pondělí 27. listopadu 2017

DIY adventní kalendář


Letí to! Advent už je za dveřmi! Každý rok ho intenzivně prožívám, Vánoce jsou totiž moje nejoblíbenější období v roce, a tak sháním dárky, peču, zdobím byt, užívám si trhy a atmosféru, setkání s přáteli...

Letos poprvé si myslím, že to se mnou už bude částečně prožívat i Madla. Je to šikovná holka, hodně toho napovídá a navzdory svému věku i lecčemu rozumí. Už jsem jí vysvětlila, že budeme zdobit stromeček a pod něj Ježíšek nadělí dárky. Víš, Madli, to jsou takové krabice a uvnitř je schované něco, co si přeješ. Mnoo, vypadá to, že pochopila, jelikož pokaždé, když na obrázku či fotce spatří objekt hranatého tvaru s mašlí, radostně na to ukazuje prstem a křičí 'mimiii, mimiii!' (čili my máme letos wishlist jasný! :-))

No a abychom tomu dali nějaký rámec, abychom těšení umocnili, rozhodla jsem se, že už letos bude mít Madla svůj adventní kalendář. Samozřejmě handmade! Taková rychlovka. Takže pokud někdo z vás chystá svým dětem podobnou záležitost, ale ještě třeba nezačal, toto by mohl být dobrý tip - určitě to do prvního prosince stihnete! :-) Nápad není nic nového pod sluncem a určitě už jste ho milionkrát spatřili někde na Pinterestu... no a toto je moje verze: za prkýnko délky 80cm děkuji svému drahému švagrovi, který jej vyhrabal ze své dílny a upravil dle požadavku. Zbytek už jsem zajistila já - 24 identických kolíčků jsem nalepila v dvoucentimetrových rozestupech (na krajích je 5cm) a následně natřela bílým balakrylem. Líbila se mi kresba dřeva, a tak jsem si barvu hodně naředila, aby zůstala lehce přiznaná. Pak jsem kolíčky polepila různými washi páskami v černo-červeno-bílé. Nad ně červenou lihovkou napsala čísla, manžel zavrtal očka na zavěšení a bylo to! Na kolíčky jsem zavěsila papírové pytlíky. Ty jsem, včetně motouzku, který jsem si nastříhala dle svých potřeb, koupila v Tigeru. Ještě k nim byly i samolepky s čísly, ale ty letos nepoužiju, čísla už jsou totiž na prkně (a Madle jsou stejně fuk, budeme odpočítávat tak, že pytlíčky budou postupně mizet). Každý den si tak ráno otevřeme jedno malé překvapení. Pokud se vám zdá, že pytlíky působí nějak prázdně, pak máte pravdu - vzhledem k nenechavým prstíkům jsem se rozhodla, že dárečky budu do pytlíčků umísťovat raději po jednom ;-)


Už teď jsem zvědavá, co na to ta naše cácorka bude říkat. Moc se těším. Manžel Vánocům až tak moc nehodluje, tak upřímně doufám, že ji svým svátkomilstvím nakazím a že budu mít časem parťačku. Na pohádky, courání po trzích, pečení... a tak... vždyť to znáte! ;-)




sobota 25. listopadu 2017

Poklady z půdy


Půda v domě mých rodičů ukrývá lecjaké poklady. Staré knihy, pohlednice, ale především hračky. Z našeho dětství. Domluvila jsem se s našima, že napříště až s Madlenkou přijedeme, podnikneme průzkumnou expedici tam nahoru. Těšila jsem se jak na Ježíška!


Našli jsme toho spoustu. Nakonec jsme dolů snesli jen pár kousků, které by ji už mohly zajímat. A něco ji zaujalo natolik, že jsme si to odvezly i s sebou :-)

Obýváček i s piánem. Židle už se bohužel dochovala jenom jedna
a knihovně chybí šuplátko...

Ložnice. Postel taktéž není původní. Zato televizka pořád promítá obrázky :-)

Panenka z Igry, našli jsme jich několik. To je radosti!

Naše Madla je velká panenkomilka. Když někde vidí 'mimi' (a nemusí to být jen panenka, ale třeba i třímilimetrový dětský obličej na kojenecké vodě), okolní svět pro ni přestane existovat. O všechny své malé holčičky se stará svědomitě - dává je spinkat, přikrývá peřinou, krmí. Nedávno dostala Lego Duplo. Zatím ji zajímají jen postavičky. Z kostek vždy stavíme jen postel. Tak velkou, aby všichni najednou mohli dělat 'hají' :-) No a tak jsme si přivezly tyhle pokojíčky. Včetně nádobíčka a originální Igra panenky Manky. Umístila jsem je provizorně do naší univerzální poličky. Dokud nebudeme mít skutečný domeček. Jak ty plasty moc nemusím, tohle je prostě nostalgie. To mě vždycky dostane. Pamatujete? Tak schválně - která z Vás je měla doma? ;-)

Vzorná maminka to je!

pondělí 20. listopadu 2017

První rok na blogu


Tak už bloguju rok! Je čas se ohlédnout - jaký ten první rok vlastně byl? A jaký bude ten další?

V prvé řadě bych chtěla poděkovat všem, kteří si mě v tom virtuálním prostoru našli a občas sem zajdou na čumendu. A obzvláště pak těm, kteří si z té obrovské spousty výborných blogů vybrali i ten můj k pravidelnému sledování. Vězte, že blogování se mi (velmi rychle) stalo koníčkem a mám upřímnou radost z každé návštěvy a milého komentáře. On je to vlastně víc než koníček - je to teď, v době mateřské, můj způsob komunikace se světem, něco, co mě velkou měrou vytrhává z rodičovského stereotypu a pomáhá mi nezbláznit se. Taky je pro mě motorem pro realizaci mých nápadů, která by mi jinak trvala daleko déle, prostě proto, že je jednodušší se jít dobře vyspat, než v půl druhě ráno něco plést/šít/malovat. Jenže jak jsem už psala několik dní nazpátek - spánek ducha kreativce tak zcela neuspokojí ;-)

Co se od doby založení blogu změnilo, je moje předsevzetí neudělat z něj mamablog. Snažím se zuby nehty, aby stále byl tím, čím byl na začátku koncipován, a to především archivem mého tvoření. Ale faktem je, že se ze mě stala máma na 150% (do jisté míry je to asi i tím, jaká osobnost se nám narodila :-)), a tak je pro mě naše dcera teď největším tématem a často mám potřebu se s tím svěřit, nebo třeba sdílet s ostatními nabyté informace z přečtených knížek (mně samotné totiž několik jiných blogů bylo a je v mateřství velkou oporou a pomocí). Dcera sama je pak pro mě také inspirací - ráda pro ni vytvářím věci. A tak se můj virtuální prostor pomalu přetransformoval z toho ryze kreativního na tématickou směs tvoření-rodičovství-bydlení-nákupy-lifestyle-úvahy o nesmrtelnosti chrousta :-D. A tak už to asi zůstane...

Co se těch témat týče, dle sledovanosti usuzuju, že nejraději čtete o tom, jak bydlíme. Vězte, že i pro mě je toto téma asi tím NEJ, přecejen profese se nezapře a pro mě je má profese zároveň mým koníčkem. Myslím, že doma je stále co vylepšovat a na starém domě člověk nemá nikdy úplně hotovo, takže inspirace určitě hned tak nedojde. A kdyby náhodou ano, ještě stále je tu jedno pole neorané (a to doslova!) a tím je naše zahrada. Plány jsou velké! :-)

Do budoucna bych ráda tento blog vylepšila a v čem si myslím, že mám stále velké rezervy, jsou fotografie. Dílem je to mými schopnostmi a dílem technickým vybavením. Co se vybavení týče, sním si o lepší zrcadlovce (tedy vyšší řadě, než mám), ale to určitě ještě dlouho nebude na pořadu dne, takže bych si ráda pořídila alespoň lepší objektiv. Vymlouvat se ale na něj tak zcela nemůžu, protože je pravda, že dobrý fotograf si poradí i s minimálními nástroji. U mě je problém hlavně v čase, kterého mám kritický nedostatek, takže psát články zvládám u kojení a většinou jich mám rozpracovaných několik, kdežto aranžování interiéru a vytváření fotografických podmínek chce víc prostoru. Přes den mi to nedovoluje dcera a v noci absence dobrého světla. Je to trochu boj. Snad to časem poladím :-)

No a nakonec bych chtěla tohle místo udělat uživatelsky příjemnější a tématicky přehlednější, mám už nějaké nápady na vylepšení, ale uvidíme, kdy k tomu dojde. Zkrátka stále je na čem pracovat. Moje touha po tvoření je velkým hnacím motorem. Tím motorem jste ale také vy, čtenáři. A tak doufám, že v tom dalším blogovém roce budu mít stále o čem psát a vy budete mít důvod se sem vracet. A že se budeme tak nějak společně těšit z ma(l)ičkostí :-)

Tož hezké počtení přeju a ještě jednou všem velké DÍKY za podporu! :-)

Oba obrázky použité v tomto článku jsou dílem britské ilustrátorky
Louise Lockhart, která tvoří pod značkou The printed peanut

středa 15. listopadu 2017

DIY věšák na toaletní papír/kuchyňské utěrky


Tak. Náš byt je pomalu dozařízen nejnutnějším vybavením a konečně nastává čas trochu ho personalisovat. Nad drobnými předměty, které mu dodají styl, přemýšlím, kudy chodím, ráda bych totiž, aby co nejvíce z nich bylo hand-made, abych k nim měla nějaký vztah, nebo alespoň příběh (takže i předměty odněkud dovezené se počítají ;-))


První pochopitelně přicházejí na řadu ty praktické. Jako kupříkladu takový držák na toaletní papír. Samozřejmě jsem si jej mohla koupit třeba v Ikea, jako mnoho jiných věcí, ale já jsem se rozhodla, že si ho raději vyrobím. Ze dřeva a kůže, aby ladil s oušky na ručníky. Je to doslova několikaminutový projekt, přesto mi trval dlouho. Vlastně celé týdny. Ono totiž ani splašit kožené pásky nebylo jen tak. Nakonec jsem je pořídila na Fleru TADY. Původně jsem chtěla trochu tenčí, ale paní neměla a tyto se ukázaly být v pohodě. Naměřila jsem si potřebnou délku, nařezala a procvakala dírkovačkou na kůže. Pak jsem z koupené násady na smeták vyměřila tři díly - na držák toaletního papíru, kuchyňských utěrek a věšák na ručníky do koupelny (ten ještě nebyl realizován ;-)). Manžel mi to nařezal, já obrousila hrany dohladka a pak si rozměřila, kam s tím. Použili jsme šroubek s miniaturní hmoždinkou. Kůže je ještě ve spodní části přichycena ke dřevu dalším vrutem, aby se tyčka nevyvlíkala. V případě věšáku bude na obou stranách, u držáků papírových ruliček je fixní pochopitelně jen jedna strana. Ze zbytku kůže jsem ještě dovyrobila i ouško na zavěšení štětky na WC. S držákem na papír jednak krásně ladí, ale HLAVNĚ je to strašlivě praktické - na zemi už není jediná věc, kolem které by se mohly usazovat chuchvalce prachu. Vytírání jde jedna báseň!


No a je to! Za málo peněz a celkem i s minimem energie máme hodně muziky. A já kůži prostě miluju ve všech podobách, asi nikdy mě neomrzí. Teď, kdykoli Madla v kuchyni něco vylije a já se natáhnu po ubrousku, říkám si, jak jsem vůbec bez téhle vychytávky mohla žít tak dlouho!?... ať žije domácí tvorba!





pátek 10. listopadu 2017

Moje já versus spánek

Občas od někoho slyším, že nemá rád sociální sítě. Prý neukazují realitu, každý se na nich jen chlubí a vytváří falešný - lepší - obraz sebe sama. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, všechno se dá vnímat z více úhlů. Ano, většinou se snažíme fotit sebe, své byty a životy v lepším světle, psát o hezkých věcech. Na druhou stranu je to prostředek, jak si každý den ty hezké věci ve svém životě lépe uvědomovat a připomínat. Že nejsou samozřejmé. Že bychom za ně měli být vděčni. Za vonící večeři, hezkou květinu ve váze, šťastné dětské oči na houpačce... alespoň já to tak mám. A co vy?


Kromě toho - číst negativní články by asi nikoho moc nebavilo ani neinspirovalo, že? Ale dobře, pokud mám být jednou zcela upřímná, tak tedy budu. Existuje jedna věc v mém životě, se kterou se (teď už možno říci dlouhodobě) potýkám, a to v souvislosti s mateřstvím. Je to moje vlastní identita. Za poslední rok utrpěla hodně velký šrám. Věřím, že je to dočasné, ale přesto mě to hodně trápí. Věděla jsem, že na příchod dítěte do rodiny se tak úplně připravit nedá, člověk ty věci pochopí až z přímé zkušenosti. Takže vlastně úplně netuší, do čeho se vrhá. A málokdo z rodičů vám dopředu odtajní všechny pravdy. To až když se stanete jedním z nich, začnou se sdílet všechny trable a vy zjišťujete, že jsou na tom ostatní velmi podobně (a stejně jako oni, i vy dál pokračujete v té hře a před nastávajícími rodiči taktně mlčíte ;-))...


Rodičovství je těžká věc a pokud se toho úkolu chopíte svědomitě, pořád na vás číhají různé nástrahy. O tom ale psát nechci. Co mě osobně zaskočilo nejvíc, byla ztráta vlastního já. Tak nějak předem tušíte, že toho času na sebe budete mít míň, ale tohle? Ano, přiznávám, vybralo si nás hodně náročné dítě, které špatně jí, ještě hůř spí a navíc je to silná osobnost už teď s vlastním názorem. Takže je asi patrné, že můj osobní čas se smrsknul na minimum, a to přesto, že mám manžela, který se angažuje víc než mnozí jiní. Babičky máme daleko, nestíhám už své (neděťaté) kamarády ani sociální život typu kino, plesy, festivaly... nemám už své oblíbené tvořivé večery. Člověka to dříve či později začne strašně ubíjet, klesá na mysli a odráží se to ve všech sférách jeho bytí. Pocítil to i můj muž. Proto máme domluvu, že má vyhrazené určité dny/víkendy, kdy prchá. Naštěstí alespoň on může. Na něm není dítě až tak závislé. Já zatím tolik možností nemám. A tak věčně osciluju na hraně svých fyzických možností. Řeším to neustálé dilema, zda být znuděnou a vnitřně prázdnou, avšak (relativně) dobře vyspanou matkou, a nebo si zachovat alespoň část sebe sama na úkor několika hodin spánku a, když se ručička hodin pomalu převaluje z jednoho dne do druhého, sedět a tvořit. Malovat. Vyrábět. Upravovat fotky. Odbýt si to sama pro sebe. A pak se zase těšit po probuzení na svoji Madlenku. Já si vybrala to druhé. Jinak to pro mě prostě neexistuje, už bych to vůbec nebyla já... A tak díky tomuto rozhodnutí vlastně funguje můj blog a já vám o tom vyprávím. A naopak čtu příspěvky vás ostatních. A cítím se v tom být o trochu méně sama...

No a co vy, ostatní rodičové, měli jste to stejně? Nebo ještě stále máte? Jaký je ten váš osvědčený recept proti trudomyslnosti? Těším se na vaše postřehy!

Všechny tři úžasné obrázky jsou z pera
americké ilustrátorky Brooke Smart , kterou
už delší čas sleduju na Instagramu :-)



středa 1. listopadu 2017

Pokojíček pro Madlenku potřetí / základ máme hotový!


 Tak dneska Vám přináším report z realizace Madlenčina pokojíčku. Máme za sebou první fázi - vyklizení haraburdí z pokoje, který dříve sloužil jako odkládací, následná výmalba a položení koberce.

Jak jsem už avizovala v předchozím článku ZDE, na stěny jsem vymyslela mentolovou barvu v kombinaci s puntíkem. Mentolka je napravo od vstupu, nalevo pak černé puntíky na bílém podkladu. Malování jsem se jako obvykle chopila sama, obzvláště to puntíkování mě moc bavilo! Rozmístění jsem dělala od oka, jen citem - předkreslila jsem si tužkou značky, mrkla na to z dálky, sama si to odkývala a pak už jela štětcem a černou barvou naostro. Myslím, že se dílo zdařilo tak, jak jsem chtěla. Stěna vypadá hezky sama o sobě, ale já jsem ji ještě vylepšila keramickým ptáčkem, kterého mi ségra před časem přivezla ze Španělska. Byl určený už do našeho předchozího bytu, ale nebyla jsem schopná najít mu správné místo, a tak dlouho trpělivě vyčkával a teď přišel jeho okamžik. Zabydlel se u Madlenky mezi puntíky a myslím, že mu to tam sluší!

Hooodně puntíků a mezi nimi žlutý ptáček...

... který k nám přiletěl až z dalekého Španělska. Je z keramiky.

Pak přišla řada na koberec. V hlavě jsem měla něco mazlivého, protože malé děti prostě hodně času tráví na zemi. Původní záměr byl repase starých parket a velký kusový koberec, ale časem jsme přehodnotili a dali celoplošný. Barva holubí šedi je kompromis mezi něčím, co by se mi líbilo a co by šlo alespoň trochu udržovat. Hodně dlouho jsem v showroomu zkoumala, který model nedělá koleje, a tento obstál. Navíc působí trošku melírovým dojmem, i když je jednobarevný, takže by se na něm měly teoreticky ztratit fleky. No, uvidíme. Zatím jsem s ním spokojená a cena byla taky příjemná. Pokládku provedl můj zlatý tatínek, za což má u mě pochvalu před nastoupe... nými čtenáři. A velký dík k tomu! Ještě bych do budoucna koberec ráda olemovala kovovými lištami. Zatím k tomu ovšem nedošlo.

Světle mentolová stěna versus holubí koberec.
Ještě to chce ty ukončovací lišty!

Do pokoje už jsem rozmístila to málo vybavení, které máme k dispozici: sedací vak, bílé poličky z jednoho z našich předchozích bydlení, které jsou docela multifunkční (police/sedátko/domek pro panenky?) a něco málo z dekorací. Aby pokoj nebyl tak smutný a prázdný, zavěsila jsem tu dočasně vlaječky z Madlenčiny narozeninové oslavy...

Kanárkový sedací vak už je s námi spoustu let.
Není to na něm zatím vůbec vidět :-)...
A co nás v nejbližší době čeká dál? Mám v plánu sem přemístit velkou knihovnu z obývacího pokoje, aby hračky nebyly stále jen naházené v koších. Vytvořím velký pracovní stůl a taky malý stoleček na Madliny malířské pokusy. Koupíme domečkovou postel. Největší proměnou by ale měla projít šatní skříň. Mám s ní smělé plány, tak mi držte palce!

Mráček od Little lovely company

Kaktusový metřík už je taky doma a na místě!

Skříň na svou velkou proměnu ještě čeká :-)

No a pak je tu samozřejmě má oblíbená kapitola, a to jsou doplňky a dekorace. Na ty máme doma zřízeno speciální prasátko. Krmí ho hlavně babičky. Už nám pašík pěkně přibývá, na porážku to ovšem zatím není. Tak ještě chvíli musíme vydržet. No, je se na co těšit!...


Tady je Madlenčino!