Mohlo by se zdát, že všechny moje kanály pomalu odumírají. No, abych byla upřímná, skoro se stalo. Letos jsem se ocitla v nějakém začarovaném kruhu a času se mi začalo kriticky nedostávat. Hodně to souviselo s mojí prací - s tím, jak Madla roste (a výše rodičáku se povážlivě úží), jí prostě přibývá. Všechno to vyvrcholilo na podzim, kdy jsem zoufale doháněla resty vzniklé rozvolněným prázdninovým režimem a do toho se přidaly zdravotní potíže. Dostala jsem se do zlomového bodu, stejně jako spousta bloggerů, a uvažovala jsem, jestli v publikování vůbec pokračovat. Začalo mi to připadat úplně zbytečné a nedůležité. A tak jsem to prostě dala k ledu. Až po několika měsících absence na síti jsem si uvědomila, že mi to vlastně dělá radost. Že to je moje forma komunikace. A v tomto podivném bezčasí na mateřské, kdy se člověk ráno probudí do zaneřáděného bytu, přes den ho pětkrát uklidí, pětkrát navaří a večer je všude úplně stejný nepořádek a nikde žádný hmatatelný výsledek čehokoli, je přesně TOHLE ten můj malý hmatatelný výsledek. A tak jsem procitla z těžkého snu. Pomalu se z toho hrabu a doufám, že se blíží konec toho tmavého tunelu. Takže co se blogu týče, neříkejme tomu smrt, spíš hibernace. Pro ty, kdo sem občas zaskočí, bych ráda slíbila zase jakousi pravidelnost. Ovšem frekvence bude asi o něco nižší, než jste byli zvyklí. Nápady mi nedošly. Některé jsem v létě stihla i zrealizovat. Dát k nim dohromady články je ale pro mě obtížné. Všechno nafotit ještě obtížnější. Dneska tedy po dlouhé době první příspěvek. Ukážu vám, co jsem naposledy spáchala v oblasti renovací. Je to opět takový miniprojekt, ale i tak mi zabral spoustu času, slepovala jsem ho doslova z jednotlivých volných minut. Jedná se o dětské houpací křesílko, které všechny předrevoluční děti pamatují z mateřinek a někteří z vás ho možná měli i doma...
