Venkovská idyla

Spousta lidí se mě ptá, jestli se na vesnici necítím izolovaná. Jestli mi neschází město. Pravdu? Zatím neschází. Na rodičáku s desetiměsíčním dítětem nejsem tady o nic více izolovaná, než jsem byla tam. A svoji touhu po ruchu velkoměsta zatím pravidelně uspokojuji jednou týdně:

Ráno naskočíme do auta a vyrážíme s manželem směr Brno. On do práce. Já ven do ulic. Už se z toho stává téměř rituál. Domluvím si rande s některou děťatou kamarádkou a zatímco Madla během pár minut vytuhne v kočárku, já si dopřeju nejvíc nejlepší Cofee to go v Kofi kofi na Joštové a vyrazím. Baví mě se jen tak procházet a cítit tep města. Pozorovat muže v perfektně padnoucích oblecích a holky se slunečními brýlemi a červenou rtěnkou na puse, jak si dávají snídani na zahrádce některého z bister. Poslouchat cinkání šalin. Ukrývat se ve stínu vysokých budov se štukovou výzdobou. Obdivovat šik mámy, které zrovna, stejně jako já, venčí své ratolesti. Vlastně bych k tomu asi ani nikoho nepotřebovala. Ale nechci přicházet o své brněnské kamarádky a jejich aktuální příběhy, a tak mé kroky vždy zamíří k některé z nich. Pak jdeme s Madličkou na cvičení. Vždycky jsem nenáviděla říkat básničky, dělat kašpárky a tleskat rukama. Teď to dělám dobrovolně, a co víc, i ráda. Pro ty rozzářené dětské oči. A tak trochu i pro sebe. Máme tam perfektní partu. Společný oběd, po něm kafe a zákusek, zatímco děcka jsou zaměstnána jedno druhým, je prostě blaho pro mateřstvím zjizvenou psychiku :-) Na čtvrtou už ale peláším zpátky. Předávám dítě a nastává vrchol dne/týdne: dvě až tři hodiny sama pro sebe. Přiznám se, že se s tím teprve učím pracovat. Ta chvilkově nabytá svoboda je tak opojná, že ji často nedokážu využít úplně efektivně. Ale já to časem určitě vypiluju! ;-) Blíží se večer a já už se, restartovaná, zase ráda vracím k těm svým miláčkům, malému a velkému. Velkému jsem vděčná, že mi umožnil sebeobnovu, malému za to, že chvíle s tatínkem tak pohodově zvládá. Podvečerní dopravní špička pominula, Brno už je opět hezky průjezdné. A my míříme za jeho hranice, do toho našeho hnízda. Mého milovaného města jsem se nabažila, chvíli z té dobité energie a přemíry sociálního kontaktu zase budu fungovat. Tady k nám cinkot šalin nedolehne. Místo startujících motorů mě budí zpěv ptáků. A písničky z babiččiny krabičky - to předtím, než se ozve hlášení místního rozhlasu. Nepude proud. Na hřišti se bude konat dětský den. Do obce zavítal prodejce ovozelu. Ačkoli mi ten rachot z tlampačů občas vzbudí dítě, takže pak hodinu pochoduju po bytě s nosítkem na pupku, nějak mě to celé hrozně baví. Připomíná mi to vlastní dětství na venkově. Těším se na to, až naše Madla bude za soumraku chodit domů s odřenými koleny a rukama od bláta. Nejsem včerejší, je mi jasné, že z kapsy tepláků jí zřejmě bude čouhat mobil. Ale strašně bych si přála, aby byla šťastné, bezstarostné dítě. Aby se nemusela desetkrát ohlížet, než přejde silnici. Aby věděla, jak chutná mrkev zrovna vytažená ze záhonu a jen tak ledabyle otřená do trička, protože to je přeci 'čistá špína' :-)

Dneska ráno to už u nás na zahradě zavánělo létem. Uvařila jsem si kafe, vzala ho ven a posadila Madlu do trávy. Mazlila se s ní, jako by to byly nejjemnější vlasy. Sundávala si ponožky, klobouk a dělala na našeho kocoura 'af af'. Asi to město nakonec fakt tak nutně nepotřebuju. Jsem blázen? :-)...

"Já žádnú čepicu nechcu!"

Bezobalová domácnost

Hned na úvod musím přiznat, že ta naše není. Ale jelikož jsme oba s manželem "zeleného" smýšlení, dost mě to trápí a vědomě se snažím s touto skutečností pracovat - tedy snižovat svoji ekologickou stopu.

Odpady velmi pečlivě třídím (nedávno jsem byla naší paní na úklid poučena o tom, jak to chodí v třídírně a že si s tím nemám vlastně dělat tak velkou hlavu, ale já to budu dělat dál, prostě proto, že mi to připadá správné...).

Co se týče oblečení, v poslední době ho nakupuji jen velmi málo - zjistila jsem, že stejně 70% svého šatníku prakticky nenosím a pořád dokola beru oblíbené kousky. Ráda nakupuji v sekáčích a nebo vyměňuju s kamarádkami. Naší Madlence jsme taky spoustu věcí pořídili na bazárku - včetně hraček. Když už nějakou hračku koupíme novou, dáváme přednost těm kvalitním a trvanlivým.

Kosmetiku už téměř nekupuji (ještě před pár lety jsem měla tendenci - díky tomu, že sestra prodává Avon a má ho za nižší ceny - pořizovat si "z vyčůranosti" i to, co vlastně vůbec nepotřebuju) - z té okrasné jsem se omezila pouze na oční linku a řasenku. Kupuju jen mýdlo (nebo sprchový gel), šampon a deodorant - téměř vždy s přírodním složením. Co jsem otěhotněla, začala jsem více přemýšlet nad tím, co se mi dostává do těla a proto jsem se naučila víc zkoumat složení a jen tak něco nekoupit. Krémy a podobné serepetičky nepoužívám vůbec, osvědčilo se mi mít po ruce čisté bambucké máslo a HLAVNĚ můj nejoblíbenější kokosový olej, který - jak jsem zjistila - je pro mě univerzálně použitelný téměř na všechno od lišaje v obličeji po těhotenské strie.

Také potraviny už nekupuji bezmyšlenkovitě. Dříve když jsem šla do obchodu, nevěděla jsem, na co budu mít zítra či pozítří chuť, a tak jsem nakoupila hromadu nesmyslů a polovině z nich stihla projít záruční lhůta dřív, než na ně došla řada. V posledních letech (a zejména teď s dítětem, kdy jsou příjmy menší a výdajě větší) jsem se naučila nákupy potravin plánovat. Dílem proto, že obvykle nakupuje manžel (mě to s Madlenkou v sámošce moc nebaví - kdo má ta všechna kila tahat, že?), který nesnáší trávit s chrámech konzumu více času, než je nezbytně nutné, a tak potřebuje přesný položkový seznam, dílem také proto, že když si dopředu řeknu, co budu ten týden vařit na obědy, nekoupí se nic zbytečně. A co se snídaní/svačinek/večeří týče, zjistila jsem, že člověk opravdu nepotřebuje mít výběr jako v grand hotelu. Když má hlad , dá si, co najde. V krajním případě stačí mít vždy v lednici máslo, vajíčko, trochu zeleniny a pečivo a něco se z toho vyimprovizuje :-) Třeba takové brambory nakrájené na plátky a upečené na plechu v troubě - to je moje nejoblíbenější jídlo. Zakápnout máslem, posypat solí a máte božskou manu za pár kaček (když je k tomu ještě po ruce kysané zelí, je to úplný vrchol!). Lepší, než všechny svíčkové s pětima knedlema! Opravdu musím říct, že v jednoduchosti je krása a obdivuji se nesmírně našim předkům, co všechno dokázali vykouzlit s několika surovinami. Pomalu tyto staré recepty sbírám a zkouším a zatím mě nezklamaly... Takže tolik k našemu obsahu ledničky.
Jelikož jsem ale člověk typu křeček, mám ráda zásoby (ten svíravý pocit, že horší časy teprve přijdou, nebo nevím... :-D), a proto moje spíž s trvanlivými potravinami většinou praská ve švech (přiznávám, někdy zacházím asi do extrémů - moli mě vysloveně milují!) - používám milion druhů obilovin: pohanku, jáhly, bulgur, quinou atd.... a také luštěniny. Je to levné, zdravé a vždy po ruce :-) A tady se už pomalu dostávám k názvu příspěvku, neboť tyhle trvanlivé potraviny právě nabízejí možnost nákupu na váhu, což mě hodně baví. Koupíte si jen tolik, kolik potřebujete, a odpadá problém s likvidací (a tedy i výrobou) sáčku. Koncept Bez obalu asi všichni znají. V Brně jejich pobočka zatím není, ale něco podobného už několik let funguje v Bráně ke zdraví na Orlí (možná i jinde, ale já si zvykla chodit zrovna tam). Velký výběr oříšků, semínek, obilovin, luštěnin. Něco i v bio kvalitě. Nakupuju to tam už dlouho, ALE nikdy jsem neměla svoji nádobu, do které bych si to navážila, brala jsem si tedy erární papírový pytlík a připadala si hloupě, že to vlastně tak trochu potom postrádá smysl. Takže jsem se rozhodla, že si takové pytlíčky na potraviny ušiju. Trvalo mi skoro rok, než jsem se k tomu dokopala, ale nakonec se zadařilo a tady jsou!
Na jejich výrobu jsem opět použila zbytkový materiál z jiného tvoření - základ je z plátna, které jsme měli na svatbě na stolech jako ubrusy a mám ho doma desítky metrů. Obrázek (samozřejmě by tam nemusel být, ale takhle mi to prostě dělá větší radost!) je z odstřižků z Madlenčiny hrací deky. Byla to celkem rychlovka, nemusela jsem dělat ani tunýlek v horní části, protože ten už tam byl (je to dvakrát zahnutý okraj ubrusu), takže stačilo jenom vhodně nastříhat, obentlovat okraje a sešít je k sobě, protáhnout gumičku a voalááá! Možná bych tam ještě mohla přidat plastovou "zarážku" s pružinkou, ale zatím to nebylo potřeba, gumička po utažení drží na místě. Pytlíků mám zatím osm, ve dvou velikostech: 20,5x17,5 a 15,5x13,5cm a za pár dnů se chystám do města je poprvé testovat. Snad splní účel a budou mě blažit. A kdybych je náhodou nevytížila na sto procent, mohla bych třeba do některého z nich Madle koupit cvrnkací kuličky. Nebo spíš manželovi? ;-)

Mámám...

...přeji vše nejlepší k jejich dnešnímu svátku! :-)

Letos poprvé se mě to taky týká. Před necelým rokem jsem se stala mámou a musím říct, že je to pro mě opravdu extrémní zkušenost - ve všech směrech. Jeden den je tak báječný, že si užívám každou minutu a říkám si, že to mateřství vlastně nic není, a vzápětí jej střídá druhý, kdy se hroutím a hystericky brečím manželovi do telefonu, aby si z práce pospíšil, že už fakt NE-MŮ-ŽU! Víte, já jsem od přírody takový ten konzervativec, co má rád svůj "smrádeček, ale teploučko", takže tyhle výkyvy, to je něco na mě. Na druhou stranu je to neskutečný vnitřní rozvoj a upřímně můžu říct, že bych neměnila, je to fakt ta nejlepší věc na světě. Možná to pro neděťaté kamarády zní jako klišé, ale ti, co děti mají, určitě ví, o čem mluvím. Prostě s těmi vlastními je to holt jiné než s dětmi kamarádky, sousedky, ségry... za ty by člověk dýchal, pro ně by se rozkrájel. Odpustí jim pět nočních budíčků, kopance pod žebra, fleky na svátečních šatech, jejich prst ve svém oku, manýry při stravování i nemožnost zavřít se jako normální člověk na záchodě nebo ve sprše. A tak to má být!

Ovšem to, že jsem sama mámou, pro mě neznamená, že bych přestala být dítětem, že bych přestala potřebovat svou vlastní mámu. Právě naopak. Teď víc než kdy jindy se na ni obracím a často se k ní jezdím "schovat pod křídlo" (samozřejmě s Madlou v batohu ;-)). Jsem klikař - mám tu nejlepší mámu na světě! Může to být ještě vůbec lepší? Ano, může. Mám i nejlepší tchýni na světě! Takže mám vlastně mamky dvě. A k tomu nejmilejší babičku, které je už přes osmdesát let a já si pořád nějak neumím představit, že by nebyla. Že by všechny tyhle tři ženy nebyly. Proto bych jim chtěla popřát (a vlastně nejen jim, ale všem mámám, protože všechny dělají, co můžou) pevné zdraví, nervy z oceli, srdce ze zlata. A když už máte, holky, ten svátek, hoďte pro dnešek děcka a domácnost na krk chlapům, svoje nohy na stůl a slavte! Protože si to opravdu zasloužíte! :-*

4 generace ;-)

Tak trochu slaný dort...

... jsem udělala k narozeninám svému drahému choti. Opět jsem pekla podle Vidličky. Katka mi doporučila vyzkoušet čokoládový dort se slaným karamelem, a tak jsem se do toho pustila. Zrovna se to hodilo, připadal mi totiž takový "pánský" - elegantně tmavý uvnitř, s lehce slanou chutí a navíc kávou, kterou můj manžel přímo miluje. Musím přiznat, že jak jsem se do toho kávového nádechu vášnivě položila, možná jsem to s množstvím trochu přehnala (místo instantního kafe jsem použila klasické a navíc doppio), chuť v těstě byla dost intenzívní a příště budu určitě opatrnější. Ale jinak bylo těsto pevné a krásně vláčné. Co mě ale na celém dortu bavilo nejvíc, byl právě slaný karamel použitý v krému a v nezředěné formě také na povrchu dortu. Připravovala jsem ho už několik dní před samotným pečením dortu (velmi prozřetelně, jelikož mi bylo jasné, že tolik hodin, abych zvládla vše jedním vrzem, prostě mít nebudu). Konkrétně ve středu o půl dvanácté v noci. Bylo to takové malé kouzlo. Prostě jsem jen nasypala do kastrolu cukr, nalila vodu, postavila na plotnu, zamíchala a čekala. A popravdě jsem ani nevěřila, že mi, jakožto naprostému laikovi, z toho něco kloudného vznikne. Ale ono vzniklo - a chutnalo to božsky! Barva i konzistence se mi, díky perfektnímu popisu od Vidličky, povedly tak akorát. Po vmíchání kousku másla a špetky soli vznikla mana přímo božská! Uložila jsem ji ve skleničce do lednice a než došlo na dort, několik dní jsem chodila tajně ulizovat.

 Pak přišla sobota. Ti dva moji miláčci spolu vyrazili na výlet do přírody a já zůstala doma sama. SAMA! Na skoro čtyři hodiny! Bylo to tak akorát, abych stihla umíchat a upéct korpus, připravit krém a sestavit dort. Ten jsem pak šoupla zpátky do formy a ukryla do ledničky úplně dozadu (prostě tam, kam pánské oko jaktěživo nedohlédne ;-)). Svoji mateřskou přestávku jsem zakončila ve vaně s časopisem. Prostě odpoledne podle mých představ!

Večer manžel odjel s kamarády do města na mecheche, já uspala dceru a pak dychtivě vybalila dort z ledničky. Byl už krásně ztuhlý a pevný, včetně topingu z karamelu. Pustila jsem se do výzdoby. Tentokrát jsem jí věnovala trošku více času a nakoupila předem propriety typu trubičky, tyčinky, cookies... celou dobu jsem při házení těchto komerčních produktů do košíku doufala, že manžela nenapadne zkoumat, proč si je kupuju, když je normálně nejím (v záloze jsem měla argument, že je to pohoštění na nedělní grilování, které jsme se chystali pořádat jako malé poděkování pro nejpilnější brigádníky). Trošku jsem se inspirovala Pinterestem a zbytek vyimprovizovala podle sebe. Do dokonalosti to má ještě daleko, ale učím se, ráda bych to příště posunula zas o kousek dál...
V neděli bylo sice chladno, ale slunečno. Akce s kamarády se povedla. Manžel domácí pečení až tak neprožívá, ale myslím, že byl rád, že jsem si na něj vzpomněla (i když dárek dostal už o týden dřív...). Ovšem zda byl překvapen, vlastně nevím, komentoval to slovy "já si hned říkal, proč si zrovna ty kupuješ Deli!" :-D (to je ta zelená věc, kterou vidíte rozkrájenou nahoře)

Tož tolik k mému poslednímu kuchyňskému počinu. Dorty mě vůbec v nedávné době začaly dost bavit. Může za to hlavně Katka. Tímto jí tedy opět děkuju za originální tip a už teď hledám příležitost pro vyzkoušení nějakého dalšího recepisu :-)

 

 

Na frontě klid ;-)

Tak už je konečně dobojováno! Zvítězili jsme! Ale jak už to tak chodí ve válkách, území bude ještě chvíli zplundrované (ubité rohy od stěhování, lokální škrábance na zrepasovaných parketách, nedokonalé výmalby v rozích, nedokončené lišty, prahy a přechodovky, žárovky místo svítidel - a teď nemyslím ty designové...). Ještě odklízíme trosky, co se válí všude kolem (krabice, krabice, pytle a krabice). Ale jsme v euforii! Několikaměsíční peklo je za námi.

Musím přiznat, že závěrečné boje mi daly zabrat nejvíc. Síly už docházely. Týden jsem balila veškeré naše majetky do krabic. Člověk by neřekl, kolik krámů se do jednoho malého bytu vejde. Byla jsem na to sama. Manžel měl plné ruce práce s vynášením, převážením a opětovným vynášením. V rámci finanční úspory jsme si všechno přestěhovali sami. My, půjčený přívěsný vozík a parta přátel k tomu... Všichni zapojili svaly a nohy a tahali kusy nábytku a krabice narvané knihami. Brali mi to doslova zpod rukou, nestíhala jsem. A do toho osmiměšíční dítě. O víkendu se u něj vystřídaly obě babičky (každá musela, chuděra, ujet přes sto kilometrů!). V sobotu a neděli se odvezly největší kusy, odvedená práce byla vidět. A pak nastalo pondělí. Odjeli příbuzní, odešli kamarádi i manžel do práce. Holobyt. Jen já, pootevírané skříně zpola prázdné, zbytky krabic, chuchvalce prachu po zemi a mezi nimi se plazila naše dcera, které ten volný prostor připadal strašně fascinující (a ty fujky, co se všude válely, též!). Nálada poněkud klesla. Ale nevzdávala jsem se. Pondělí a úterý ve stejném - stěhovacím - duchu. Středa byla relaxační a perfektní. Měl to být náš poslední celý den v Brně. A tak dvě - naposledy městské - slečny Mája a Madla spolu vyrazily na cvičení. Pak si s kamarádkami v restauraci koupily jídlo s sebou a u jedné z nich si daly do nosu. Zatímco se děti, nadšené z neokoukaného prostředí, s chutí přehrabovaly cizími hračkami, si matky daly kafíčko, zákusek a pak společně vyrazily s ratolestmi na procházku k řece, kterou zakončily malým řezaným na konečné čtyřky v Obřanech. Den byl jako malovaný, slunko svítilo, vzduch voněl jarem. A jenom díky němu jsem nakonec přežila čtvrtek, který byl doslova peklem.

Madle se prokousávají horní jedničky. V noci se budila každou hodinu, takže jsem ráno vylezla podobna zombie, bolelo mě celé tělo a časomíra odpočítávala poslední hodiny, které jsem měla na to, abych nájemní byt vyprázdnila zcela. Čekala mě kuchyně - nádobí, které nejde jen tak sbalit, aniž by ho člověk nemusel řádně ochránit před rozbitím - a potraviny, které byly z části napadeny morem zvaným potravinový mol. Všechno jsem probírala, vysypávala, dózy vymývala. Krabice docházely, takže mě čekal logistický oříšek. Do toho všeho dítě a jeho nešťastné horní jedničky. Odložit ji na deku, aby si sama hrála, bylo nemožné. Nechat brodit v tom svinčíku taky. Jedna babička v lázních. Druhá hlídající vnoučata švagrové 250km od nás. Manžel v práci, ze které se nemohl uvolnit, protože kolega měl dovolenou. Ségra i všichni kamarádi taktéž v rachotě. Všechno špatně. Moje deprese narůstala tak dlouho, až jsem nakonec i s děckem vytuhla na matraci na dobré dvě hodiny. Pak přišel manžel s kamarádem a začali znovu nakládat. A já stále neměla hotovo. Až ve čtvrt na sedm mě spasila kamarádka, která vzala Madlu na procházku. A švagr, který mi objednal obří hamburgr s donáškou až ke dveřím, protože jsem do té doby prakticky nic nejedla. Na dvě hodiny jsem zůstala zcela opuštěná a byly to nejintenzivnější dvě hodiny z celého týdne. Jednou rukou jsem si cpala jídlo do krku, druhou sypala (teď již bez ladu a skladu) zbylé věci do boxů. Nakonec jsem to stihla. V půl desáté večer si nás manžel slavnostně dovezl do našeho nového sídla. Proklestili jsme si uličku mezi krabicemi a tam v tom kartonovém ráji ulehli na -  již smontovanou! - postel k první noci v novém bytě. Moc si z ní nepamatuju. Upadla jsem do komatu (rozumějte komatu přerušovaném v hodinovým intervalech).

Druhý den ráno jsem vstala a cítila se, jako by mě přejel tank, ale ten pohled z okna a zpěv ptáků a pohled na naše bílé zdi a kuchyňskou linku zářící novotou, mi vlil energii do žil. S pocitem, že teď už vlastně není kam spěchat, jsem šťastně započala s vybalováním.

Bydlíme už tři týdny. Stále je to ještě tak trochu provizorium, ale už se to začíná podobat domovu. A musím přiznat, že se v tom domě cítím strašně dobře! Snad proto, že je (poprvé v životě!) náš, snad proto, že jsem si ho vytvořila k obrazu svému. Miluju ten obří dřez, ve kterém bych se skoro mohla koupat, pravidelně chodím hladit dýhovaná dvířka kuchyňské linky a parkety v obýváku, užívám si sprchování s výhledem do krajiny, která je v jarním slunci ještě hezčí, těším se na chladné dny u zapáleného krbu. Madla se ještě pořád budí po hodině, ale zub už si konečně prodral cestu ven. Mě ještě pořád bolí celé tělo a cítím se jako zombie, ale přesto ponocuju a sjíždím Pinterest, protože mi to prostě nedá. Byt potřebuje dořešit úložné prostory, zabydlet a doparádit. Čeká mě ta nejkrásnější práce a já se na ni těším jako na Ježíška. Home sweet home!

Tak tohle je teď můj nejoblíbenější pohled -
ze sprchy na malebné střechy domů a do zahrad

Poznámka pod čarou: na tomto místě bych chtěla s největším vděkem ještě jednou poděkovat všem, kteří se na tom našem rekonstrukčně-stěhovacím maratonu podíleli. Byly to desítky kamarádů, kteří neúnavně sobotu co sobotu bojovali s námi až do vítězného konce - demolovali, betonovali, oškrabovali, přenášeli, penetrovali, malovali, montovali, stěhovali, uklízeli, zapůjčili nářadí, dodávku a přívěsný vozík, pomáhali vařit či hlídat Madličku. Ze všeho nejvíce jsme ale vděčni oběma našim rodinám, které nás neskutečně podpořily, ať už finančně, tak psychicky i fyzicky - přiložením vlastních rukou k dílu. Bez všech těchto lidí bychom to nikdy nedokázali. Za to, že obětovali svůj volný čas a prostředky na to, abychom my tři mohli bydlet, jim navždycky budeme zavázáni. Sice máme teď na dalších třicet let naprosto holou p*del, ale víte, jak se to zpívá: nemít prachy NEVADÍ! Protože to, co dělá život bohatým jsou jen a jedině přátelé. Miláčci, děkujeme Vám! :-*

V těchto dnech nějak nestíhám. Ani fotit. Tak dnes jenom pár cvaků mobilem z kočárkové procházky. Abyste měli představu, jak je tady na jaře krásně :-)...

Já si prostě myslím, že na vesnici by všechny ploty měly být dřevěné.
A nejlíp plaňkové! (a ideálně ještě i tak trochu romanticky rozbité :-D)

No dobře, lidi do něj vypouštějí kdeco...
ale stejně je krásný!

Na letní koupání už se moc těším!

Moje nejmilovanější ulička... i když
to vlastně ani pořádná ulička není, spíš
cesta mezi ploty...

Tady si vždycky vzpomenu na scénu z Vesničko má, středisková...
prostě čím víc ruina, tím lepší! :-) A ta kamenná zídka - ach, chtěla bych
to všechno namalovat!

Love! <3

Něco z archivu...

Přátelé, omlouvám se Vám, ale v posledních dnech nějak nestíhám. Bohužel ani tvořit. Nemám tudíž nic nového, co bych Vám představila... a tak musím hrábnout do archivu. Tenhle kousek je starý několik let, ale zatím na něj na mém blogu nedošlo. Tak dnes. Vzpomněla jsem si na něj totiž při balení nádobí do krabic, což je u mě zrovna aktuální téma :-)
Je to keramický hrnek, který jsem malovala glazovacíma barvama v jedné z pražských kaváren. Byly jsme tam tehdy s kamarádkou, kterou znáte z mých výletů za designem. To jsme ještě byly mladé a bez závazků. A tak se v pohodě dalo zašít na celé odpoledne ke stolečku, poručit si tam kafe, obklopit se paletou barev a popustit uzdu fantazii. Tehdy už začínalo moje černobílé období, které trvá dodnes. Záměr jsem měla zcela jasný. Jen jsem netušila, že malovat těmi profi barvami není taková sranda, jako malovat fixem - krom toho ještě ten oblý tvar, že! - a tak to dopadlo, jak to dopadlo. Malinko se to podobá výtvoru z chráněné dílny. Ale to neva, já mám ten hrnek stejně ráda. Protože ono vlastně o výsledek tak úplně nejde. V tomhle případě je to spíše taková vzpomínka na staré dobré časy a jedno hezky strávené sobotní odpoledne... :-)

Návod - DIY obal na diář

Úvodem krátká pohádka o tom, kterak jsem to letos prokaučovala s diářem. To máte tak, když si jeden rok zapomenete napsat Ježíškovi. No a on se Ježíšek tak nějak nedovtípí sám... Ale řekla jsem si nevadí - jak jsem letos doma na rodičáku a tři schůzky denně se mě už nějak úplně netýkají, třeba ho hned tak nebudu potřebovat. A tak se stalo, že jsem se do krámu vydala až na konci února. Naivně jsem si myslela, že tou dobou už by třeba mohly být ony očíslované knížečky i zlevněné. Tak nebyly. Tedy jakože nebyly vůbec :-( Obešla jsem čtyři prodejny - papírnictví, knihkupectví... a nic. To torzo, co jim tam na pultě zbylo, čítalo několik kousků velikosti menší encyklopedie (vždy dumám nad tím, pro jakou cílovou skupinu se ty megaobr diáře vlastně vyrábějí - kdo chce tohle nosit v kabelce?) a několik kousků lunárního typu (až tak moc "ezo" zase nejsem), takže nakonec ještě nejpříhodnější se jevily ty s infantilními obrázky na titulce od značky Albi. Moje zoufalství narůstalo. Nakonec po dvouhodinovém utrpení jsem objevila v horní polici knihkupectví zahrabaný jeden, který vypadal alespoň jakš takš obstojně, a tak už jsem ani neměla sílu brečet nad jeho cenou a byla ráda, že mám vůbec něco. Ale znáte to. Diář je něco osobního. Je to jako oblíbený parfém nebo kabelka. Tenhle nebyl. Byl sice hezký, ale nebyla jsem to já. Tížila mě představa, že ho budu muset vytáhnout na veřejnosti. Něco jako když si vyjdete do společnosti v cizích šatech (toto se mi vlivem nešťastné události jednou stalo a ačkoli ty šaty byly hezké, já byla celý večer nervózní jak pes!). A tak jsem si nakonec řekla, že takhle to nechat nemůžu, a rozhodla jsem se ušít si na něj obal. Celý postup jsem nafotila. Byl to "piece of cake", takže předpokládám, že kdo alespoň jednou v životě seděl za šicím strojem, nejspíš ho nebude potřebovat. Nebo vymyslí i něco sofistikovanějšího, než já - věčná švadlena začátečník. Ale kdyby náhodou se to přece jen někomu hodilo, tady je:

Budeme potřebovat jen pár věcí:

- kousek filcu (já měla šedý melírovaný z přírodní vlny a byl to pozůstatek z čalounění houpacího křesla, které znáte z tohoto příspěvku)

- vzorovanou bavlněnou látku (opět ze zbytků po jiném tvoření)

- dřevěný knoflík (v mém případě průměr 2cm)

- kulatou gumu (stačí tak 10cm)

- nůžky

- nit

Začneme tím, že si ustřihneme filc. Já šila na diář velikosti 10x15cm. Doporučuji si filcový obdélník nejdříve udělat větší a pak v průběhu šití rozměr dolaďovat, aby byla jistota, že diář do obalu pěkně zapadne. Filc má tu výhodu, že ho lze kdykoli bezbolestně šmiknout, není třeba nic obšívat :-)

Pak si ustřihneme z bavlněné látky tři obdélníčky. Dva budou sloužit jako klopy na zasunutí diáře - ty jsem udělala o hrubém rozměru 19x6,2cm. Třetí, menší, bude tvořit kapsičku na propisku. Ten jsem udělala 10,2x6,2 (proč tak divné rozměry, to se mě neptejte, já šiju hrc prc od oka a takhle mi to nějak vyšlo :-D)

Pak si začistíme okraje. Já si je před šitím vždycky pořádně přežehlím. To mi připadá jako nejdůležitější bod programu (a taky největší nuda a otrava, ale musí to být). U kapsičky jsem všechny okraje dvakrát podehla, aby se nic netřepilo, až se tam bude zasouvat a vysouvat tužka nebo propiska.

U oušek jsem dvakrát podehla pouze horní a dolní okraj, boční jsem nechtěla mít tak tlusté a zdálo se mi, že nebudou tolik namáhané, a tak jsem je jenom obentlovala a přehla. Ten volný jsem chtěla mít hladký a bez švu, ovšem to se neukázalo šťastné, protože se to rozevíralo, a tak jsem ho ještě uprostřed délky pojistila krátkým švem.

Když toto máme připraveno, zbytek už je dílem chvilky. Přišijeme kapsičku.

  Následně jednu klopu - nejlépe tu přední. Pak si vyznačíme polohu knoflíku a ten přišijeme ručně. Chce to trochu práce ho všívat s již přišitou klopou, ale já to udělala obráceně (tedy nejdřív knoflík a pak klopa) a to se neukázalo šťastným, protože patka stroje po knoflíku skákala, měla problém ho obejít a šev pak nebyl žádné terno).
Teď zkusíme cvičně nasunout do klopy diář a vyzkoušet, jestli je filcový obal tak akorát velký. Případně jej zkrátíme. Následně přišijeme druhou klopu. Nezapomeneme před přešitím do švu strčit gumičku, která vytvoří ucho na zapnutí obalu. Já si polohu označila špendlíkem, gumičku nasunula, až když jsem při šití dosáhla požadované polohy, přešila přes ni, pak nastrčila druhý konec (ještě jsem otestovala, zda je ucho velké tak akorát, aby obešlo hranu diáře a obtočilo se kolem knoflíku), přešila přes ni, a pak dala zpětný chod a ještě dvakrát přešila tam a zpátky, aby se dosti namáhaná gumička ze švu nevytrhla...

No a voilá - na světě je obal na diář. Praktický a jednoduchý, tak, jak to mám ráda. Autorům diáře se omlouvám, že jsem obrázek fantasmagorického ptáčka takto schovala, ale teď konečně jsem to já. Můžu začít plánovat svůj rok 2017. Jaký asi bude?...