sobota 30. září 2017

Vzpomínka na dětství


Tak jsem byla opět s Madlou na týden u našich. Je to vždycky hrozně fajn, ráda se tam vracím. I když moje doma už je jinde, vlastně tak trošku to 'doma' stále zůstává tam, kde je máma. Máte to taky tak? :-)

Jak naše dcera roste a dá se s ní dělat víc věcí, postupně přicházíme s novými aktivitami. A tak jsem jednoho rána takhle v bytě rodičů procházela polici se starými vinyly a objevila Dádu, zpívánky, které jsem poslouchala jako malá holka. Nostalgická slzička pomyslně ukápla mně i mamce, o to víc při pohledu na Madlu. Já vám nevím, čím to je, ale Krtek a Dáda jsou prostě věční! Začala skákat, natřásat se v rytmu a povykovat, tancovaly jsme v objetí po místnosti a ona řvala 'Dada Dada' a druhý den ji chtěla pustit znovu ;-)

Doufám, že tohle elpíčko ale nebude jediná věc, kterou já a Madlenka budeme mít jako společnou vzpomínku na dětství. Vyhrabala jsem i další poklady. No... dva vyhrabala a jednomu trochu pomohla :-) Jsou to tyto knížky, tak kdo má rád dětskou archivní literaturu, pojďte se na ně se mnou podívat. První je notoricky známá Anička a básnička od dvojice Eduard Petiška a Helena Zmatlíková. Je to vůbec první knížka, kterou si vybavuju jako čtení na dobrou noc. O Aničce a její nedělní kočce, co bydlí v nakresleném domečku. Četla jsem ji snad milionkrát a je to na ní vidět, snad čtvrtina listů už chybí. Hodlám ji pořídit novou, naštěstí se stále prodává i s dalšími dvěma díly - Anička malířka (tu kupovat nebudu, švagrová mi ji sehnala coby vyřazený kus z knihovny) a Anička a flétnička. Tu jsem nikdy nečetla, ale už se těším, až se do toho s Madlenkou pustíme.




Druhý kousek se jmenuje O malé Aničce a je od autorů Inger a Lasseho Sandbergových. Koukala jsem a v češtině už není dostupná, ale možná někde na bazaru by se splašit dala, je totiž super! (To je jen okrajová informace pro zájemce, ta naše se totiž dochovala a vcelku jí nic nechybí...) Moc se mi líbí minimalistické ilustrace i celkově jednoduché pojetí - co stránka to obrázek a málo textu, sotva jedna věta, takže pro malé děti na udržení pozornosti jako dělané. Možná to vypadá, že ji přečtete za jeden večer a hotovo, ale nenechte se zmýlit, já si dodneška pamatuju, jak mi ji předčítal tatínek a já jsem ji chtěla pořád znovu a znovu. Tak uvidíme, jak to bude u nás doma.







Třetí tip je moje vzpomínka na prázdniny u babičky. Kniha se jmenuje Mirka s Jirkou a cihlový kluk a je to Ilony Borské. Téma je zrovna stejně prázdninové, asi proto mě tolik bavila. Plus ty ilustrace, ty jsou taky báječné (vytvořil je Jaromír Zápal)! Je to podle mě čtení pro předškolní a mladší školní děti. Vzpomínám si, že zpočátku nám ji babička předčítala, později jsem se k ní sama vracela, protože to byla moje zamilovaná. Před pár lety jsem si na ni vzpomněla, ale babička už ji doma nenašla, možná ji poslala dál. Bylo mi to líto, a tak jsem se po ní podívala na Aukru a zrovna měla štěstí, a tak se po letech vrátila do mé - naší - knihovničky :-) (trošku jsem googlila a k mé velké radosti má kniha ještě druhý díl - tedy vlastně první! - tak ještě zkusím zalovit někde v antiku a třeba sbírku ještě rozšířím)






Ještě jsem měla u babičky druhou oblíbenou knížku, byl to soubor různých příběhů pro děti, bohužel si nevzpomínám na název ani autora, jen matně si vybavuju, že na obalu byla kompozice několika obrázků, hodně růžové a žluté. Můj nejoblíbenější příběh byl o holčičce, která si moc přála psa, ale rodiče jí ho nechtěli koupit, a tak si vymyslela imaginárního. Všude chodil s ní, až se jí jednoho dne ztratil. Co teď? Konec neprozradím, to by nebylo ono ;-) Pokud je mezi vámi nějaký pamětník nebo třeba knihovnice, které se to jeví familiárně, budu ráda, když mi napíšete, o jakou knížku jde.

A jaká byla ta Vaše dětská ze všech na světě nejmilovanější? :-)

čtvrtek 21. září 2017

Co nového u nás doma


Už dlouho jsem Vám neřekla, co se děje u nás doma stran bydlení. Přitom vím, že tohle téma Vás, dle sledovanosti příspěvků, zajímá ze všeho nejvíc. Vězte, že se toho děje hodně, vlastně pořád něco. Můj manžel už začíná být na některé věci citlivý: 'Zase máš ten pohled. Tak co to bude tentokrát?' říká často, když koukám do blba, někam do prostoru, a většinou se nemýlí - mám něco za lubem. Sama sebe přistihuju, jak stojím uprostřed místnosti a přemýšlím, co by to ještě chtělo. V hlavě to všechno vidím úplně živě, plánů mám asi tak na deset let dopředu, jenže konto je prázdné, a tak musím pomalu a opatrně (na konto i na manžela ;-)). Pořizujeme tedy jen nejnutnější vybavení a já místo investic do drahých kousků navrhuji DIY řešení...



Jídelní stůl z dubové dýhy... jen těch židlí je k němu jaksi málo...
Jedna z těch, dle mého názoru nezbytných, položek byl nedávno jídelní stůl do obývacího pokoje. Dlouho jsem měla vyhlídnutý veliký a bytelný kus z dubové dýhy, který mají (jak jinak) v Ikea. Ale přece jen sedm tisíc nebyla v našem rodinném rozpočtu tak úplně zanedbatelná položka, a tak jsem s nákupem dlouho otálela a dobře jsem udělala. Věci se prostě vždycky dějí v ten správný moment, a tak ve chvíli, kdy se měla uskutečnit Madlenčina masová prvonarozeninová oslava a mně bylo jasné, že už to bez něj prostě nepůjde, se objevil v brněnské nabídce Ikea family o dva tisíce levněji. Znamení? Jednoznačně! ;-) A tak už si pěkných pár týdnů trůní v našem obýváku jako král a společnost mu dělají mnou repasované Tonky, jak jsem si přála. Jen mi tam pořád chybí ty dva kousky navrch, tohle je prostě stůl pro šest až osm židlí. A tak dál vyčkávám a pomrkávám po bazarech, ono se zas něco jednoho dne určitě objeví...

Detail napojení nohy stolu. Já tu kresbu dubu prostě miluju!


Do jídelní části jsme taky nainstalovali poličku, kterou znáte už z našeho starého bytu (tedy alespoň ti z vás, kteří mě sledovali ještě na mé dřívější adrese TADY). Mívali jsme ji v kuchyni právě nad jídelním stolem, na bylinky a koření. Pro ty jsem ale v novém bydlení vymyslela velkorysejší místo (uvidíte už brzy :-)), a tahle polička zůstala dlouho bezprizorní. Skoro to vypadalo, že ji nebudu mít kam použít. Ale bylo mi to docela líto, protože se mi prostě líbí. A tak jsem to nechala uzrát a ona si časem tak nějak sama řekla, kde by chtěla být a co na ni dát... až nakonec vznikla tahle 'květinová galerie'. Je zatím poněkud skromná, protože já jsem poněkud mizerný zahradník (vlivem toho, že jsem v létě často byla mimo domov, už jsem pár zelených kamarádů stihla odrovnat dřív, než jsem vám je vůbec vyfotila...), ale rostliny v interiéru mám moc ráda, a tak sama sobě slibuju, že se polepším. Mám v plánu pro ně vyrobit nebo vylepšit příbytky, ale ještě jsem se k tomu nějak nedostala, tak snad časem...

Květinová galerie...no, zatím spíš minivýstavka...


No a nakonec jeden malý kousek, který mi ale dělá velkou radost. Váza z hutního skla. Její stáří odhaduju tak na padesát, šedesát let. Dala mi ji tchýně. Její nový soused likvidoval vybavení po původní majitelce domu a nabídl jí, zda si nechce něco vzít. Zabylo jí líto, že by taková krása skončila v popelnici a vzpomněla si na mě, za což jsem moc ráda. Díky ní tak dostala váza druhou šanci a dělá parádu v obýváku. Celé léto jí to ohromně slušelo jen s prostým květem hortenzie z naší zahrádky, ale dovedu si ji představit i s podzimními kvítky nebo suchými větvemi. Je univerzální a krásná...




A to je pro dnešek vše. Během minulých dní jsme pořídili pár nových vestavných kousků nábytku a taky tu mám rozpracované jedno praktické DIY a něco do pokojíčku, takže se určitě brzy přihlásím. Přeji pěkné, teď už naprosto podzimní, dny!

čtvrtek 14. září 2017

Náušnice 'na míru'


Před nedávnem jsme Madle konečně nechali nastřelit náušnice. Dlouho jsme to odkládali, stejně jako očkování, a až teď na ně došla řada, takže v necelém roce nám definitivně skončila rozpačitá éra, kdy cizí lidé kolikrát nevěděli, zda v kočárku chválit holčičku nebo kluka (to víte, s růžovými oblečky jsem to nikdy nepřeháněla) :-)

Prvních pár týdnů měla sice v uších provizorní pozlacené šroubky, ale opravdové náušničky už tou dobou netrpělivě čekaly v krabičce. Zasponzorovala je babička s dědou a já jsem nechtěla jen tak ledajaké. Dlouho jsem vybírala, protože v dětském sortimentu v klasických zlatnictvích se mi nic nelíbilo. Na můj vkus všechno moc ukecané nebo moc 'myšákovské'. A já mám prostě ráda jednoduchost, univerzálnost a hlavně nadčasovost. Nevěděla jsem přesně, jaké chci, a tak jsem prostě čekala, až mě něco osloví. Nakonec mé představy uspokojili na Fleru. Našla jsem tam zlatnici, která vyrábí autorské šperky a z nabízených motivů mě zaujalo hned několik. Po dlouhém váhání jsem vybrala talířek z bílého zlata s říční perličkou uprostřed a Marta Švajdová byla ochotna mi je zhotovit na přání s dětským zapínáním vpředu. Komunikace i celková spolupráce s ní byla příjemná, cena taky fajn a jsem moc ráda, že jsem podpořila originální českou tvorbu. Takže tento obchůdek mohu všem vřele doporučit, a to nejen za sebe, ale i za naši parádnici! Na své náušnice prostě nedá dopustit a když se jí někdo zeptá, ochotně je předvádí. Prostě celá já! :-D

foto převzato z Fler profilu prodejce Marta Švajdová


neděle 10. září 2017

Tip na knížku...


Přiznám se vám. Nemám ráda vážná témata. Knihy a filmy beru jako formu relaxu a dobíjení baterek a u krvavých a tragických příběhů mi to moc dobře nejde. Pianistu jsem viděla jednou jedinkrát, na Schindlerův seznam se už dlouhé roky chystám a v knihkupectví určité regály míjím bez povšimnutí. Proto vás asi trochu překvapí dva tituly, které dnes doporučím. Výjimky potvrzují pravidlo. Jsou to kousky, po kterých bych sama od sebe asi nesáhla. Dostali jsme je s manželem k Ježíšku od mojí mamky, která naopak vážná témata miluje. Říká, že si pak alespoň lépe dokáže uvědomit, jak dobře se vlastně má. A to já zas nemusím, já si to uvědomuju každý den a jsem za to obrovsky vděčná. Takže jsem s přečtením dlouho otálela. Jenže... když člověk celé dny brebentí jen v citoslovcích, z mozku se mu pomalu stává cedník a už má skoro problém domluvit se i s prodavačkou u řezníka, je ten pravý čas zase se trochu lingvisticky dostat do rovnováhy. A kojení je na to ideální doba - považte, těch hodin! No a když už to byl ten dárek, že...

Zkrátím to: obě knížky americké spisovatelky Ruty Sepetys mě naprosto pohltily a nadchly! Navzdory tomu, že jsou z období druhé světové války, nejsou nijak těžkopádné a velmi dobře se čtou. Děj obou na sebe navazuje, ale jen velmi volně (tedy lépe řečeno stýká se jen v několika bodech), je tedy možné si v pohodě přečíst jen jednu z nich.

Doporučuji začít titulem V šedých tónech, je starší. Vypráví příběh litevské rodiny, která byla na začátku čtyřicátých let, poté, co Litvu zabral Stalinův režim, odvlečena do gulagu. Děj je psaný očima patnáctileté hrdinky, talentované malířky, kterou její vášeň pro obrázkové zaznamenávání reality v podstatě zachraňuje od rezignace na život. Vrátí se nakonec domů? Uvidí ještě někdy ona, její rodiče či bratr milovaný Kaunas? Kapitoly jsou krátké, mají spád a jsou prokládány odstavci psanými kurzívou, ve kterých Lina vzpomíná na svou minulost. Začtěte se a věřím, že nebudete litovat.

Druhá kniha se jmenuje Sůl moře. Popisuje příběhy čtyř hlavních hrdinů: Emilie, Floriana, Joany a Alfreda. První tři se snaží na konci války prchnout z potápějícího se Německa, konkrétně z oblasti Pruska, kde jim už Rusové dýchají na záda. Snaží se dostat na loď, která je má odvézt dál na západ. Poslední hrdina na dané lodi slouží jako
námořník. V jeden moment se všechny příběhy propojí. Loď je ale atakována nepřátelskou ponorkou a nakonec se potopí. Ztráty na životech jsou obrovské. A co naši hrdinové? Jak dopadne příběh mladé Polky Emilie, tajemného Prušáka Floriana, Litevky Joany, která je sestřenicí Liny z druhé knihy, a zarputilého přívržence nacistického režimu Alfreda? Kapitoly jsou psané z perspektiv jednotlivých hrdinů, a tak je možné postupně nakouknout do jejich myšlenek a niterných pocitů. Jsou opět krátké a čtivé, nechybí v nich vina, soucit, touha po pomstě, pošetilost ani láska. Kniha má podle mě všech 'pět pé' a líbila se mi možná ještě o chlup více než ta první. Rozhodně však doporučuji obě. Asi na tom opravdu něco je, člověk začne svoje každodenní trable víc vnímat jako malichernosti, uvědomí si, že by se jimi neměl nechávat tolik unášet, protože na světě jsou zkrátka mnohem horší věci. Ale nebojte, není to jen o zmaru, je tam i kapka naděje!

Dostali jste chuť zaběhnout do knihovny či knihkupectví? Pokud ano, budu moc ráda za reakce, jak se vám to líbilo. Nebo za doporučení jiných vámi oblíbených titulů.

Předem děkuji a přeji všem pěkné podzimní prolenošené/pročtené dny!

čtvrtek 7. září 2017

Pokojíček pro Madlenku poprvé


Ještě tak úplně neexistuje, ale v mé hlavě už má celkem konkrétní obrysy. Nápady sbírám dlouho. Je to jiné, než navrhovat pro klienty. Tam jsem většinou emocionálně nezatížená, dostanu náznak zadání, co má dítě rádo a co potřebuje, přetransformuju si to po svém, vyberu ústřední motiv a všechno ostatní k němu doplním. A hotovka! Jenže tentokrát to tak jednoduše nefunguje. Do výsledku si tak trochu projektuju sama sebe - jaký byl můj dětský pokojíček, nebo co bych si v něm tehdy přála mít. Vlastně to má být Madlenčino království a maličko i moje soukromé útočiště.
Jedno je jisté - bude jednoduché a minimalistické. Zároveň ale musí být milé a osobní. Nemám ráda přemíru barev a plácání pátého přes deváté, ale taky si myslím, že pokojíček, který vypadá jako obývák, je trochu nuda. Ulovit vkusné dětské motivy je tak trochu dobrodružství. Ne, že by na trhu nebyly - ony jsou - ale musí se hledat. Když už najdete, nesmíte zase podlehnout touze nacpat tam úplně všechno, co se vám líbí. A pokud jste ještě navíc zatížení požadavkem low-cost, je to o to složitější. Opravdová výzva. Rekonstrukcí domu jsme se finančně hodně vycucli, na interiér mnoho nezbylo, ale naši dceru vizuálně nikterak ošidit nechci. A tak myslím, že budu hodně improvizovat a hodně si dopomáhat vlastníma rukama. Přetvářet starší kousky nábytku, dávat jim nové funkce, měnit jim barevnost. Určitě to zabere víc času, než mé klasické navrhování, ale tady mě naštěstí dedlajny tolik nesvazují. Jenom trochu. Přece jen to dítě tak rychle roste, začíná projevovat svůj názor a osobní prostor bude potřebovat (no jó, a taky už mě nebaví ty její krámy po celém obýváku :-D)

A jaký tedy bude? Dispozici už mám vymyšlenou. Pokoj je rozměrově velkorysý, skoro 4x5m, není žádný velký kumšt nacpat do něj jedno dítě. Já už ale počítám se dvěma. (pokud by jich nakonec bylo ještě více, zřejmě by došlo k zásadnějším úpravám bytu a vytvoření dalšího menšího pokojíčku - a i s tím už jsem jako správný architekt, který neponechává nic náhodě, počítala, takže bylo docela vtipné vysvětlovat elektrikáři, proč chci v obýváku tolik stropních svítidel a některé se zapínají v polovině délky pokoje :-D). Jediným handicapem místnosti jsou dveře umístěné těsně u rohu. Z toho bývám obvykle nešťastná. Posunout jsem je tentokrát nemohla, protože by mi v obýváku chyběly centimetry pro vestavěnou knihovnu (a také pro ten příležitostný další pokojíček). Ale myslím, že nakonec to až tak nevadí, alespoň zbyde prostor pro velikou skříň...
Při navrhování obvykle vycházím z komplikovanější varianty (tedy pokoj pro dva), neb na tu méně komplikovanou se to dá upravit vždycky. Dlouho jsem přemýšlela, jak nejlépe umístit postele, aby to bylo příjemné a zároveň aby nekolidovaly se skříní. Nakonec jsem si pomohla nábytkovou konstrukcí, jakousi dělicí stěnou, za níž se postele schovají. Vytvoří se tím dvě samostatná hnízdečka, což bude - myslím si - příjemné (alespoň já jsem vždycky všemožné kutlochy a schovky prostě milovala!). Skříň, která bude na míru, se k nim dorazí. Odpadne mi tedy problém s ošklivým rohem skříně. Poloha pracovního stolu pro dva je jasná vzhledem k umístění okna - měl by být co nejblíže, a to tak, aby světlo dopadalo zleva (počítám s pravorukými dětmi a pokud to nevyjde, umístí se stůl přímo pod okno). V návaznosti na pracovní stůl (a vlastně podél posledního dosud volného kousku zdi) umístím policovou skříňku na hračky, knížky a kostky. Střed místnosti zůstane volný, aby bylo dost prostoru na hraní...

Takže to je verze pro dva. Horizont cca 5 let. Současná verze bude o poznání minimalističtější. Dvě velká lůžka a nábytková konstrukce okolo nich zatím nebude potřebná. V pokoji bude jen postel pro Madlenku. Počítám s tím, že ještě nějaký ten pátek bude spát s námi v ložnici (v naší posteli :-)) a vlastní lůžko bude spíše zvykací, přesune se do něj, až bude sama chtít. Moc se mi líbí domečkové postele. Jsem rozhodnutá pro nízkou verzi, tedy bez vyvýšeného roštu - matrace bude pod domečkovou kostrou přímo na zemi. Pro malé dítě mi to připadá docela fajn, aby spalo ve výšce třeba 15cm, než si zvykne na to, že je tam nějaká hrana, kterou je třeba respektovat. Navíc to má ještě jednu přidanou hodnotu: později hodlám přikoupit další matraci, tak, aby byly dvě na sobě, a jedna z nich se dala použít pro příležitostné přespání hostů/kamarádů, kterých máme hodně. Případně tam mohou spát sourozenci pohromadě, než jim necháme na míru vyrobit klasické postele. Vestavné skříně budou také až v pozdější verzi. Dokud není potřeba tak velký objem úložných prostorů, v pokoji zůstane skříň po původních majitelích domu. Je dýhovaná a je mi líto ji vyhodit. Vzhledově je samozřejmě jasné, že není nejnovější, ale hodlám jí trošku načechrat kabátek. Je to jeden z mých budoucích renovačních projektů. Až nebude potřebná, zřejmě ji přesuneme do pokoje pro hosty...

Varianta dispozice pro jedno a dvě děti

Tak taková je v kostce moje představa co se dispozice týče. Neméně důležitou částí ovšem je, jak bude pokojíček vypadat po stránce barev, materiálů a designu. Tam už se mi to také rýsuje. Ale dneska už jsem toho napsala až až... takže můj pokojíčkový wishlist si s dovolením nechám na příště, jak se znám, bude to určitě zase long story :-)

sobota 2. září 2017

DIY prstoví maňásci podruhé


Trvalo to dlouho, ale do naší (zatím skromné) sbírky přibyli dva noví prstoví maňásci - kluk a holka. Oproti výrobě zvířátek, o kterých jsem psala TADY, musím přiznat, že tohle byla piplačka už i na mě. Barevné oblečky z několika částí, ruce, nohy, detaily... pořád bylo potřeba měnit nitě, přemýšlet, jak kterou část k sobě spojit... výsledek není zdaleka stoprocentní, jak bych chtěla, a ke konci už síly docházely, a tak si myslím, že příště budu hledat ispiraci opět ve zvířecí říši a na nějaké princezny si nechám alespoň dočasně zajít chuť. Nicméně radost ti dva pidižvíci, zdá se, udělali. Madla je zpozorovala v procesu tvorby a hned se po nich začala natahovat, paní ještě v tu chvíli neměla přišité nohy, ale vůbec to nevadilo, dcera hned pochopila, na kterou její končetinu je to určené a velikostně to bylo tak akorát, takže jsem skoro zapochybovala, zda ji vůbec dokončovat. Nakonec jsem to ale udělala, aby se na ni pán moc nepovyšoval, takže teď je z nich docela milý páreček.

U babičky a dědy, kde se právě nacházíme na prázdninách a kde se mi po třech měsících konečně podařilo je dokončit, se ti dva nejčastěji prohánějí na torzu vláčku, který má Madlenka moc ráda. Už brzy se ale u nás doma připojí k nepočetné zvířeně a snad si budou rozumět (ty čtyři jsem zatím dceři stále neodtajnila, ale vzhledem k nadšení, které před pár dny projevila, myslím, že už dozrál pravý čas!). Tak to je, milé děti, ode mě pro dnešek všechno a třeba zase někdy příště u našeho domácího divadélka opět naviděnou!