pátek 10. listopadu 2017

Moje já versus spánek

Občas od někoho slyším, že nemá rád sociální sítě. Prý neukazují realitu, každý se na nich jen chlubí a vytváří falešný - lepší - obraz sebe sama. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, všechno se dá vnímat z více úhlů. Ano, většinou se snažíme fotit sebe, své byty a životy v lepším světle, psát o hezkých věcech. Na druhou stranu je to prostředek, jak si každý den ty hezké věci ve svém životě lépe uvědomovat a připomínat. Že nejsou samozřejmé. Že bychom za ně měli být vděčni. Za vonící večeři, hezkou květinu ve váze, šťastné dětské oči na houpačce... alespoň já to tak mám. A co vy?


Kromě toho - číst negativní články by asi nikoho moc nebavilo ani neinspirovalo, že? Ale dobře, pokud mám být jednou zcela upřímná, tak tedy budu. Existuje jedna věc v mém životě, se kterou se (teď už možno říci dlouhodobě) potýkám, a to v souvislosti s mateřstvím. Je to moje vlastní identita. Za poslední rok utrpěla hodně velký šrám. Věřím, že je to dočasné, ale přesto mě to hodně trápí. Věděla jsem, že na příchod dítěte do rodiny se tak úplně připravit nedá, člověk ty věci pochopí až z přímé zkušenosti. Takže vlastně úplně netuší, do čeho se vrhá. A málokdo z rodičů vám dopředu odtajní všechny pravdy. To až když se stanete jedním z nich, začnou se sdílet všechny trable a vy zjišťujete, že jsou na tom ostatní velmi podobně (a stejně jako oni, i vy dál pokračujete v té hře a před nastávajícími rodiči taktně mlčíte ;-))...


Rodičovství je těžká věc a pokud se toho úkolu chopíte svědomitě, pořád na vás číhají různé nástrahy. O tom ale psát nechci. Co mě osobně zaskočilo nejvíc, byla ztráta vlastního já. Tak nějak předem tušíte, že toho času na sebe budete mít míň, ale tohle? Ano, přiznávám, vybralo si nás hodně náročné dítě, které špatně jí, ještě hůř spí a navíc je to silná osobnost už teď s vlastním názorem. Takže je asi patrné, že můj osobní čas se smrsknul na minimum, a to přesto, že mám manžela, který se angažuje víc než mnozí jiní. Babičky máme daleko, nestíhám už své (neděťaté) kamarády ani sociální život typu kino, plesy, festivaly... nemám už své oblíbené tvořivé večery. Člověka to dříve či později začne strašně ubíjet, klesá na mysli a odráží se to ve všech sférách jeho bytí. Pocítil to i můj muž. Proto máme domluvu, že má vyhrazené určité dny/víkendy, kdy prchá. Naštěstí alespoň on může. Na něm není dítě až tak závislé. Já zatím tolik možností nemám. A tak věčně osciluju na hraně svých fyzických možností. Řeším to neustálé dilema, zda být znuděnou a vnitřně prázdnou, avšak (relativně) dobře vyspanou matkou, a nebo si zachovat alespoň část sebe sama na úkor několika hodin spánku a, když se ručička hodin pomalu převaluje z jednoho dne do druhého, sedět a tvořit. Malovat. Vyrábět. Upravovat fotky. Odbýt si to sama pro sebe. A pak se zase těšit po probuzení na svoji Madlenku. Já si vybrala to druhé. Jinak to pro mě prostě neexistuje, už bych to vůbec nebyla já... A tak díky tomuto rozhodnutí vlastně funguje můj blog a já vám o tom vyprávím. A naopak čtu příspěvky vás ostatních. A cítím se v tom být o trochu méně sama...

No a co vy, ostatní rodičové, měli jste to stejně? Nebo ještě stále máte? Jaký je ten váš osvědčený recept proti trudomyslnosti? Těším se na vaše postřehy!

Všechny tři úžasné obrázky jsou z pera
americké ilustrátorky Brooke Smart , kterou
už delší čas sleduju na Instagramu :-)



6 komentářů:

  1. Majko, myslím, že jsem zažívala během obou mateřských (které na sebe plynule navázaly) něco podobného. I manžela mám "nadstandardního" :-) U prvorozené Viki jsem se nedostala k tvoření vůbec, neměla jsem chvilku pro sebe (ale to je možná tím, že jsme si to jako novopečení rodičové nedovedli představit, že bychom se jí neměli věnovat pokaždé, když chce, když zakňourá, navzdory okolnostem), u Jiříčka to bylo úplně jiné (což je jistá naděje i pro Tebe, ony jsou sourozenci často úplně jiní, i když vyrůstají ve stejných podmínkách a také totéž dítě v čase hodně proměnlivé... :-)), už od malinkého miminka se dokázal "zabavit" hodně sám. To srovnání bylo v té době pro mě neuvěřitelné. Spoustu starostí kolem domácnosti (vaření, úklid, praní a věšení prádla, zahradu) jsme zvládli "společně" (u Viki nepředstavitelné), navíc si dával docela dlouhé poobědové šlofíky a já díky tomu měla mnohem víc času pro své "kratochvíle" :-) Těžko se radí, doporučuje, ale možná byste doma mohli vyzkoušet i "Tvoje odpoledne", která budou v Tvé režii, podle Tvých představ, zatímco se manžel postará o Madlenku. Možná bude z počátku trucovat (předpokládám, že podle toho, co píšeš, spíše dcerka než manžel :-)), ale věřím, že to brzy "pochopí" a bude to brát jako samozřejmou věc, že maminka občas zmizí z očí a pak se zase vrátí a bude se jí plně věnovat. Jen to bude možná s jinou energií. Já totiž věřím tomu, že spokojená máma = spokojené dítě = spokojená rodina :-)) Tak moc držím pěsti, ať už se zařídíte jakkoliv .-) Krásnou svatomartinskou sobotu A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anicko, dekuji moc za krasny komentar, za nazor i za nadeji, ze druhe dite treba bude povahove jine, mene narocne ;-) Problem je ten, ze manzel chodi domu z prace dost pozde, v podstate nedlouho predtim, nez dcera odchazi spat. Samozrejme v tomto mezicase se ji venuje on, ale tato doba mi staci akorat tak na to, abych si vyresila nejakutnejsi veci. Pak uz zas jdu uspavat (Madla to zatim s tatou bohuzel nedava), pak varim a az kdyz nepadnu na hubu, zbyva cas pro neco jineho (dost casto vubec, protoze prave odpadnu :-D). Porad premyslim, jak si program preorganizovat, ale zatim se to moc nedari. Snad casem aspon to vareni budu zvladat behem dopoledne s dcerou :-)... Preji taktez krasny vikend! :-)

      Vymazat
  2. Majo, myslim, ze podobne pocity ma vetsina maminek, je to prirozene. Me pocity byly mnohem horsi, jako bych prestala zit. Zni to drsne, co? Ale ja se nebala to rict nahlas, priznat to. Nedovedla jsem si to predstavit, tedy spis jsem mela jine predstavy, naprosto, realita byla dost drsna. Plactive miminko, nespici, nespokojene, jet na nakup byl nejvetsi stres, protoze jsem kojila porad, tak co asi to dite doma manzel dela, kdyz jsem chvili pryc a manzel pomoct nemuze. Kazdy presun byl stres, v aute, kocar, porad rev. No to by bylo na moc dlouho. Casem se to ale lepsilo, mozna jsem se zklidnila ja. I kdyz neprisla ta mnou postradana divadla, kina, pratele, prisly lepsi momenty, ja si vice uzivala syna, ale zacali jsme casem i vice podnikat, pro me vice zit. Mozna me tu nektere matky odsoudi, ale ja skutecne prvni mimco zpocatku velmi tezce snasela, respektive tu zmenu. Druha Barca prisla na svet, kdy uz ja byla zkusenejsi, ona byla spokojene miminko, usmevave, sice jsem kojila kazde dve hodiny,ale vedela jsem, ze bude dve hodiny klid a zadne noseni, uspavani atd. Vstavali jsme vzdy brzy, to bylo u obou, mozna o to vic jsem pak stihla. Velkou pomoci byla skolka. Takze abych to shrnula, bude lepe! Je to narocne, ano, je to normalni, ano, ale urcite by to chtelo hledat momenty jen pro sebe - kratke nejdrive, pak prodluzovat, ale tak, aby byli spokojeni vsichni, pokud mozno:-)a proc s tim nezacit hned:-). Tatinek muze na prochazku, maminka tvorit:-). M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marcelko, dekuji velmi i za Vas prispevek, citim se hned lepe, ze to i ostatni aktivni mamy mely ze zacatku takove. Ja v zadnem pripade neodsuzuji, naopak mam nekdy podobne pocity toho rozporu, ze jednak je dite tou nejmilovanejsi osobou na svete, ale zaroven bych ho obcas chtela nekam zamknout a tvarit se, ze neexistuje :-D Ano, verim tomu, ze cim bude starsi, tim to bude lepsi. Madla uz se zacina projevovat jako umelecky talent (ma trpelivost, jemnou motoriku, zacina kreslit), tak treba mi casem bude i partakem ;-) Hodne mi pomohlo i moci o tom jenom napsat. Diky za podporu! :-)

      Vymazat
  3. Zdravím Májo, potvrzuji, že ty první děti bývají jaksi náročnější... I má první dcera byla dost hlasitá, nespavá, náročná (otázka je, do jaké míry mou vlastní neuvědomělou vinou) a ještě ji trochu podezřívám, že měla nějaký zvláštní radar na to vycítit, kdy má maminka nějaké zaječí úmysly typu dát si kafe a trochu internetové inspirace nebo něco pro sebe tvořit ;-D... Ale časem se to samozřejmě vše zlepšovalo a já dnes vidím, že to na můj vkus až příliš rychle uteklo a doteď bojuju s pocitem, že své první dceři hodně dlužím... Druhá dcera byla zlaté miminko, s tím spánkem sice taky žádná sláva, ale tak nějak díky předchozím zkušenostem jde všechno snadněji ;-). Věř, že se bude vše postupně víc a víc rovnat a ty zase získáš zpět svou identitu i s dítětem/dětmi ;-). Do té doby buď vděčná za čas strávený s Madlenkou a za ty úplně obyčejné (někdy ubíjející) věci i za ty pidi chvilky možné seberealizace... Ať se daří a hodně zdraví ;-)...
    V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veroniko, dekuju za Tvou zkusenost, musela jsem se pousmat - taky mam ten pocit, ze Madla hodne zkousi a proste si me omotala kolem prstu, protoze vi, ze mam na ni ten cas a neupru ji ho (zjevne ti druhacci, tretacci atd. uz tohle nedelaji, protoze proste vyciti, ze se mamka nemuze rozkrajet). Ony to jsou desne chytre potvurky! ;-) Nedavno jsem tvrdila kamaradce (ktera ma uz 4!), ze mam narocne dite, a rekla mi presne to stejne: 'to rikaji vsechny, ktere maji jen jedno!'. Tak asi na tom neco bude :-D Jenze zase nedoprej to tomu prdolovi, ze jo! Je potreba si v tom asi najit nejakou svoji vlastni rovnovahu, tak, aby byla spokojena cela rodina. Tak se o to ted snazim :-) Taky preju hodne krasnych chvilek s holcickama! ;-) M.

      Vymazat