neděle 20. srpna 2017

Retro a děti podruhé


Jak Madlenka roste a začínají ji zajímat různé věci, manželovi rodiče postupně odtajňují další a další poklady. Tak třeba teď naposledy, když jsme byly u babičky a dědy v jižních Čechách na týden na prázdninách, se mi do rukou dostaly tyhle úžasné gumové kostky odhadem tak z konce sedmdesátých let. Současnosti se dožily pouze dvě z celé sady, ale podle mě jde o designový skvost. Na každé straně je jedno zvířátko, vlastně je to taková grafická zkratka, přitom naprosto jasně čitelná a poznatelná. Jasné barvy. A pískátko uvnitř jako malý bonus. Do vany skvělé. A vlastně i mimo ni. Madlenka si je okamžitě oblíbila a i děti mých kamarádek, které sem za námi přijely, o ně sváděly boje. Musím vypátrat, kdo stojí za jejich návrhem. Že by šlo o méně známý kousek Libuše Niklové? Nevíte někdo? Neměli jste je doma? Což mě ovšem přivádí k další otázce, nebo možná spíš postesknutí. Kam se poděla pěkná česká hračka? Od dob socialismu, kdy se návrhy zabývali designéři (aneb jedna z velmi mála světlých momentů oné éry) jsme se po revoluci postupně začali přesouvat k levným šmejdům, kýčovitým hračkám z Číny. Osobně jsem poměrně velký odpůrce plastů, ovšem musím uznat, že není plast jako plast, přecejen i ten měl dříve celkem úroveň. Dnešní nabídka konvenčních hračkářství je tristní. Regály jsou sice přeplněné, takže už nehrozí, že všechny holčičky budou mít doma stejnou panenku jako tehdy, za to však najít něco pořádného je boj. A nad tím vším vládne silnou rukou reklama. Kamarádka si nedávno posteskla nad tím, kolik času tráví nad vybíráním pěkných hraček pro svého syna, aby mohla vytvářet narozeninové wishlisty a nesešlo se jí doma pět stejně hrůzostrašných věcí, a ono to stejně nakonec dopadá tak, že se na to všichni vybodnou, řeší to na poslední chvíli, vlezou do prvního obchodu a tam si nechají něco vnutit :-( Já už dlouho lovím pěkné hračky na internetu a nebo v několika málo oblíbených kamenných prodejnách. Ano, hezké a kvalitní věci stále existují. Povětšinou se jedná o skandinávský nebo francouzský design a stojí hromadu peněz, bohužel. Kam se poděly české hračky (pokud nepočítám ty oprášené z minulosti), by mě vážně zajímalo. Z toho je mi trochu smutno...





Můj druhý úlovek je tohle leporelo. Jmenuje se Volám všechny hračky a je podle mě překrásné. Rýmované, edukativní, výtvarně přehledné, navíc v příjemných barvách. Helenu Zmatlíkovou miluju, je to ilustrátorka mého dětství. Takových knížek není nikdy dost. Naštěstí alespoň na tomto poli Češi drží tempo se světem. Moc mě poslední dobou baví malá nakladatelství, která plodí opravdu parádní kousky. Přiznám se, že na dětských knihách si dost ujíždím a leckdy mám velký problém si vybrat jednu, protože bych to nejraději brala všechno! Taky občas nejsem schopná kriticky zhodnotit, na co už je Madla zralá a když se zamiluju, nakupuju 'do šuplíku'. Je to prostě vášeň. Na tomto místě bych ráda poděkovala dvěma brněnským mamčám, které jsem potkala na posledním Mint Marketu. Pod značkou Dlouhá punčocha vybírají z celého světa ty nejparádnější kousky a já už si pak můžu jen hodit korunou, který vezmu (mrkněte na jejich stránky TU). Mají v plánu brzy otevřít kamennou prodejnu a já už se na to moc těším. Tak vám, dámy, budu držet palce. Protože knížka je přeci základ dětského pokojíčku. Nebo alespoň toho našeho do budoucna určitě!




pondělí 14. srpna 2017

Renovuju / Kterak dostal pejsek nový make-up

Jak jsem už psala v jednom z minulých příspěvků, s prvonarozeninovými dárky pro Madlenku jsme to letos nepřeháněli. Jednak to zatím moc nechápe, druhak teď víc než hračky potřebuje mít svůj koutek, takže finanční prostředky věnujeme spíše na budování pokojíčku... a pak bylo navíc nad slunce jasné, že toho dostane spoustu od příbuzenstva (a taky že jo!). My s manželem jí tedy nadělovali hlavně čtivo, pak jednu edukativní hru a jako hlavní dárek odrážedlo. To jsem pořídila na bazárku. Možná někomu připadá hloupé dávat dítěti k narozeninám dárek 'ze sekáče', ale já jako zastánce recyklování, sběratel starých krámů a tak trošku ekologicky uvažující jedinec tomu dávám zelenou. Tohleto odrážedlo na internetu stojí nové okolo třinácti set. Já ho pořídila za čtyři stovky! Přitom mu nic nechybělo. Jen měl pár drobných škrábanečků na sedátku, lehce odřený lak na čumáku... a celkově působil tak nějak smutně, nezdá se vám?

původní stav


A tak jsem se rozhodla, že ho vylepším. Trochu ho rozveselím. Nad barevností a celkovým pojetím jsem chvilku váhala. Nakonec jsem vybrala kombinaci bílé, černého puntíku a pudrově růžové (mimochodem kombinace, která se bude v našem pokojíčku vyskytovat ve větší míře!).
Sedátko jsem dotmelila obyčejným tmelem na dřevo, kde bylo potřeba, přebrousila dohladka a natřela asi pěti vrstvami matného bílého balakrylu, zkrátka dokud nebyl povrch pěkně barevně kompaktní. Stejně jsem natřela i ouška a kolečka, ta ovšem růžovkou. Dělala jsem to po večerech skoro týden (pořád jsem čekala na zaschnutí předchozí vrstvy, abych mohla přebrousit) a protože některé části pejska od sebe nešly odšroubovat, dělalo se to docela blbě a vyžadovalo preciznost a trpělivost, abych nepřetáhla (nebo alespoň co nejmíň a po zaschnutí sloupla). Boj to byl především na kolečkách, neb z gumy šel balakryl dolů celkem těžko, a pak na ouškách z vnitřní strany, tam jsem jela vyloženě na etapy, po malých kouscích. Vyspravení čumáku černou barvou a puntíkování už pak byla třešinka na dortu. Puntíky jsem záměrně udělala nepravidelně a v různých velikostech, zdálo se mi to takové živější a hezčí.
Jestli se výsledek povedl, posuďte sami na fotkách níže. Já mám hlavně radost, že se líbí Madle. Dělá na něj 'af af' a jezdí s ním po bytě. Zatím ho tedy pouze tlačí před sebou po kolenou, ale je na ně hrozně roztomilý pohled. A co teprv, až si Punťu osedlá, to bude teprv jízda!

odrážedlo po natření




čtvrtek 10. srpna 2017

PokROK

Nikdy mě nepřestane fascinovat, kolik je malý člověk schopen naučit se za první rok svého života. Na začátku je to mláďátko, které jen kouká (do blba) a divoce máchá ručičkama, v roce už téměř samostatný tvor schopný se bez pomoci přesouvat, krmit a komunikovat. A leckdy i dělat srandu! A to mezi tím, ty všechny malé pokroky, jsem si chtěla pamatovat. A ráda bych, aby o nich jednou věděla i Madlenka. Jen tak pro radost. Co se naučila, co ji bavilo a co rozplakávalo. Na Pinterestu jsem objevila zajímavý nápad s focením a zaznamenáváním dítěte v měsíčních intervalech. Neměla jsem k tomu sice žádné milníkové podložky, ale světlé prostěradlo na posteli posloužilo stejně dobře. Po nafocení jsem fotku upravila (hlavně šlo o vyhlazení okolí kolem miminka, aby lépe vyniklo) a pak přidala texty. Zvolila jsem tři druhy fontů, které se opakují ve všech dvanácti měsících. Barvy jsem měnila podle Madlenčina oblečení. Její pokroky jsem si pravidelně zaznamenávala do mobilu, kdykoli nějaký udělala, takže pak pro mě bylo jednoduché kalendář tvořit i několik měsíců zpětně (což tak ke konci i dopadalo, protože času je prostě méně a méně...)  No a tady malá ukázka (jen z několika měsíců, ať vás nenudím) toho, jak to tedy dopadlo :-)




Pokud vás zajímá celkové vyznění "kalendáře", když se všech dvanáct fotek vyskládá vedle sebe, ukázku naleznete v mém minulém článku o narozeninové oslavě - KUK (pro pobavení hostů jsem kalendář nalepila washi páskou na dveře v obýváku)

Přeji všem hezké letní dny a zdravím z Orlických hor, kde si momentálně užíváme s celou naší partou a všemi mláďaty hromadnou rodinnou dovolenou :-)

pátek 4. srpna 2017

Prvonarozeninová oslava


Ačkoli měla Madla narozeniny už na začátku července, oslava byla naplánovaná až na jeho konec. Dílem proto, že okolo našeho domu a částečně i uvnitř to stále vypadalo jako na staveništi... No a pak taky sladit termíny všech hostů, že jo. Pozvali jsme totiž celou úzkou rodinu - rodiče a sourozence s rodinami, což ve výsledku čítalo 22 osob! Takže žádná párty pro třasořitky, hned pěkně zostra. Největší nápor to byl pro náš obývák (se všemi těmi pobíhajícími a pod nohy se motajícími dětmi to dost těžce evokovalo úvodní scénu ze Sám doma :-)). Pro mě to byl nápor taky, ale hlavně časově. Madlenka zatím stále vyžaduje moji plnou pozornost, takže i prosté vaření zvládám až večer po jejím usnutí. No a teprve v době mezi desátou večerní a jednou ranní se dalo diskutovat o nějakých narozeninových přípravách. Letos jsem to tedy moc nepřeháněla se 'srandičkama okolo', protože z toho Madla zatím ještě stejně moc nemá rozum, takže co do výzdoby, vyrobila jsem pouze narozeninovou girlandu, a více jsem se věnovala cateringu...



Hlavním tématem byl samozřejmě narozeninový dort. Oslava prvního roku je podle mě důležitý mezník - už nemáme doma kojence, ale batole. Madlenka se toho tolik naučila! Pomalu nám končí období ve stylu 'tipuju si, co asi tak potřebuješ' a začíná mně sympatičtější období, kdy si o to dítě samo řekne, nebo alespoň naznačí. Je to milník. Pro mě symbolická, skoro až posvátná záležitost. Takže jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Žádné pečení pokus-omyl. Vsadila jsem na své osvědčené klasiky, čili: dort pro 'velkoše' podle Katky Vidličky - inspirace ZDE. Za kvalitu fotografie se omlouvám, bohužel dort jsem dokončovala těsně před oslavou a nebyl čas ptát se kdo je kdo, takže jej vůbec nemám nafocený, pouze tento rychlocvak, než se do něj pustili hosté... Svíčku jsem si představovala trochu jinou, ale sháněla jsem ji též na poslední chvíli a nějak jsem podcenila situaci, vůbec mě nenapadlo, že v obchodech budou mít samé příšerné kýče (tato byla ještě nejlepší), příště budu, poučená, shánět dopředu a na internetu. Vršek dortu jsem ozdobila kokosovými lupínky, které se s vanilkovo-malinovým dortem chutově i vizuálně hezky doplňovaly. Vlaječky (stejně jako ubrousky z úvodní fotografie) jsou z Tigeru ;-)

Hlavní narozeninový dort s malinami, mascarpone a kokosovými lupínky

Dort pro Madlu jsem udělala zdravý, inspirovaný smash cakem z blogu Madame Coquette (recepis je TADY. Těsto je převážně banán a jablko, do jogurtového krému jsem přimíchala jahody a sladké meruňky, které Madla miluje. Jak je vidno, docela jí šmakoval! Hlavně ozdobný vršek z jahod vzal rychle za své :-D

Zdravý dort bez cukru pro Madlenku


Protože jeden dort pro tolik hostů je jaksi málo, doplnila jsem ho dvěma druhy cupcaků. Oboje jsou to tedy původně recepty na dorty, ale i v mini verzích v košíčku zafungovaly dobře. Měli jsme mrkvové s cream cheese podle Herbáře - recept ZDE (pozn.: dávám o čtvrtinu méně cukru do těsta a do krému úplné minimum a i tak je to na můj vkus sladké až až, takže doporučuju zredukovat dle osobních preferencí) a čokoládovo-čokoládové podle Dity P. - recept ZDE (tady také cukr v těstě redukuji a do krému přidávám zbytek podmáslí, je pak lehčí a nadýchanější ;-)). K tomu jsem navíc ještě vyrobila domácí zmrzlinu (košíčky tedy byly kupované, přiznávám).

cupcakes: vlevo mrkvové s cream cheese, vpravo čokoládové

Slaný bar jsem trochu odbyla a uvařila pouze paštiku z kuřecích jater (osvědčený recept najdete TU) s brusinkovou marmeládou (ta byla z Ikea :-D), jelikož mám šikovné příbuzné, kteří mi píchli: obě mamky napekly listové šátečky, jedna švagrová dovezla vlastnoručně uzené maso a druhá svoje nejlepší, pro tuto příležitost několik měsíců zrající, sýry (kam se na ni hrabou Holanďani!) a večer před oslavou jsme k tomu upekly kváskový chleba. O zbytek se pak postaral pan řezník, od kterého jsme měli objednané masové speciality. Řeknu vám, bylo toho hodně, bylo to výborné a teď by to chtělo pár dnů zdravotní pročišťovací půst! :-D...

No a nakonec ještě jeden, pro mě neméně důležitý bod: shrnutí, jaký ten Madlenčin první rok vlastně byl. Vyrobila jsem jí video - čtyřminutový sestřih toho nejzajímavějšího, co jsem průběžně natáčela na svou zrcadlovku: kopance přes bříško, pláč pár hodin po porodu, první úsměvy, otočky, plazení, lezení i opatrné postavení na zadní. Při stříhání jsem měla slzy na krajíčku (a nebylo to jen tím songem od Sary McLachlan, který jsem si pro tuto příležitost několik let šetřila ;-)). Krom videa jsem pak udělala ještě něco na způsob kalendáře - dokumentování jejích pokroků měsíc po měsíci (více o něm se dočtete příště).

nástěnka Madlenčiných pokroků v prvním roce života

No a jak to všechno dopadlo? Bylo to divoké a krásné. A místy komické. Madlenka se bála dortu (hlavně hořící svíčky, takže tato fotomomentka vypadá spíše jak z funusu než z párty :-D), ale ten svůj zdravý dlabala, až se jí dělaly boule za ušima. Rodina vytvořila milou a neopakovatelnou atmosféru. Všichni dovezli moc pěkné dárky a Madla se ukázala být jejich vděčný příjemce - ze všeho měla očividně velkou radost, s každým si chvilkz demonstrativně pohrála a k panenkám se tulila tak, až v nich málem vytulila díru. Balíčků bylo tolik, až pomalu nevěděla, která bije, a tak jsme se rozhodli, že ty od nás jí nakonec dáme až druhý den, ať to má nadávkované. S hračkami jsem to nepřeháněla - má jich dost, neustále nové dostává a nebo dědí. A tak jsem volila dárky spíš praktické a edukativní. Madlenka miluje knížky a na trhu je tolik krásných, že jsem nemohla odolat a nakoupila už nějaké i do zásoby. Hlavním dárkem od nás ale bylo odrážedlo. Dřevěný pejsek. Ale nebyla bych to já, abych ho nějak nevytunila. Jak? Zůstaňte na příjmu a brzy uvidíte ;-)...

úterý 1. srpna 2017

Vůně domova



Jak podle vás voní domov? Jako váza plná květin? Jako čerstvě vyprané prádlo? Jako nedělní oběd?...
Pro mě domov znamená kuchyně. Vyhřátá a prostorná, zkrátka místo, kde se všichni sejdeme. Rodinný krb. A možná jsem trochu staromódní, ale myslím si, že každá máma by měla umět vařit a péct. Ta moje to umí a já s láskou a nostalgií myslím na její letní tvarohové knedlíky s jahodama, rybízové bublaniny a zimní vánočky a tažené štrůdly. Na tom jsem vyrostla a každý rok se na to zas jak malá těším, kdykoli přijedu na návštěvu. A chci, aby to moje děti měly taky tak.
Vůně domova by mohla být třeba i pecen čerstvě upečeného chleba. Vždycky jsem si přála to umět. Udělat kváskový. Ten pravý a jediný, s křupavou kůrkou a vláčným vnitřkem. První více či méně zdařilé pokusy jsem učinila tak dva roky zpátky. Kamarádka (ano, ta víla, co se před měsícem vdala) mi dala kvásek i svůj recept. Takový ten tradiční, co trvá noc a den. Ale nějak to v mém podání nebylo ono. Pokaždé jiný, ale furt hodně hutný, s kůrkou podobnou betonu. Manžel to moc nechtěl, jedla jsem ho jen já, až mě to časem omrzelo. A můj kvásek pak umřel. A odhodlání taky. Až teď to na mě znovu přišlo. Madlička totiž chleba miluje (řeknu vám pravdu, naše dítě je ve skutečnosti hrozný frfňa a když už odmítne vše, chleba je má jediná jistota, že neumře hlady). A já ji nechci pořád nacpávat tím konzumním. Domácímu pečivu věřím víc. Vím, co jsem tam dala. Navíc ne každý chleba z obchodu je kvasový, přitom právě kvásek je ta nejhodnotnější část.
Mám švagrovou, která žije vařením a pečením. Doma ve sklepě dělá sýry na profesionální úrovni, má tam lis a police, kde nejlepší kousky zrají dlouhé měsíce. A její fotky bochníků chleba na fejsbůku mi pravidelně dělají chutě. Dlouho jsme mluvily o tom, že mi to ukáže. Až teď na to došlo. Přijela na návštěvu a darem mi přivezla povinnou výbavu pekaře, od kvásku a mouky až po ošatku, pytlík na hotové pečivo a dokonce řezátko, kterým se pecen před vložením do trouby ozdobí.
Dneska jsem se do toho poprvé sama pustila. Na pomoučněném vále telefon pro případ vyslání nouzového signálu. Využila jsem jej ;-) ALE bochník se nakonec opravdu povedl! Byl krásně kulatý, macatý a zvonivý. Voněl po celém bytě. A chutná báječně!
Možná jste taky dostali chuť to zkusit, a tak přikládám její osvědčený recept, který sama vymyslela. Je to podle mě takový chlebový tuning. Ten tradiční totiž obsahuje jen kvas, mouku a vodu (sůl, kmín...) a dělá se na tři etapy a kynutí trvá děsně dlouho. Toto je oproti tradičnímu receptu rychlovka, takže by mohla potěšit i jedince, které odrazuje to neustálé nastavování budíku a vymazlování. Já začala péct kolem sedmé večer. V jedenáct bylo hotovo. Do receptu kromě výše zmíněných ingrediencí přijde ještě navíc trocha oleje a na podporu kynutí sušené droždí. A k ruce jsem měla domácí pekárnu. Postup se pokusím popsat podrobně jako pro blbečka, protože si myslím, že to člověk neznalý věci prostě potřebuje. Alespoň já si tedy do receptu všechny poznámky pod čarou dopsala přesně tak, jak mi je Petra sdělila, a s jejím laskavým svolením teď odtajňuji i vám. Zde jsou ingredience:

300 ml vody (chladné či vlažné)
2 lžíce oleje
2 lžíce kmínu
1 a půl lžíce soli
(Len, slunečnice či jiná semínka dle chuti - ale nejsou nutné)
500g hladké pšeničné mouky (bílá mouka lépe kyne a má stálejší vlastnosti)
100g celozrnné pšeničné mouky (grahamová, špaldová... celozrnná mouka je samozřejmě zdravější, výživově hodnotnější)
1 a půl lžičky sušeného droždí
300 ml žitného kvásku (nejjednodušší pro začátek je, když vám ho někdo daruje a vy si jej pak vykrmujete jako prasátko :-))
Trocha bramborového škrobu (na posypání bochníku)

První krok se dělá v pekárně. Určitě to jde i bez ní, ale s tím nemám zkušenost (tedy mám, ale s jiným receptem...) Takže do pekárny vložím vodu, olej, sůl, kmín a případně semínka. Na to nasypu obě mouky. Nakonec přidám droždí a kvas, na každou stranu nádoby jedno. Petra kvas odvažuje tak, že celou nádobu vloží na váhu a dovnitř dá cca 300g kvasu. U kvasu záleží na konzistenci, měla by být spíše jako hustší lívancové těsto. Pokud je řídký, je třeba ubrat vody do pečení a naopak. Toto chce určitě praxi. Já měla kvasu trochu méně než 300g, protože jsem si potřebovala vyšetřit džibíček na příští pečení, a navíc byl spíše řidší. Nevěděla jsem ale, že mám ubrat vody, takže se těsto po vyjmutí z pekárny lepilo a musela jsem dodatečně zapracovat další mouku. Naštěstí to nakonec nevadilo...
Když je vše v pekárně, nastavím si program 'těsto' a o víc se nestarám. Trvá to hodinu a půl.
Po skončení hnětení vyklopím těsto na lehce pomoučený vál a několikrát přeložím, poté vytvaruju bochánek. Trvá to jen chviličku. Těsto by se nemělo lepit (mně se lepilo a tudíž jsem musela zapracovávat další mouku). Hotový bochánek lehounce po vrchu posypu bramborovým škrobem a rozetřu, vložím ho do ošatky a i s ní do mikrotenového sáčku. Pak nechám kynout v troubě zapnuté na 50 stupňů cca 45 min. (nebo i mimo troubu, pokud je doma teplo, ale trvá to dýl, těsto by mělo vyběhnout alespoň do výše hrany ošatky)
Když mám vykynuto, dám si do trouby zvýšené na 250 stupňů předehřát kámen na pizzu (kdo ho nemá, může péct na plechu, ale kámen je lepší. Ten můj je z obchodu s kuchyňskými potřebami Orion). Pak kámen vytáhnu, těsto z ošatky na něj překlopím a případně naříznu (nejlépe žiletkou) do tvaru hvězdičky, křížku...
Peču v troubě prvních 10 minut na 250 stupňů a pak 40 minut na 200 stupňů. Hotový chleba by měl při poklepu 'zvonit'. Nechám vystydnout na mřížce.

A co se zbytkem kvásku? Je dobré jej udržovat v lednici (proces kvašení se tím zpomalí) a vytáhnout až když mám v plánu péct. Kvásek se musí pravidelně krmit. Petra doporučuje na začátek nasypat dvě lžíce žitné mouky a nalít jen tolik vody, aby se rozmíchala. Když budu chtít znovu péct, vytáhnu ho přibližně půl dne předem z lednice a dokrmím moukou a vodou tak, aby vzniklo řidší lívancové těsto v množství potřebném pro pečení (je třeba si ovšem uvědomit, že ještě trochu nabyde). Pokud pár dní nemám v plánu péct, kvásek v lednici pouze kontroluju, jestli má co žrát. Musí být nadýchaný (jsou v něm bublinky). Pokud nadýchaný není, je čas dokrmovat. Pokud už je hodně hladový, začne nepříjemně smrdět po acetonu. V takovém případě je lepší ho většinu vyhodit, nechat jen cca jednu lžíci a dokrmit, pokud ještě není mrtvý, znovu se nastartuje :-)

Tak a to je celá věda. Až se ho pořádně naučím (dneska to považuji hlavně za začátečnické štěstí) a nabydu zkušenosti, ráda bych vyzkoušela i další recepty a třeba se jednoho dne propracuji i k tomu nejzákladnějšímu, ale o to složitějšímu chlebu. Do té doby si ale hodlám na maximum užít tento 'vyladěný', je totiž fakt boží!

Už teď se těším, až si ho ráno dám k snídani. S marmeládou, nebo jen tak s máslem. Čerstvý chleba vlastně nic dalšího nepotřebuje. Čerstvý chleba je ráj na zemi. Ó ano, domov!

detail chlebu s naříznutím ve tvaru hvězdičky

A tady je ten náš mazel v celé své kráse

Po nakrojení...