. Kdyby to trvalo celý rok, už by to nebylo výjimečné a možná bychom si toho všeho ani neuměli vážit. Myslím, že je vlastně fajn, že nás kalendář alespoň tímto způsobem jednou za rok přiměje si připomenout všechno, za co můžeme být vděční. A že to není samozřejmost. Asi proto tolik miluju Vánoce a bojuju za zachování toho kouzla. Obchodníci a televize se ho sice každým rokem brutálněji snaží přehlušovat, ale ono tam někde hluboko je pořád přítomné a čeká, jestli si ho někdo všimne.

Tak Vám přeju šťastný a povedený rok 2018 a na jeho konci zase trošku magie!

...no a na závěr pár obrázků, jak jsme letos kouzlili u nás doma ;-)

Jídelna...

... a s improvizovaným osvětlením. V celém bytě
nám trčí ze stropu žárovky, a tak jsem to dočasně
vylepšila svátečním osvětlením v podobě papírového
lampionu - hvězdy - z Ikea

Jediná doba v roce, kdy máme na stole ubrus.
Tento mi ušila mamka z látky, kterou dostala
jako svatební dar. Mělo to být původně povlečení,
ale nakonec zdobí naši jídelnu

 

 

Bylo nám krásně! :-)