Dneska to nebude o tvoření. Tentokrát tu mám jeden příspěvek hlavně pro maminky. (Takže vy ostatní, které to nezajímá, pro dnešek raději rovnou přepněte na jiný kanál). Toto je taková moje soukromá úvaha o dětech, protože na ně myslím, kudy chodím. Vlastně je to teď moje téma číslo jedna, které vstřebávám už rok a půl (co nadělám!). Mateřství je intenzivní zážitek v životě ženy. Troufám si říct, že je to zážitek extrémní. A to ve všech ohledech, jakými lze na toto slovo nahlížet. Zjistila jsem ale, že jedna věc je na něm obzvláště specifická: je plné paradoxů:
Začíná to už v těhotenství. Nejprve vám doktoři řeknou, že v tomto období byste se měly co nejméně stresovat. Jedním dechem vás ale zároveň pošlou na šestsetosmdesátpět vyšetření, z nichž nejméně polovina vám vyjde mimo políčka, která jsou dle jejich tabulky v normě, takže neustále řešíte, zda máte alespoň minimální šanci, že vaše dítě bude mít dvě ruce, dvě nohy, pumpující srdce a mozek.
No a pak se to narodí. Relativně 'normální' jedinec, tzn. řve, kadí, budí se desetkrát za noc a dožaduje se mlíka. Je vám řečeno, že máte hlavně hodně spát a odpočívat, jelikož únava vyvolává stres a ten se přenáší na dítě. Zároveň si ale nevzpomínáte, kdy naposledy (snad vyjma posledního týdne před odevzdáním diplomky) jste toho dohromady naspala tak málo (a tak mizerně, v hodinových intervalech). Chodíte po bytě jako zombie. Kafe byste neměly - dítě by pak spalo ještě blběji. Přemýšlíte, která droga se nepropouští do mateřského mléka. Zjišťujete, že bohužel všechny!
Ovšem pozor - je potřeba nezapomenout, že pro řádné kojení a dobré zdraví matky i dítěte je žádoucí kvalitně a pravidelně jíst. Dítě se ovšem dožaduje vaší pozornosti. Nechce usínat samo v postýlce. Vlastně nechce vůbec usínat, místo toho chce řvát. Přichází období nafouknutých bříšek, takže postupně z jídelníčku vylučujete luštěniny, pečivo, potraviny obsahující laktózu a hodně cukru, protože co kdyby náhodou něco z toho bylo příčinou oněch zažívacích obtíží. Moc vám toho na výběr nezbylo. A ono je to vlastně skoro jedno. Právě jste totiž zjistila, že je pět hodin odpoledne a vy jste ještě nestihla pro neustálé houpání, masírování bříška a střídání úlevových poloh pozřít nic. Nu což, Tatranka to jistí! (Tak tři denně a můžete energii rozdávat!)
Pro tvorbu mléka je rovněž důležitý příjem vápníku. Toho příjmu si zjevně všimly i vaše moudré zuby, takže rostou jak houby po dešti. Pokud by dostály svého jména, musela byste už teď být nejméně Stephen Hawking. Vy máte ale pocit, že tou neustálou sociální izolací a dětskou mluvou vám IQ kleslo o padesát bodů a z mozku se stal cedník. Reagujete zpomaleně, vtipy vám docházejí tak pozdě, že přemýšlíte, zda je ještě vůbec vhodné se jim smát. Vzpomínáte na divoká léta plná chlastu, kdy jste pod vlivem s někým konverzovala a říkala si: 'vypadám ještě střízlivě, a nebo už si o mně myslí, že jsem totálně mimo?' a připadáte si tak nějak podobně.
Kojení vás omezuje. Neměla byste alkohol, příliš kofeinu, některá jídla.
Prakticky se bez dítěte nikam na moc dlouho nehnete, protože je na vás závislé. Navíc ta výroba mlíka člověka i fyzicky vyčerpá - dítě z vás všechno to dobré během pár minut vycucne, takže se někdy cítíte úplně bez energie. Ale! Ta pohoda nemuset neustále běhat do obchodu,
utrácet miliony za umělou výživu, sterilizovat flašky, o půlnoci vstávat a
podobna duchovi míchat v kuchyni čerstvou dávku... dítě je ospalé -
nakojíte. Je nemocné - nakojíte. Škytá - nakojíte. Rostou mu zuby nebo se
budí hrůzou - nakojíte. Krom toho - kdy v životě k vám ještě bude
vzhlížet s takovým vděkem? Kolikrát budete moci zabořit pusu do těch
chmýříček, co má na hlavě? :-)
Dítě roste jako z vody a už neleží jako placka. Místo toho leze, snaží se všude dostat a všechno strčit do pusy nebo to prozkoumat po svém. Musíte mít oči i vzadu. Děláte deset věcí najednou. Když dokončujete oběd a přitom vyskládáváte myčku, protože už nemůžete v celé kuchyni najít jediný čistý talíř, na který byste jej naservírovala, otočíte se a zjišťujete, že potomek, v tu chvíli už znuděný ožužláváním rohlíku, kterýžto měl posloužit jako dočasné zažehnání hladu a prostředek k umlčení nervydrásajících pravidelných výkřiků, mezitím začal rabovat vaši spižní skříň, a tak tomu jdete zabránit v poslední sekundě předcházející katastrofě. Přitom si všimnete, že se pokadilo, takže ho odložíte na bezpečné místo a běžíte pro plenku. Po cestě zakopnete o prádelní koš a dojde vám, že pračka doprala před třema hodinama a nikdo ji ještě nestihl vyložit, a tak míříte do koupelny, abyste ji alespoň vypnula. Skříňka pod umyvadlem má dvířka dokořán a celý její obsah je rozmeten po místnosti, jelikož dítě ve chvíli vaší nepozornosti zřejmě zjistilo, že vstup do této komnaty plné dobrodružství zůstal nezajištěn. Nechce se vám dále zakopávat o všechny ty kartáče, hadry na podlahu a kolíčky, a tak je začnete uklízet. Co to tu smrdí? Do prčic! Na plotně se připálila rýže! V tu chvíli uslyšíte zvonit telefon. Volá manžel z práce: 'No to je dost, žes to taky jednou po sto letech konečně zvedla. Co tam furt děláš?! ....... No, všechno. Ale udělané není nic!
Chcete pro své dítě to nejlepší. Takže hlavně nic nepodcenit, je potřeba se řádně informovat. Dítě byste po narození měli hodně nosit v šátku, protože na tuto polohu bylo v prenatálním stadiu zvyklé. Když ho ale nosíte, fatálně mu tím pokřivíte páteř. Dítě by v prvních měsících nemělo dostat lepek. Když ho ale nedáte, může později vzniknout intolerance. Dítě musí být řádně proočkováno, jinak chytí nějakou smrtelnou nemoc a bude přinejmenším mrzák. Jenomže vakcíny jsou plné jedů, které se do dítěte v krátkém časovém horizontu napumpují a to může mít silné nežádoucí účinky a může dojít k otravě. Dítě musí mít pevný řád a musí cítit rodičovskou autoritu, aby z něho nevyrostl rozmazlený spratek. Jenomže když mu nedáte možnost se projevit a vyjadřovat své pocity a názory, nebude vás vnímat jako partnera a nevyroste z něj samostatná osobnost. Dítě musí mít boty s žirafím certifikátem, aby se mu správně vytvořila nožní klenba. Ale když noze neumožníte přirozený vývoj a formujete ji botou, může se to v budoucnu projevit pokřivenou páteří a stočenými palci... v podstatě nemáte šanci se v jakékoli situaci rozhodnout správně. Tak si radši dejte panáka a už nic nečtěte!
Dny jsou tak nějak stejné. Nevíte, zda je úterý, nebo sobota. Celé hodiny se věnujete dítěti. Sedíte v pokojíčku na zemi a koukáte, jak pořád dokola přehrabuje bednu s hračkami, staví na sebe dvě kostky a zas je boří, rozmetá okolo sebe věci, které jste před minutou uklidila na místo, protože si už s nimi nehrálo. Nudíte se. Když se ale nad tím hlouběji zamyslíte, vlastně nic nestíháte.
Sníte si o tom, co všechno budete dělat, až dítě usne. Jenže ono to tuší, takže neusne. Když náhodou jednou konečně ano, vůbec to nečekáte a ta dočasně nabytá svoboda a moře času vás natolik zaskočí, že vlastně nevíte, co s ní. Nejdříve si nemůžete na žádnou činnost vzpomenout. Pak si vzpomenete, ale říkáte si, že to není možné a že se určitě za chvíli vzbudí, takže nemá smysl začínat nic velkého. Po dvou hodinách si říkáte, že kdybyste byla začala dělat něco velkého, mohlo to být hotovo, ale teď už to začínat nemá smysl. Právě jste promrhala situaci, která se znovu bude opakovat v přestupném roce/až přiletí Marťani/až budete bohatá/až budeme mít důstojného prezidenta (každá zaškrtněte variantu, která se nejvíc blíží pravdě).
Čas plyne relativně rychle. Matky to vědí stejně dobře jako Albert Einstein... Když jdete na procházku a dítě si za prvním rohem vzpomene, že nejzábavnější činnost na světě je rýpat se klackem v blátě, připadá vám pět minut jako hodina. Když se ale vypravujete z domu na schůzku, kam se musíte dostavit i s dítětem na určitou dobu, trvá hodina sotva pět minut. Stejně paradoxně fungují i delší časové úseky: někdy se vám zdá, že ty dny doma jsou nekonečně dlouhé, že víkend, kdy aspoň částečně vypadnete z toho stereotypu, nikdy nepřijde. Na druhou stranu ovšem zjišťujete, že před chvílí bylo jaro, vy jste se ani nenadála a najednou padá sníh a blíží se Vánoce. I to dítě se změnilo mávnutím kouzelného proutku: včera jste ten uzlíček poprvé spatřila a dneska jde s aktovkou na zádech poprvé do školy!
Když
jste přijela z porodnice a dítě fungovalo v režimu jím-spím-kadím,
přála jste si, aby už bylo větší, umělo komunikovat a nebylo tak
zatraceně náročné. Teď máte doma větší a přejete si mít malé, které
neumělo nikam utéct, neodmlouvalo a polovinu dne prospalo.
Po těch měsících a letech doma se z vás stal tak trochu asociál. Z vaší osobnosti zbyly jen střípky. Připadá vám, že jste troska. Když se ale podíváte okolo sebe, na své přátele-rodiče, zjistíte, že nikoho toto období nezměnilo k horšímu - ba naopak. Vidíte všechny ty empatické, nesobecké lidi schopné otevřené a upřímné komunikace, kteří umí efektivně organizovat čas, jsou trpěliví, milující, neodsuzující a tolerantní stokrát víc než dříve.
Neustále
si stěžujete, jak být zavřená doma je na prdlačku a jak už se těšíte
zpátky do práce. Když v ní konečně jste, vzpomínáte, jaká to byla
pohoda: žádné dedlajny, žádný otravný šéf, mohla jste celý den chodit v
pyžamu a bez make-upu, někdo vám projevoval vděk za to, co děláte...
Někdy máte pocit, že výchova dítěte je na vás moc. Že to jsou malé
pijavice, které vám sebraly váš čas, koníčky, peníze, prostor pro sebe.
Přesto jsou tím nejlepším a nejdůležitějším ve vašem životě. Bezmezně je
milujete a za nic na světě byste je nevyměnili. Ba co víc, navzdory
extrémním zkušenostem se (zcela dobrovolně a rádi) rozhodnete to celé
klidně absolvovat ještě jednou (dvakrát, třikrát...) :-)
PS: info pro nastávající či teprve plánující rodiče: článek má sloužit hlavně k pobavení a ne jako anti-reklama. Doufám, že jste mou ironii pochopili. Milujte se a množte se! ;-)
 |
Oba v článku použité obrázky jsou
z pera španělské ilustrátorky Carmen Saldaña,
tvořící pro děti. Nedávno vyšla kniha
I give you the world plná jejích ilustrací,
která určitě stojí za povšimnutí :-)
|
