pondělí 26. února 2018

DIY magnetky



Stále pokračuju v zabydlování naší předsíně. Jedním trnem v oku mi dlouho byla (a určitě nebudu jediná) dvířka k elektrojističům. Prostě takové plechové dveře strašící na frekventovaném místě, hodně na očích. A teď co s nimi. Zvažovala jsem je překrýt dřevěným panelem, ale jelikož už v tomto kousku bytu začíná být předřevováno (uvidíte v některém z následujících příspěvků), rozhodla jsem se nakonec pro méně nápadnou bílou magnetickou tabuli. Když jsem zjistila, že ta z Ikea má asi o 2cm větší šířku než zmiňovaná dvířka a výšku ideálně tak, že se pod ni ještě vleze věšák na klíče (který už znáte z TOHOTO příspěvku), nebylo nad čím váhat!

Hned nato přibyly na tabuli i doma vyrobené dřevěné magnetky. Ty vznikly tak trochu spontánně. Švagrová totiž měla na půdě krabici plnou dřevěných komponentů k sestavení hraček: různé kroužky, tyčky, kolečka, ale i hlavy, uši... no a tyhle dřevěné polokoule. Nebyl v nich žádný otvor ani drážka a marně jsem přemýšlela, k čemu by Madle mohly být. Co mě však napadlo téměř okamžitě, bylo, nač bych je použila já... a tak jsem je dceři prachsprostě zabavila. Manžel mi pak do nich v práci vyvrtal dírky, vsadil malé magnetky a hurá - praktická dekorace je na světě.


Mám z nich velkou radost, protože skoro nic nestály a do mého černo-bílo-dřevěného konceptu skvěle zapadají. Doplnila jsem je černými kovovými magnetkami z Ikea a myslím, že k sobě docela dobře jdou. Vstup do bytu je tak hned veselejší. Umísťujeme tam vzkazy, přáníčka od našich milých, designové pohlednice nebo třeba staré obálky časopisů. Prostě... takové malé sebevyjádření ;-)

Vstup do bytu v původním stavu s elektroskříní...

... a tady už vylepšený o nástěnku a klíčník :-)



neděle 18. února 2018

Lack hack - aneb co se starým stolkem


 Dneska přináším další tip na téma recyklace, tentokrát se jedná o věc, kterou mají doma snad všichni, a to ikeácký stoleček Lack. Přiznám se Vám - bydlel s námi dlouho. Čtyři roky v garsonce plnil svou původní funkci konferenčního stolku, další tři roky ve větším bytě na něm stála v pracovním koutě tiskárna. Nejlepší léta má prostě za sebou, horní deska vykazuje silné známky opotřebení. Po nastěhování do domu pár měsíců všude zavázel, až skončil na mezipodestě a na něm polomrtvá dracena. Žalostný pohled. Ale víte, jak nerada já něco vyhazuju...

... a pak mě napadlo ho trochu vylepšit a umístit k Madle do pokojíčku. Formátem by na první malířské pokusy mohl stačit. Nejprve jsem zvažovala natřít povrch tabulovou barvou. To jsem následně zamítla při představě, jak mi ten křídový prach Madla zašlapává do koberce. Tudy tedy ne. A tak jsem znovu využila sortiment značky Pixers...

Řeknu Vám, vybírala jsem dlouho a nemohla se rozhodnout. Tolik krásných vzorů! Nakonec zvítězila jednoduchost. Přecejen pokoj je už teď plný barevných hraček. Líbil se mi motiv černých stromečků na bílém pozadí. Jelikož ale černých vzorů bude v pokojíčku už dost, připadala mi lepší inverzní barevnost. I z praktického hlediska - když Madle to 'pisy pisy' ujede mimo papír a nebo se něco barevného vylije, nebude to tolik vidět. Černé pozadí u tohoto vzoru Pixers standartně nenabízí, ale s požadavkem mi vyšli vstříc a motiv na přání mi vyrobili. Mám radost!

Po obdržení zásilky jsem se pustila do práce. Stolek jsem očistila, vzala si na pomoc přiložené hladítko a jala se samolepku aplikovat. Řeknu Vám - žádná sranda. Dost jsem se zapotila. Jsem totiž puntičkář a ráda mám věci pěkně udělané. Jenže tady musí člověk trochu vědět, jak na to. Bubliny je třeba vyhlazovat hned od prvního centimentru a samolepku i s podkladovou fólií pomalu hladítkem sunout dopředu. Lepivá část opravdu drží (což je skvělá zpráva z hlediska používání, ovšem člověk má jen jeden pokus na aplikaci :-)). Začátek tedy nemám úplně stoptocentní, ale směrem ke konci už to vypadá dobře. Zdálky ani drobné nedostatky vidět nejsou. Samolepka je hodně pevná a povrch vypadá, že půjde dobře udržovat. Zatím stolek máme v pokojíčku nějaké dva tři měsíce a bez problému. Samolepka není nijak viditelně opotřebovaná, běžné umazání šlo v pohodě utřít vlhkým hadříkem. Jak moc toho vydrží, ukáže až čas, ale zatím jsem spokojená...
Co se pořizovací ceny samolepky týče, je vyšší, než cena nového stolku Lack :-D Já ji dostala na vyzkoušení, takže rozhodně nelituji a mám radost, že stolek dál slouží a sluší mu to. Pokud bych si ale další takovou samolepku pořizovala sama, myslím, že smysl to má hlavně u větších a dražších stolů, na kterých Vám záleží, a nebo u takových, kde má být stůl solitérem v prostoru, například v soukromé kanceláři. 




Nakonec jsem stolek ještě trochu vytunila. Nápad není z mé hlavy, inspiraci jsem (samozřejmě!) našla opět na Pinterestu. Bok stolku jsem opatřila tyčkou, na kterou se dají zavěšovat kyblíčky na kreslicí potřeby (mnozí jistě poznali ikeácký kuchyňský systém Fintorp :-)).  Je to super, protože na stolku pak nikde nezavázejí a nehrozí jejich shození. Kyblíčků se tam dá navěsit podle potřeby a kdyby jeden bok nestačil, zaplníme i druhý :-)


Místo židličky jsem ke stolku zatím umístila jednu z poliček se zaoblenými rohy. Je nízká a Madlence se na ni dobře sedá. Z výsledku jsme nadšené obě. Takový malý domácí malířský ateliér! :-)


čtvrtek 15. února 2018

Mateřské paradoxy


Dneska to nebude o tvoření. Tentokrát tu mám jeden příspěvek hlavně pro maminky. (Takže vy ostatní, které to nezajímá, pro dnešek raději rovnou přepněte na jiný kanál). Toto je taková moje soukromá úvaha o dětech, protože na ně myslím, kudy chodím. Vlastně je to teď moje téma číslo jedna, které vstřebávám už rok a půl (co nadělám!). Mateřství je intenzivní zážitek v životě ženy. Troufám si říct, že je to zážitek extrémní. A to ve všech ohledech, jakými lze na toto slovo nahlížet. Zjistila jsem ale, že jedna věc je na něm obzvláště specifická: je plné paradoxů:



Začíná to už v těhotenství. Nejprve vám doktoři řeknou, že v tomto období byste se měly co nejméně stresovat. Jedním dechem vás ale zároveň pošlou na šestsetosmdesátpět vyšetření, z nichž nejméně polovina vám vyjde mimo políčka, která jsou dle jejich tabulky v normě, takže neustále řešíte, zda máte alespoň minimální šanci, že vaše dítě bude mít dvě ruce, dvě nohy, pumpující srdce a mozek.

No a pak se to narodí. Relativně 'normální' jedinec, tzn. řve, kadí, budí se desetkrát za noc a dožaduje se mlíka. Je vám řečeno, že máte hlavně hodně spát a odpočívat, jelikož únava vyvolává stres a ten se přenáší na dítě. Zároveň si ale nevzpomínáte, kdy naposledy (snad vyjma posledního týdne před odevzdáním diplomky) jste toho dohromady naspala tak málo (a tak mizerně, v hodinových intervalech). Chodíte po bytě jako zombie. Kafe byste neměly - dítě by pak spalo ještě blběji. Přemýšlíte, která droga se nepropouští do mateřského mléka. Zjišťujete, že bohužel všechny!

Ovšem pozor - je potřeba nezapomenout, že pro řádné kojení a dobré zdraví matky i dítěte je žádoucí kvalitně a pravidelně jíst. Dítě se ovšem dožaduje vaší pozornosti. Nechce usínat samo v postýlce. Vlastně nechce vůbec usínat, místo toho chce řvát. Přichází období nafouknutých bříšek, takže postupně z jídelníčku vylučujete luštěniny, pečivo, potraviny obsahující laktózu a hodně cukru, protože co kdyby náhodou něco z toho bylo příčinou oněch zažívacích obtíží. Moc vám toho na výběr nezbylo. A ono je to vlastně skoro jedno. Právě jste totiž zjistila, že je pět hodin odpoledne a vy jste ještě nestihla pro neustálé houpání, masírování bříška a střídání úlevových poloh pozřít nic. Nu což, Tatranka to jistí! (Tak tři denně a můžete energii rozdávat!)

Pro tvorbu mléka je rovněž důležitý příjem vápníku. Toho příjmu si zjevně všimly i vaše moudré zuby, takže rostou jak houby po dešti. Pokud by dostály svého jména, musela byste už teď být nejméně Stephen Hawking. Vy máte ale pocit, že tou neustálou sociální izolací a dětskou mluvou vám IQ kleslo o padesát bodů a z mozku se stal cedník. Reagujete zpomaleně, vtipy vám docházejí tak pozdě, že přemýšlíte, zda je ještě vůbec vhodné se jim smát. Vzpomínáte na divoká léta plná chlastu, kdy jste pod vlivem s někým konverzovala a říkala si: 'vypadám ještě střízlivě, a nebo už si o mně myslí, že jsem totálně mimo?' a připadáte si tak nějak podobně.

Kojení vás omezuje. Neměla byste alkohol, příliš kofeinu, některá jídla. Prakticky se bez dítěte nikam na moc dlouho nehnete, protože je na vás závislé. Navíc ta výroba mlíka člověka i fyzicky vyčerpá - dítě z vás všechno to dobré během pár minut vycucne, takže se někdy cítíte úplně bez energie. Ale! Ta pohoda nemuset neustále běhat do obchodu, utrácet miliony za umělou výživu, sterilizovat flašky, o půlnoci vstávat a podobna duchovi míchat v kuchyni čerstvou dávku... dítě je ospalé - nakojíte. Je nemocné - nakojíte. Škytá - nakojíte. Rostou mu zuby nebo se budí hrůzou - nakojíte. Krom toho - kdy v životě k vám ještě bude vzhlížet s takovým vděkem? Kolikrát budete moci zabořit pusu do těch chmýříček, co má na hlavě? :-)

Dítě roste jako z vody a už neleží jako placka. Místo toho leze, snaží se všude dostat a všechno strčit do pusy nebo to prozkoumat po svém. Musíte mít oči i vzadu. Děláte deset věcí najednou. Když dokončujete oběd a přitom vyskládáváte myčku, protože už nemůžete v celé kuchyni najít jediný čistý talíř, na který byste jej naservírovala, otočíte se a zjišťujete, že potomek, v tu chvíli už znuděný ožužláváním rohlíku, kterýžto měl posloužit jako dočasné zažehnání hladu a prostředek k umlčení nervydrásajících pravidelných výkřiků, mezitím začal rabovat vaši spižní skříň, a tak tomu jdete zabránit v poslední sekundě předcházející katastrofě. Přitom si všimnete, že se pokadilo, takže ho odložíte na bezpečné místo a běžíte pro plenku. Po cestě zakopnete o prádelní koš a dojde vám, že pračka doprala před třema hodinama a nikdo ji ještě nestihl vyložit, a tak míříte do koupelny, abyste ji alespoň vypnula. Skříňka pod umyvadlem má dvířka dokořán a celý její obsah je rozmeten po místnosti, jelikož dítě ve chvíli vaší nepozornosti zřejmě zjistilo, že vstup do této komnaty plné dobrodružství zůstal nezajištěn. Nechce se vám dále zakopávat o všechny ty kartáče, hadry na podlahu a kolíčky, a tak je začnete uklízet. Co to tu smrdí? Do prčic! Na plotně se připálila rýže! V tu chvíli uslyšíte zvonit telefon. Volá manžel z práce: 'No to je dost, žes to taky jednou po sto letech konečně zvedla. Co tam furt děláš?! ....... No, všechno. Ale udělané není nic!

Chcete pro své dítě to nejlepší. Takže hlavně nic nepodcenit, je potřeba se řádně informovat. Dítě byste po narození měli hodně nosit v šátku, protože na tuto polohu bylo v prenatálním stadiu zvyklé. Když ho ale nosíte, fatálně mu tím pokřivíte páteř. Dítě by v prvních měsících nemělo dostat lepek. Když ho ale nedáte, může později vzniknout intolerance. Dítě musí být řádně proočkováno, jinak chytí nějakou smrtelnou nemoc a bude přinejmenším mrzák. Jenomže vakcíny jsou plné jedů, které se do dítěte v krátkém časovém horizontu napumpují a to může mít silné nežádoucí účinky a může dojít k otravě. Dítě musí mít pevný řád a musí cítit rodičovskou autoritu, aby z něho nevyrostl rozmazlený spratek. Jenomže když mu nedáte možnost se projevit a vyjadřovat své pocity a názory, nebude vás vnímat jako partnera a nevyroste z něj samostatná osobnost. Dítě musí mít boty s žirafím certifikátem, aby se mu správně vytvořila nožní klenba. Ale když noze neumožníte přirozený vývoj a formujete ji botou, může se to v budoucnu projevit pokřivenou páteří a stočenými palci... v podstatě nemáte šanci se v jakékoli situaci rozhodnout správně. Tak si radši dejte panáka a už nic nečtěte!

Dny jsou tak nějak stejné. Nevíte, zda je úterý, nebo sobota. Celé hodiny se věnujete dítěti. Sedíte v pokojíčku na zemi a koukáte, jak pořád dokola přehrabuje bednu s hračkami, staví na sebe dvě kostky a zas je boří, rozmetá okolo sebe věci, které jste před minutou uklidila na místo, protože si už s nimi nehrálo. Nudíte se. Když se ale nad tím hlouběji zamyslíte, vlastně nic nestíháte.

Sníte si o tom, co všechno budete dělat, až dítě usne. Jenže ono to tuší, takže neusne. Když náhodou jednou konečně ano, vůbec to nečekáte a ta dočasně nabytá svoboda a moře času vás natolik zaskočí, že vlastně nevíte, co s ní.  Nejdříve si nemůžete na žádnou činnost vzpomenout. Pak si vzpomenete, ale říkáte si, že to není možné a že se určitě za chvíli vzbudí, takže nemá smysl začínat nic velkého. Po dvou hodinách si říkáte, že kdybyste byla začala dělat něco velkého, mohlo to být hotovo, ale teď už to začínat nemá smysl. Právě jste promrhala situaci, která se znovu bude opakovat v přestupném roce/až přiletí Marťani/až budete bohatá/až budeme mít důstojného prezidenta (každá zaškrtněte variantu, která se nejvíc blíží pravdě).

Čas plyne relativně rychle. Matky to vědí stejně dobře jako Albert Einstein... Když jdete na procházku a dítě si za prvním rohem vzpomene, že nejzábavnější činnost na světě je rýpat se klackem v blátě, připadá vám pět minut jako hodina. Když se ale vypravujete z domu na schůzku, kam se musíte dostavit i s dítětem na určitou dobu, trvá hodina sotva pět minut. Stejně paradoxně fungují i delší časové úseky: někdy se vám zdá, že ty dny doma jsou nekonečně dlouhé, že víkend, kdy aspoň částečně vypadnete z toho stereotypu, nikdy nepřijde. Na druhou stranu ovšem zjišťujete, že před chvílí bylo jaro, vy jste se ani nenadála a najednou padá sníh a blíží se Vánoce. I to dítě se změnilo mávnutím kouzelného proutku: včera jste ten uzlíček poprvé spatřila a dneska jde s aktovkou na zádech poprvé do školy!

Když jste přijela z porodnice a dítě fungovalo v režimu jím-spím-kadím, přála jste si, aby už bylo větší, umělo komunikovat a nebylo tak zatraceně náročné. Teď máte doma větší a přejete si mít malé, které neumělo nikam utéct, neodmlouvalo a polovinu dne prospalo.

Po těch měsících a letech doma se z vás stal tak trochu asociál. Z vaší osobnosti zbyly jen střípky. Připadá vám, že jste troska. Když se ale podíváte okolo sebe, na své přátele-rodiče, zjistíte, že nikoho toto období nezměnilo k horšímu - ba naopak. Vidíte všechny ty empatické, nesobecké lidi schopné otevřené a upřímné komunikace, kteří umí efektivně organizovat čas, jsou trpěliví, milující, neodsuzující a tolerantní stokrát víc než dříve.

Neustále si stěžujete, jak být zavřená doma je na prdlačku a jak už se těšíte zpátky do práce. Když v ní konečně jste, vzpomínáte, jaká to byla pohoda: žádné dedlajny, žádný otravný šéf, mohla jste celý den chodit v pyžamu a bez make-upu, někdo vám projevoval vděk za to, co děláte... 

Někdy máte pocit, že výchova dítěte je na vás moc. Že to jsou malé pijavice, které vám sebraly váš čas, koníčky, peníze, prostor pro sebe. Přesto jsou tím nejlepším a nejdůležitějším ve vašem životě. Bezmezně je milujete a za nic na světě byste je nevyměnili. Ba co víc, navzdory extrémním zkušenostem se (zcela dobrovolně a rádi) rozhodnete to celé klidně absolvovat ještě jednou (dvakrát, třikrát...) :-)




PS: info pro nastávající či teprve plánující rodiče: článek má sloužit hlavně k pobavení a ne jako anti-reklama. Doufám, že jste mou ironii pochopili. Milujte se a množte se! ;-)

Oba v článku použité obrázky jsou
z pera španělské ilustrátorky Carmen Saldaña,
tvořící pro děti. Nedávno vyšla kniha
I give you the world plná jejích ilustrací,
která určitě stojí za povšimnutí :-)















neděle 11. února 2018

Kus lesa v naší ložnici

Jak jsem slibovala v jednom z předchozích článků ZDE, dnes odtajním, co bude dělat společnost našim jelenům. Přiznám se, že jsem to chvíli zpracovávala v hlavě. Přece jenom je to taková solitérní záležitost a k tomu navíc ta cihlová zeď, která si taky nerozumí s kdečím... ale pak jsem někde na internetu zahlédla obrázek mlžného lesa a bylo rozhodnuto! Příroda v černobílé!

Pak ovšem vyvstal nový problém, a to  kde sehnat obrázek, který by se mi líbil, byl v požadovaném formátu a navíc black&white. Tentokrát zklamala i jinak oblíbená Ikea a musím říct, že jsem za to vlastně ráda, alespoň nebudu mít na stěně obraz jako půlka republiky (světa?). A tak jsem to nechala být a říkala si, že ono se přece zase něco ve správný moment objeví a když ne, zkusím si svou představu třeba nafotit sama (vědoma si toho, jak dlouho může trvat, než taková fotografická příležitost nastane). Nakonec jsem ovšem naštěstí nemusela čekat ani na výlet do hor ani na chmurné počasí, protože mě na spolupráci oslovila firma Pixers, která se zabývá tiskem fotografií a grafiky. Na jejich stránkách pixers.cz jsou v databázi stovky a tisíce obrázků, ze kterých můžete vybírat a nechat si je vytisknout jako plakát, obraz, tapetu, samolepku... zkrátka jak se Vám zlíbí. Co je perfektní, že si obrázek přizpůsobíte podle sebe - sami si zvolíte formát, konkrétní výřez z obrázku a barevnost - na výběr jsou základní možnosti barva/černobílá/sépie. U některých druhů obrázků se lze individuálně domluvit i na jiné barevné úpravě.

Já jsem se rozhodla pro dvě černobílé fotografie lesa. Jednu s kmeny stromů a jednu jako pohled na kopce. Obrázky je možné vyhledávat podle klíčového slova, ale v tomto případě se mi víc osvědčilo hledat podle témat. Adeptů jsem měla hned několik a jelikož obrázky mají někdy velmi zvláštní názvy (podle kterých už je v té hromadě nikdy znovu nenajdete - vlastní zkušenost ;-)), je dobré se orientovat podle nenápadného čísélka dole pod obrázkem, nebo úplně nejlépe si všechny svoje oblíbené obrázky označit srdíčkem a nechat poslat na mail. Takto jsem je pak měla všechny přehledně vedle sebe a snáze vybrala ten NEJ! Pokud se rozhodnete objednat si nejen tisk, ale rovnou celý obraz i s rámem, jako jsem to udělala já, máte ještě možnost si vybrat barvu a materiál rámečku a zda si přejete paspartu či nikoli. Vámi zvolenou variantu si pak můžete prohlédnout v náhledu, což jsem velice ocenila, protože jsem chvilku váhala nad bílou paspartou. Nakonec jsem se ale rozhodla pro obraz bez pasparty.


No a voilá - tady je výsledek. Fotografie vypadají přesně tak, jak jsem si je představovala. Zvolila jsem k nim subtilní černý hliníkový rámeček a ten snad i předčil moje očekávání! Všechny tři prvky - obrázky, sousoší i cihlová stěna - se vzájemně moc hezky doplňují, nijak si nekonkurují, prostě si myslím, že se to povedlo. Pohled na les je uklidňující, o to víc, že je takový lehce pochmurný a my na něj koukáme z vyhřáté postele! :-) 



Spolupráce s Pixers mě potěšila. Pořizovací cena produktů je sice o něco vyšší, než bych si představovala, ale zase na druhou stranu oceňuji  uživatelsky příjemný web, dobrou komunikaci a fakt, že si můžete obrázky přizpůsobovat podle sebe, takže každý má nakonec doma svým způsobem originál.

Pokud tedy máte nějakou konkrétnější představu o tom, co by se vám do určitého místa v domě líbilo, ale zatím jste to nenašli, zkuste mrknout do jejich databáze a třeba budete úspěšní. A nebo se prostě jen nechte inspirovat :-)...


neděle 4. února 2018

DIY háčky na klíče


Milí přátelé, omlouvám se za odmlku. V posledních dnech je to u mě s časem nějaké náročnější. Madlenka už přes den prakticky nespí (nebo jen v kočárku a to musím jezdit), takže jsem přišla o svůj čas, který jsem mohla věnovat blogu. K tomu jsem navíc začala pracovat. No, trošku nestíhám. Dneska Vám tedy ukážu jeden ze svých starších projektů, který jsem ovšem až teď zvládla nafotit...

Před časem jsem na Pinterestu našla suprový nápad, jak si doma vyrobit originální věšák na klíče. Uložila jsem si ho a konečně na něj došla řada. Opět jde o celkem jednoduchou záležitost, takže kdo byste si jej chtěli třeba taky vyrobit, stačí vám k tomu:

- dřevěný hranolek (já použila odřezek z dubového parapetu, který máme na WC, a upravila si ho na rozměr 37x4cm, hloubka 2.8cm, ale může být i jiná)

- dřevěné korálky různých velikostí (počet dle vašeho vizuálního záměru)

- černé kůžičky na zavěšení (stačily mi 2ks)

- černý balakryl

- pilka, bruska, vrtačka


Z kuliček jsem si navymýšlela různé kombinace a podle toho jsem některé natřela na černo, jiné zůstaly přírodní. Několika kuličkám jsem namalovala obličeje. Následně jsem je navlékla na přeloženou kůži a oba konce zajistila uzlem. Manžel mi pak do hranolku nadělal zářezy - jsou vždy cca do poloviny hloubky - a shora do zářezů ještě vrtačkou vykroužil dírku, aby tam uzlík s korálkem pěkně zapadl. Zezadu jsou vyvrtané dva otvory pro zavěšení na stěnu. Kdo by chtěl, může ještě surové dřevo natřít olejem či bezbarvým lakem, ale já jsem ho nechala tak.


No a to je celé dílo. Jednoduché a efektní. Dokonce můj manžel, kterému je všechno v bytě jedno, pravil, že je to super. Poprvé v životě jsem ho přiměla odkládat svůj svazek klíčů jinam než na stůl/kuchyňskou linku/(doplňte jakékoli jině místo, kde to blbě vypadá). Teď je máme všechny pěkně přehledně, na očích, nikam se neztrácejí. Mission accomplished! :-)