V jednom z mých starších příspěvků (
TADY) jsem slíbila článek na téma mé oblíbené knihy o rodičovství. Dnes bych se tedy ráda podrobněji věnovala titulu nazvanému Líný rodič. Opravdu mne zaujal. Ztotožňuji se s názory autora a baví mě, jakým způsobem je podává. Je to prostě čtivá publikace! Určitě ji vřele doporučuji k přečtení. Pokud ale chcete vědět předem, do čeho jdete, tady je stručný výcuc, aneb co jsem si z ní odnesla já.
Toto jsou pravidla pro líné rodiče:
1.) Zavěďme znovu dětskou pracovní sílu
Nebojte se, autor tím nemyslí, že máme nahnat děti do továren jako za průmyslové revoluce. Principem je zahrnout děti do běžných domácích prací. Má to spoustu výhod:
1.) Jelikož malé děti nechápou rozdíl mezi prací (tedy něčím, co musíme a co děláme neradi) a hrou (zábavou, relaxem), připadá jim to vzrušující a zajímavé
2.) Děti se rády cítí být součástí domácího dění a tím pádem užitečné;
3.) Nemusíte pro ně vymýšlet žádnou speciální a leckdy drahou zábavu
4.) Co udělají oni, nemusíte dělat vy sami (pokud tedy pomineme tu spošť, kterou napáchají, než se to skutečně naučí dělat ;-))
5.) Můžete si všichni společně u domácích prací užít spoustu legrace; trávit spolu čas je to nejcennější, co můžete svým dětem dát
2.) Učiňme přítrž kňourání
V přírodě neexistuje žádné zvíře, které by kňouralo, každé nese statečně svůj úděl. Kňourání je výrazem bezmoci a závislosti (proto např. kňourají domácí psi - vědí, že si tím získají pozornost pána a dostanou, co chtějí). Naším cílem je vychovat zdravě sebevědomé a nezávislé dítě, které si bude umět poradit samo a nebude mít potřebu kňourat. Je třeba nastavit jasně dané mantinely (aby si nezvykli, že dostanou vše, kdykoli si dupnou), uvnitř těch mantinelů je ale svoboda, která je učí samostatnosti.
A druhý úhel pohledu: pokud nechceme kňourající děti, neučme je to svým vlastním příkladem - my dospělí máme často potřebu si stěžovat na to, jak se máme špatně. Zde platí: pokud jsi s něčím ve svém životě nespokojen, změň to! Typickým příkladem jsou matky na mateřské, které jsou izolované od společnosti, s dítětem se nudí a pořád čekají na to, až dítě vyroste, a to jenom pro to, že si myslí, že takový způsob výchovy a to, že se "obětují" od nich společnost očekává - v západní společnosti se mateřství stalo "prací na plný úvazek". Autor doporučuje udělat z výchovy zábavu: často se scházet s ostatními lidmi - vytvořit skupinku matek nebo prostě skupinku rodičů, případně si najmout paní na výpomoc. Další možností je, aby oba rodiče zůstali, dokud je dítě malé, doma a vzájemně si pomáhali. Ideální se mu tedy jeví jednak práce z domu, jednak práce nezávislá na "vykořisťovateli" (čili být svým vlastním pánem) a pak také omezit své náklady - neboť líný rodič se nepředře, raději méně utratí a více se věnuje dětem a užívání si života.
3.) Nehledejme dokonalost aneb špatný rodič/dobrý rodič
Jsme zvyklí až příliš často zvažovat, zda jsme dobrými rodiči, přičemž se neustále srovnáváme s příručkami, reklamou... přitom každému dítěti i rodiči může vyhovovat něco jiného. Nesrovnávejme se s tím, jací bychom měli být (a nebo jací si myslíme, že od nás ostatní očekávají, abychom byli) a dělejme věci po svém, tak, abychom si to zároveň užívali. Proto není potřeba mít doma vypulírováno, každý den teplou večeři, každý rok dovolenou u moře... prostě si jen užívat své každodenní radosti. Ve chvíli, kdy jsou rodiče šťastní, přenesou to i na své děti a ty jim to pak budou vracet.
4.) Příroda je důležitá!
Příroda nabízí dětem spoustu podnětů a na rozdíl od komerčních hraček úplně zadarmo. Děti jsou od přírody divoká stvoření, je potřeba jim umožnit, aby to projevily. Příroda nemá hranice, je štědrá. Po přírodě všichni instinktivně toužíme, ale namísto toho, abychom si jí volně užívali, platíme drahé dovolené, abychom ji cítili (moře, hory...). Autor tedy radí: choďte s dětmi kempovat. Sbírejte lesní plody. Stavějte mlýnky na potoce. Líné rodičovství je přirozené, nenucené a bezstarostné. Učme se od svých malých dětí, které se nekriticky dokážou nadchnout trávou či oblázkem. Všichni jsme to uměli, ale společnost to v nás udusila...
5.) Čím víc přátel, tím víc veselí
Je dobré vychovávat děti ve větších skupinách tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách (kmeny, rodina více generací pospolu...) - člověk se necítí tak izolovaný a osamělý. Ideální je často se scházet s přáteli, co mají děti - dospělí se baví po svém a děti také a vůbec o sobě navzájem nevědí, neruší se. Také je dobré čas od času dát někomu děti na hlídání a udělat si chvilku pro sebe (ideálně výměnou "jednou u vás, podruhé u nás"). Pouštějte děti ven a nebojte se - svět tam venku není tak hrozný, jak to vypadá v televizi. A děti nejsou hloupé bytosti, neublíží si (strach je něco, co v nich postupně sami pěstujeme a teprve ve chvíli, kdy si ho začnou uvědomovat, vzniká větší šance, že se jim opravdu něco stane). Autor také doporučuje mít více dětí, zabaví se navzájem. Dvě už si dokáží spolu hrát. Pokud jsou tři a více, rozpustí se do prostoru a už o nich nevíme... Nezasahujme jim do života neustálou kontrolou a vymýšlením aktivit, jsou nejšťastnější, když si zaměstnání najdou samy!
6.) Pryč se školou
Škola zabírá velký kus dne, který by mohl být využit na hraní a poznávání. Děti se stejně tak dlouho nedokáží soustředit. Jediným cílem naší společnosti je vypěstovat v nich disciplínu, aby se pak mohly stát otroky systému. Autor se domnívá, že státní školství je jakýmsi prostředkem, jak občany formovat k obrazu svému. Děti se tak učí spoustu zbytečností, které ani nevyužijí, nebo je nezajímají, údajně proto, aby "investovaly do své budoucnosti", místo toho, aby si užívaly přítomnost. Výsledkem je to, že v nich vzbudíme odpor k učení. Přitom učení je člověku od přírody blízké, malé dítě se samo od sebe naučí spoustu dovedností a z každé nové má neskrývanou radost. Nikdo ho k tomu nemusí nutit. Vlastní motivace je největším hnacím motorem. Učení pak probíhá daleko rychleji a efektivněji. Autor doporučuje školu "osobní zkušeností" - nejlépe tedy vyučovat v malých skupinkách (učit děti doma, nebo se domluvit se skupinou sousedů, přátel... a najmout si nadšeného učitele, jehož práce nebude podhodnocena). Pokud prý škola nebude řízena státem, vyrostou z dětí samostatnější jedinci.
7.) Mýtus hraček
Komerční hračky znamenají dřinu, kterou musí rodič vynaložit, aby vydělal peníze, za které je nakoupí. Myslíme si, že jimi zaženeme nudu dětí, které jsme si svým nedostatkem času vytvarovali tak, že se samy neumějí zabavit. Plastové hračky vydrží jen chvíli, brzy se rozbijí, abychom museli koupit nové (a pak se ještě zlobíme na své děti - jak to, že si toho nevážíš, když to bylo tak drahé!). Učí děti kňourat. Učí je závidět si navzájem. Čím složitější (na baterky, hrající, blikající...) hračky jsou, tím méně ponechávají prostor pro dětskou fantazii. Čím víc jich děti mají, tím méně si jich váží, v tom množství se nedokáží soustředit na jednu, se kterou by si hrály (částečně za to může vliv reklamy - více v bodě 8). Přitom dítě se dokáže nadchnout těmi nejjednoduššími věcmi: oblázkem, větví, hrncem s pokličkou, kartonovou krabicí... Proto líný rodič nechává dítě volně si hrát s dostupnými věcmi. Líný rodič namísto utrácení peněz za drahé hračky dětem sám hračku doma vyrobí (více v kapitole 15) a nebo je nechá, aby si ji vyrobili oni (prak z klacíku, domeček z hadru přehozeného přes židli...). Autor doporučuje, pokud už hračku chceme koupit, abychom investovali do věcí jednoduchých a nadčasových, nejlépe dřevěných, které umožňují rozvíjet fantazii, např. stavebnice nebo vláčkodráha, panenka...
8.) Zakažte telku
Autor zcela neodsuzuje televizi samotnou (fyzickou "krabici" promítající obrázky), dokonce sám tvrdí, že televize se občas může hodit, chceme-li mít chvíli klid :-), ale spíše televizní kanály, které jsou prostředkem vymývání mozků. Televize dostává rodiče do "emočního svěráku" - chceme, aby naše děti zapadly mezi ostatní, a tak jim kupujeme nesmysly, které viděly v televizi. Ty stojí spoustu peněz, které musíme vydělat. Čím víc pracujeme, tím více jsme unavení a večer se "vyčerpaní a ovlivnitelní jakoukoliv sugestí" zhroutíme před televizi, kterou několik hodin vydržíme sledovat a pak si stěžujeme, že den je příliš krátký a nestihli jsme to, co jsme chtěli. Sledování televize je pasivní činnost - místo toho, aby si děti vytvářely vlastní hry, nechávají se bavit. Kromě toho - aby byla dostatečně zajímavá, ukazuje zkreslenou realitu (obyčejný život by na obrazovce vypadal příliš nudně...)., které máme pak potřebu se neustále vyrovnávat. Nejlepší je tedy televizi odpojit. Nechat ji pouze na občasné promítání DVD, těch, které si sami vybereme, bez reklam (nebo alespoň s minimem).
9.) Nechte nás spát
Jednou z nejsložitějších věcí na rodičovství je nedostatek spánku. Učíme se, jak si na to zvyknout a pijeme při tom litry kafe, místo toho, abychom se naučili, jak si spánek s dětmi usnadnit. Autor nabízí jím ozkoušené tipy:
1.) Jít do postele zavčas - obvykle když konečně dítě uspíme, máme pocit, že je správná doba začít se bavit, a do postele jít nechceme. Výsledkem pak je, že jsme ráno unavení a protivní. Dokud jsou děti malé (menší než cca dva a půl roku, s většími už je situace lepší), měli bychom však preferovat spánek. Dobrý způsob, jak si chození do postele zpříjemnit, je mít tam nějaké lákadlo - dobrou knihu, šálek kakaa, vidinu sexu (i když k tomu prý "málokdy nakonec dojde" :-)) - zkrátka cokoli, na co se těšíme. Také je dobré snažit se užívat si své malé radosti během dne, abychom se na ně pak nemuseli těšit až na večer...
2.) Přispěte si - paradoxně pokud si budeme trvat na svém, že chceme spát dlouho, děti po čase unaví skákat nám po hlavě a jednoduše zjistí, že se o sebe musí postarat samy - ať už se samy zabavit, nebo si připravit i jednoduchou snídani. Stanou se z nich brzy nezávislé bytosti a rodičové nemusí obětovat svůj spánek (toto samozřejmě neplatí u malých miminek :-))
3.) Zdřímněte si - není nad to dát si po obědě "dvacet". Autor uvádí, že až s prací na "volné noze" se mu to podařilo zrealizovat a měl to prý udělat dávno, jeho život se stal o mnoho šťastnějším. Ideální je zdřímnout si po obědě s dětmi. Pokud nám to práce v kanceláři neumožňuje, máme si zdřímnout během polední pauzy.
4.) Vezměte si spací dovolenou - ideálním způsobem je čas od času poprosit babičku, sousedy, přátele... aby vám na chvíli pohlídali děti a vy se zatím mohli nerušeně prospat. Nebo klidně pořádat "výměnné pobyty" a na střídačku si hlídat děti s někým jiným...
5.) Položte na zem vedle postele matraci - kdykoli vás některé z dětí začne usurpovat ve vaší vlastní posteli, máte se kam odvalit :-)
6.) Oddělené místnosti - pokud jsou děti hodně malé a je jich moc, jednoduše se domluvte, že jeden z vás uteče do pokoje pro hosty (aneb lepší jedna zombie nežli dvě...)
7.) S rodičem v jedné místnosti - přístup, který vychází z toho, že když se dítě probudí a je obklopené ostatními, cítí se bezpečně a tudíž spí lépe a klidněji.
10.) Síla hudby a tance
V dnešní době žijeme příliš svázaní konvencemi. Bojíme se odvázat. Jsme tolik ovlivnění kritikou, že jsme přestali zpívat a tancujeme až po pátém panáku. Přitom zpěv a tanec patří k té nejstarší zábavě vůbec. Domorodé kmeny dodnes tímto způsobem vyplňují svoje večery, slouží jako prostředek ke sbližování, pomáhá uvolňovat od napětí a je součástí kulturní tradice. Děti na zpěv velmi dobře reagují, uklidňuje je. Tanec napomáhá vybití energie. Je to skvělý způsob, jak společně trávit čas, je to zábavné a navíc zcela zdarma! :-)
11.) Skoncujte se všemi těmi aktivitami. Odvažte se!
Moderní rodičovství tvrdí, že je potřeba děti něčím zabavit, aby neměly šanci dělat rošťárny, brát drogy atd. Jednoduše řečeno dělání je nadřazeno nad nicneděláním. Proto máme tendenci dětem neustále organizovat život a vozit je do kroužků, tedy učit je disciplíně a tomu, že jim program někdo naplánuje. S tím líný rodič nesouhlasí, neboť dítě musí mít prostor k tomu, aby se umělo zabavit samo a stalo se nezávislým (ne jen "otrokem na trhu práce"). Největší zábava podle něj není ve vyzdobených pokojíčcích a ve třídách, ale na schodech, pod stolem, na stromě, na smetišti - prostě tam, kde se s tím vlastně nepočítá. Přemíra kroužků nevysiluje jen děti, ale i rodiče - neustálé přejíždění, hlídání dochvilnosti, nehledě na finanční stránku celé věci. Místo toho autor radí, abychom si všichni život užívali spontánně:
1.) Zakládejte ohně - ve smyslu táboráku. Oheň je divoký, meditativní a lidi sdružuje.
2.) Choďte ven - čas strávený venku v přírodě je zdravý a zábavný pro všechny
3.) Hry na pohovce - i doma se dá užít zábava: čtením, hraním na hudební nástroje...
4.) Skauting - pokud už organizovaná zábava, pak v přírodě
5.) Zápasení - děti rády zápasí, je to jejich přirozenost (stejně jako jiná zvířecí mláďata). Je to dobrý způsob, jak zlikvidovat jejich nahromaděnou energii, aniž by ji museli použít na něco jiného, například rozbíjení věcí. Nejlepší je hrát táta versus děti - mají ohromnou radost, když zvítězí!
12.) Už žádné "celodenní rodinné výlety za zábavou". Žádné dovolené. Zůstaňte doma.
Autor se domnívá, že utrácet za dovolené nemá smysl. Člověk na ně nejdříve musí vydělat peníze a aby je vydělal, musí strávit hodně času v práci. A to se línému rodiči prostě nechce. Ten raději čas tráví se svou rodinou. Kromě toho organizovaný program má tu nevýhodu, že dost často nenaplní očekávání, prostě se něco pokazí a člověk je pak akorát naštvaný - nehledě na to, jaká dramata občas vznikají s dětmi při dlouhých přesunech autem nebo letadlem. Děti mají nejraději zábavu, která není vůbec organizovaná, prostě si ji udělají podle sebe. Nejlepší je to doma na zahradě. A nebo v lese. Čas strávený kempováním (myšleno volně v přírodě, nikoli v kempu) je zdarma, rodina je spolu a pro děti to může představovat dobrodružný zážitek.
13.) Užívejme si společné stolování
Pro spoustu rodičů je společné stolování s dětmi noční můrou. Děti často nedokáží ocenit tu spoustu času, který rodiče stráví v kuchyni přípravou jídla, remcají a kňourají, že jim to nechutná, dělají kolem sebe nepořádek, neumějí se chovat. Řešením může být zahrnutí dětí do vaření - pokud se samy budou účastnit, jednak mohou částečně určovat, co v jídle chtějí a nechtějí mít, a hlavně - když přidají ruku k dílu, většinou jsou pak s výsledkem více spokojené a s chutí si jej sní.
Další radou je, abychom my, rodiče, sami před dětmi jídlo neošklivili. Máme často tendence říkat před malými dětmi "ten jeho mixovaný blaf" apod. a děti pak přirozeně nabydou dojmu, že to, co jim předkládáme, vlastně není dobré, a také začnou rozdělovat na mám rád/nemám rád.
Třetím pravidlem je, aby se stolování stalo rituálem, kdy se celá rodina sejde. Pevným bodem v denním programu. Jednak to pomáhá sbližovat - rodina si u toho může povídat, povyprávět si své denní zážitky, sdílet starosti... a také děti mají dobrý vzor ohledně toho, jak by se u stolu měly chovat.
14.) Dejme zvířatům zelenou
Zvířata učí děti být empatickými tvory. Učí je mnoho o životě jejich prostým sledováním. Mohou jim být dobrým přítelem. Mohou je zabavit. Užitková zvířata zároveň učí děti, jak "farmařit", jak být nezávislý na okolí a jak funguje životní koloběh (slepice-vajíčko, pašík - zabíjačka...).
15.) Vyrábějme věci ze dřeva a harampádí
Fyzická práce člověka uspokojuje. Tím víc, pokud je kreativní. Děti mají doma vyráběné hračky rády, mají pro ně emoční hodnotu a probouzejí fantazii, nejsou totiž tak složité, jako ty komerční. Navíc prakticky nic nestojí (materiál můžeme najít doma) - pouze čas. Čas, který můžeme strávit společně jejich vyráběním...
16.) Přestaňme naříkat a říkejme "ano"
Často máme tendenci si stěžovat na svůj život, jak jsme zaneprázdnění a jak nám naše děti berou každou volnou chvilku tím, že něco chtějí (nejraději si s námi hrát). Místo permanentního odmítání jejich žádostí s tím, že máme zrovna na práci něco důležitějšího (kolikrát to přitom ani nic důležitého není, např. jen surfujeme po internetu), bychom jim měli říci "ano". To znamená jít si s nimi pohrát. Většinou se totiž ukáže, že nás děti nepotřebují na dlouhé hodiny, chtějí nám jen ukázat, co vyrobily, popovídat si s námi a nebo si chvíli pohrát, jednoduše získat pozornost rodiče, získat pocit, že jsme tady pro ně, že jsou pro nás důležití. Ve chvíli, kdy se o naší pozornosti přesvědčí, nás dost často "propustí" a my si můžeme jít dělat to svoje, takže ve výsledku nás to zatíží méně, než kdybychom je několikrát odbyli s tím, že teď nemůžeme a ať přijdou později. Jako dárek navíc získáme dobrý pocit z upevnění vztahu s nimi.
17.) Učme se od svých dětí, jak žít
Na dětech je úžasná jejich bezprostřednost. Nejsou ještě zatížené konvencemi ani předsudky, umí si užívat každou minutu, být tady a teď, netrápit se obavami z budoucnosti. Měli bychom se od nich učit, jak:
1.) ... žít v přítomnosti - jako dospělí neustále pokládáme dotazy typu "jak bylo ve škole?", "těšíš se na Vánoce?", což působí dojmem, že je třeba neustále řešit minulost nebo budoucnost a TEĎ prostě nikdy nemá tu stejnou váhu. Přitom děti se dokáží plně pohroužit do daného okamžiku, do činnosti, kterou právě provozují. Užívají si procházku, aniž by potřebovali znát cíl, fascinují je obyčejné věci. Měli bychom si uvědomit, že budoucnost neexistuje a je pouze vynálezem kapitalistického světa jako nástroj strachu a manipulace. Pojďme si užít TADY A TEĎ!
2.) ... být pošetilý a vysmívat se katastrofě přímo do tváře - děti mají rády humor a vyloženě si užívají situace, které vybočují z každodenního stereotypu a dospělé sešněrovanosti: rozbité skleničky, cákání vody, dělání grimas a legračních zvuků... je dobré si občas připomenout, že jsme také takoví bývali a prostě se uvolnit (to, že máme děti, je vlastně skvělá záminka k tomu chovat se "nepřístojně")
3.) ... si kreslit a hrát hry - kreslení rozvíjí kreativitu, hry (myšleno "deskové") jsou skvělý způsob, jak trávit čas s ostatními lidmi
4.) ... objevit, že práce a hra mohou být totéž - spoustu věcí děláme s nelibostí, protože nám bylo neustále vštěpováno, že je to otrava. Děti z přirozeného zájmu rády pomáhají a i obyčejné zametání nebo vození dřeva je pro ně zábavou. Navíc člověk se spoustu věcí daleko rychleji učí, pokud se tomu učit opravdu chce. Zkusme se začít na práci dívat jako oni.
5.) ... si užívat radost ze stavění doupat - děti dokáží být architektem, stavitelem i obyvatelem domu zároveň, tak, jak tomu bylo v minulosti, a mají z toho nevýslovnou radost. Jsou schopny v sobě probudit vlastnost, kterou my jsme už ztratili.
6.) ... mít požitek z rámusu - je to přirozená lidská vlastnost, kterou ovšem dospělí v sobě potlačují. Buďme jako děti. Výborně k tomuto účelu slouží táborové ohně.
7.) ... milovat svobodu - je nám od přírody daná... ale hned po narození postupně odebírána rodiči tím, jak se nás snaží začlenit do společnosti. Děti se tomuto zotročování zuby nehty brání. Zkusme k nim mít respekt a alespoň část jí ponechat jim i sobě.
18.) Vyprávějme příběhy
Příběhy se mezi lidmi sdílely odjakživa. Předávaly se z generace na generaci i v dobách, kdy většina obyvatelstva neuměla číst a psát. Byly zdrojem inspirace, součástí naší kultury. Děti se prostřednictvím nich i hodně naučily o životě. Na rozdíl od sledování televize nebo hraní počítačových her příběhy jsou aktivní formou zábavy, protože člověk musí zapojit svoji představivost. Je dobré v dětech od malička pěstovat kladný vztah ke knihám a ještě lepší je, pokud příběhy vyprávíme z hlavy, můžeme totiž do nich vložit daleko více dramatu a emocí, nebo si je přímo vymýšlet. Vůbec nejideálnější je, pokud děti přímo zapojíme do tvoření příběhu. Tímto způsobem máme jistotu, že se v půlce nezačnou nudit. Vychováme z nich kreativní jedince. A kreativní znamená samostatný. Ale co je ze všeho nejdůležitější - opět společně strávený čas.
19.) Netrapme se počítači
Počítač je dvojsečná zbraň. Na jednu stranu se tváří, že nám ulehčuje život a díky němu jsme nezávislejší. Ve skutečnosti je to přesně obráceně: tím, že některé úkoly zvládáme rychleji, je na nás vyvíjen tlak toho stihnout více a tedy pracovat ještě výkonněji. Nezávislost je pouze relativní - jsme sice schopni si přes internet objednat prakticky cokoli, ale ve chvíli, kdy vypnou proud, jsme nahraní. Navíc přicházíme o cenný sociální kontakt s ostatními - místo pozdravu a krátkého rozhovoru s prodavačem v obchodě se omezujeme na sezení na židli doma v izolaci. Lidé jsou si čím dál vzdálenější, ačkoli od sebe žijí jen pár metrů. Dokonce členové jedné rodiny si za celý den nemusí říct téměř nic, protože svoji potřebu kontaktu si vybijí na sociálních sítích, komentováním cizích příspěvků. Autor doporučuje omezit důležitost počítače. Stanovit jasné limity ohledně toho, kolik času denně u něj děti mohou strávit. Dává příklad ze své vlastní praxe, kdy se jim doma počítač na několik dní porouchal. Děti zprvu brblaly a nudily se, po pár dnech si na nový stav zvykly a místo obvyklého vysedávání před monitorem si začaly kreslit, tvořit a hrát.
Ufff! Tak koukám, že můj 'stručný výcuc' nakonec nebyl tak úplně stručný :-D Dočetl se někdo z vás až sem? Upřímně doufám, že alespoň jedna osoba ano, protože tenhle článek jsem připravovala několik měsíců a psala ho na etapy (o čemž svědčí i, dnes už archaická, úvodní fotografie :-))! A pokud alespoň někomu tohle téma a daný úhel pohledu přišel zajímavý, pak rozhodně doporučuju přečíst si celou knihu, která je podle mě nabitá vtipnými postřehy z autorova rodinného života (absolutně nebylo v mých silách sem dostat všechny ty myšlenky), navíc konfrontovanými se staršími názory na výchovu, jako například se známým Descartovým Emilem... Knihu najdete v každém knihkupectví, vydalo ji nakladatelství Jota a napsal Tom Hodgkinson. Toho pána bych docela ráda poznala osobně. Moje kamarádka, která mi knihu půjčila (a které se mimochodem taky dost líbila) jej komentovala slovy: 'to musí být dobrej výpitek. Ten snad při psaní hulil jedno brčko za druhým!'... no, tak vám teda nevím. Ať už je to jakkoli, za mě rozhodně knížka dobrá, minimálně k zamyšlení určitě! Tak vám přeji hezké počtení! ;-)...
