Jak se mi daří?

No, odpovím Vám možná trochu oklikou. Tento článek jsem připravovala v lednu, jakožto shrnutí mého uplynulého roku a zároveň novoročních předsevzetí pro letošek. Jak vidíte, nějak jsem jej vůbec nezvládla publikovat, což o tom "jak se mám" tak trochu napovídá :-) Takže teď jsem jej lehce oprášila, protože si myslím, že je v něm snad i pár užitečných informací pro ostatní (podobně postižené) mámy a bylo mi líto jej smazat. Kdo jste na mě tedy ještě úplně nezanevřeli, můžete se začíst o tom, jak aktuálně bojuju ;-)

Jsem na kaši...

... v posledních měsících víc než dříve. A proto je potřeba si dát hutnou kaši. Zasytí, dodá energii a vitamíny. My s Madlou si je vaříme moc rády už dlouho, v podstatě od jejího roka a půl, dá se říci. Jde o moje vymyšlené recepty a protože se na ně už několik kamarádek s malými dětmi ptalo, rozhodla jsem se tady o ně podělit a zároveň vám nabízím i prostor k jejich obohacení, úpravu a nebo klidně vlastní osvědčenou inspiraci. Pojďme na to:

Renovace 2019 / Dětské houpací křesílko

Mohlo by se zdát, že všechny moje kanály pomalu odumírají. No, abych byla upřímná, skoro se stalo. Letos jsem se ocitla v nějakém začarovaném kruhu a času se mi začalo kriticky nedostávat. Hodně to souviselo s mojí prací - s tím, jak Madla roste (a výše rodičáku se povážlivě úží), jí prostě přibývá. Všechno to vyvrcholilo na podzim, kdy jsem zoufale doháněla resty vzniklé rozvolněným prázdninovým režimem a do toho se přidaly zdravotní potíže. Dostala jsem se do zlomového bodu, stejně jako spousta bloggerů, a uvažovala jsem, jestli v publikování vůbec pokračovat. Začalo mi to připadat úplně zbytečné a nedůležité. A tak jsem to prostě dala k ledu. Až po několika měsících absence na síti jsem si uvědomila, že mi to vlastně dělá radost. Že to je moje forma komunikace. A v tomto podivném bezčasí na mateřské, kdy se člověk ráno probudí do zaneřáděného bytu, přes den ho pětkrát uklidí, pětkrát navaří a večer je všude úplně stejný nepořádek a nikde žádný hmatatelný výsledek čehokoli, je přesně TOHLE ten můj malý hmatatelný výsledek. A tak jsem procitla z těžkého snu. Pomalu se z toho hrabu a doufám, že se blíží konec toho tmavého tunelu. Takže co se blogu týče, neříkejme tomu smrt, spíš hibernace. Pro ty, kdo sem občas zaskočí, bych ráda slíbila zase jakousi pravidelnost. Ovšem frekvence bude asi o něco nižší, než jste byli zvyklí. Nápady mi nedošly. Některé jsem v létě stihla i zrealizovat. Dát k nim dohromady články je ale pro mě obtížné. Všechno nafotit ještě obtížnější. Dneska tedy po dlouhé době první příspěvek. Ukážu vám, co jsem naposledy spáchala v oblasti renovací. Je to opět takový miniprojekt, ale i tak mi zabral spoustu času, slepovala jsem ho doslova z jednotlivých volných minut. Jedná se o dětské houpací křesílko, které všechny předrevoluční děti pamatují z mateřinek a někteří z vás ho možná měli i doma...

Domeček a spol po deváté: renovace staré kuchyňky

Dneska (naposledy před velkým odhalením) budu povídat o tom, jak jsem renovovala kuchyňku do našeho domečku pro Barbie.

Oslava mateřství v hudbě

Ilustrace: Emilia Vallek (mrkněte na Instagram )

Dneska slaví všechny mámy. Nikdy jsem netušila, jak obrovská věc to je, dokud jsem se jí nestala...

Domeček a spol po osmé: textil

 Tak dnes zase krátce o domečku pro panenky. Už se nám ta mozaika pomalu skládá dohromady, viďte? ;-) Jistě mi dáte za pravdu, že útulný interiér se neobejde bez textilií - koberečků, polštářů, povlečení a záclonek. Dlouho mi trvalo, než jsem vybrala a zkombinovala vzory. Takže jak to dopadlo?

Postel je oblečená ryze skandinávsky, jednoduše. Ale ty proužky mi vlastně tak trochu připomínají i český kanafas. V kombinaci se čtverci se mi líbily nejvíc. A navrch dřevěný knoflík jakožto nezbytný detail. Postel dle mého nákresu vyrobil opět Madlenčin dědeček. Nezbytná ovčí předložka je ustřižená z chlupaté imitace za pár kaček.

S háčkovanými koberečky a pufy na sezení pomohla pro změnu babička, jelikož tuto techniku jsem si zatím stále neosvojila. Oběma rodičům tímto moc děkuji!

Dále tu máme peřinky do postele dětí a kojenců :-) Tak dlouho jsem se nemohla rozhodnout, kterému z nich přidělím mentolové a kterému žluté, až jsem to nakonec vyřešila jako Koloběžka první!

Takto?

Nebo radši tak? Zvolte si stranu dle libosti :-)

Předložku do koupelny už znáte z TOHOTO článku.

No a nakonec záclonky. Na ty už nezbývalo před Vánoci moc času a sil, a když se hladký voál, se kterým jsem původně počítala, ukázal během šití jako nevhodný, protože v tak titěrných rozměrech byl prostě strašně toporný a vůbec nespolupracoval, nakonec jsem použila zbytky Madlenčiny záclony do pokojíčku, která je z Ikea a vyznačuje se tou kladnou vlastností, že se netřepí ani když není obšitá. Díky tomu jsem se nakonec úplně vyhnula překládání, které tu netvárnost velkou měrou podporovalo... no ale zblízka to FAKT JAKO moc nezkoumejte, jo? :-D

Úchyty pro garnýže jsme vytvořili z oček s vruty a při montáži jsem si od manžela vyslechla hodně nepěkných věcí na svoji adresu, ale nakonec se dílo podařilo. Samotná garnýž je pak vyrobená z pletací jehlice. Věřím, že by to šlo i sofistikovaněji ;-)

No a to je dneska všechno. Brzy už všechny kousky uvidíte přímo v jejich přirozeném prostředí. Zatím čau!

Ručně malované květináče / zábava pro malé i velké

Sychravých dní pomalu přibývá, a tak pokud nevíte, čím byste doma zabavili vaše ratolesti, zkuste tuto jednoduchou výtvarnou činnost. Nepotřebujete na to bůhví jaké náčiní ani talent, každého potěší vyrobit si něco hezkého a praktického a věřím, že to bude bavit malé i velké!

Tip na prázdninovou destinaci s dětmi

Prázdniny už se nám jistojistě přehouply do druhé poloviny, a tak tu mám pro Vás jeden tip na dovolenou s dětmi - zrovna jsme se odtama vrátili :-) Letos už to teda asi nestihnete, mají velmi narváno, ale třeba na příští rok to můžete zkusit :-)

O tom, jak vyrůst...

...alespoň mentálně - jako rodiče i jako lidé, vám poradí americká psycholožka Naomi Aldort. Pokud se osobním růstem zabýváte a chcete na sobě zapracovat, čtěte dál, dneska to bude pro vás. Myslím, že tohle je jedna z kultovních knih takzvaného 'alternativního' rodičovství (aneb toho, co mně připadá naprosto normální, ale spousta lidí na mě stále kouká jako že jsem asi spadla z višně :-)). Je vážně výborná. Já jsem na ni dostala tip od kamarádky a jsem za to moc ráda! Jmenuje se 'Vychováváme děti a rosteme s nimi'...

Mateřské paradoxy

Dneska to nebude o tvoření. Tentokrát tu mám jeden příspěvek hlavně pro maminky. (Takže vy ostatní, které to nezajímá, pro dnešek raději rovnou přepněte na jiný kanál). Toto je taková moje soukromá úvaha o dětech, protože na ně myslím, kudy chodím. Vlastně je to teď moje téma číslo jedna, které vstřebávám už rok a půl (co nadělám!). Mateřství je intenzivní zážitek v životě ženy. Troufám si říct, že je to zážitek extrémní. A to ve všech ohledech, jakými lze na toto slovo nahlížet. Zjistila jsem ale, že jedna věc je na něm obzvláště specifická: je plné paradoxů:

Začíná to už v těhotenství. Nejprve vám doktoři řeknou, že v tomto období byste se měly co nejméně stresovat. Jedním dechem vás ale zároveň pošlou na šestsetosmdesátpět vyšetření, z nichž nejméně polovina vám vyjde mimo políčka, která jsou dle jejich tabulky v normě, takže neustále řešíte, zda máte alespoň minimální šanci, že vaše dítě bude mít dvě ruce, dvě nohy, pumpující srdce a mozek.

No a pak se to narodí. Relativně 'normální' jedinec, tzn. řve, kadí, budí se desetkrát za noc a dožaduje se mlíka. Je vám řečeno, že máte hlavně hodně spát a odpočívat, jelikož únava vyvolává stres a ten se přenáší na dítě. Zároveň si ale nevzpomínáte, kdy naposledy (snad vyjma posledního týdne před odevzdáním diplomky) jste toho dohromady naspala tak málo (a tak mizerně, v hodinových intervalech). Chodíte po bytě jako zombie. Kafe byste neměly - dítě by pak spalo ještě blběji. Přemýšlíte, která droga se nepropouští do mateřského mléka. Zjišťujete, že bohužel všechny!

Ovšem pozor - je potřeba nezapomenout, že pro řádné kojení a dobré zdraví matky i dítěte je žádoucí kvalitně a pravidelně jíst. Dítě se ovšem dožaduje vaší pozornosti. Nechce usínat samo v postýlce. Vlastně nechce vůbec usínat, místo toho chce řvát. Přichází období nafouknutých bříšek, takže postupně z jídelníčku vylučujete luštěniny, pečivo, potraviny obsahující laktózu a hodně cukru, protože co kdyby náhodou něco z toho bylo příčinou oněch zažívacích obtíží. Moc vám toho na výběr nezbylo. A ono je to vlastně skoro jedno. Právě jste totiž zjistila, že je pět hodin odpoledne a vy jste ještě nestihla pro neustálé houpání, masírování bříška a střídání úlevových poloh pozřít nic. Nu což, Tatranka to jistí! (Tak tři denně a můžete energii rozdávat!)

Pro tvorbu mléka je rovněž důležitý příjem vápníku. Toho příjmu si zjevně všimly i vaše moudré zuby, takže rostou jak houby po dešti. Pokud by dostály svého jména, musela byste už teď být nejméně Stephen Hawking. Vy máte ale pocit, že tou neustálou sociální izolací a dětskou mluvou vám IQ kleslo o padesát bodů a z mozku se stal cedník. Reagujete zpomaleně, vtipy vám docházejí tak pozdě, že přemýšlíte, zda je ještě vůbec vhodné se jim smát. Vzpomínáte na divoká léta plná chlastu, kdy jste pod vlivem s někým konverzovala a říkala si: 'vypadám ještě střízlivě, a nebo už si o mně myslí, že jsem totálně mimo?' a připadáte si tak nějak podobně.

Kojení vás omezuje. Neměla byste alkohol, příliš kofeinu, některá jídla. Prakticky se bez dítěte nikam na moc dlouho nehnete, protože je na vás závislé. Navíc ta výroba mlíka člověka i fyzicky vyčerpá - dítě z vás všechno to dobré během pár minut vycucne, takže se někdy cítíte úplně bez energie. Ale! Ta pohoda nemuset neustále běhat do obchodu, utrácet miliony za umělou výživu, sterilizovat flašky, o půlnoci vstávat a podobna duchovi míchat v kuchyni čerstvou dávku... dítě je ospalé - nakojíte. Je nemocné - nakojíte. Škytá - nakojíte. Rostou mu zuby nebo se budí hrůzou - nakojíte. Krom toho - kdy v životě k vám ještě bude vzhlížet s takovým vděkem? Kolikrát budete moci zabořit pusu do těch chmýříček, co má na hlavě? :-)

Dítě roste jako z vody a už neleží jako placka. Místo toho leze, snaží se všude dostat a všechno strčit do pusy nebo to prozkoumat po svém. Musíte mít oči i vzadu. Děláte deset věcí najednou. Když dokončujete oběd a přitom vyskládáváte myčku, protože už nemůžete v celé kuchyni najít jediný čistý talíř, na který byste jej naservírovala, otočíte se a zjišťujete, že potomek, v tu chvíli už znuděný ožužláváním rohlíku, kterýžto měl posloužit jako dočasné zažehnání hladu a prostředek k umlčení nervydrásajících pravidelných výkřiků, mezitím začal rabovat vaši spižní skříň, a tak tomu jdete zabránit v poslední sekundě předcházející katastrofě. Přitom si všimnete, že se pokadilo, takže ho odložíte na bezpečné místo a běžíte pro plenku. Po cestě zakopnete o prádelní koš a dojde vám, že pračka doprala před třema hodinama a nikdo ji ještě nestihl vyložit, a tak míříte do koupelny, abyste ji alespoň vypnula. Skříňka pod umyvadlem má dvířka dokořán a celý její obsah je rozmeten po místnosti, jelikož dítě ve chvíli vaší nepozornosti zřejmě zjistilo, že vstup do této komnaty plné dobrodružství zůstal nezajištěn. Nechce se vám dále zakopávat o všechny ty kartáče, hadry na podlahu a kolíčky, a tak je začnete uklízet. Co to tu smrdí? Do prčic! Na plotně se připálila rýže! V tu chvíli uslyšíte zvonit telefon. Volá manžel z práce: 'No to je dost, žes to taky jednou po sto letech konečně zvedla. Co tam furt děláš?! ....... No, všechno. Ale udělané není nic!

Chcete pro své dítě to nejlepší. Takže hlavně nic nepodcenit, je potřeba se řádně informovat. Dítě byste po narození měli hodně nosit v šátku, protože na tuto polohu bylo v prenatálním stadiu zvyklé. Když ho ale nosíte, fatálně mu tím pokřivíte páteř. Dítě by v prvních měsících nemělo dostat lepek. Když ho ale nedáte, může později vzniknout intolerance. Dítě musí být řádně proočkováno, jinak chytí nějakou smrtelnou nemoc a bude přinejmenším mrzák. Jenomže vakcíny jsou plné jedů, které se do dítěte v krátkém časovém horizontu napumpují a to může mít silné nežádoucí účinky a může dojít k otravě. Dítě musí mít pevný řád a musí cítit rodičovskou autoritu, aby z něho nevyrostl rozmazlený spratek. Jenomže když mu nedáte možnost se projevit a vyjadřovat své pocity a názory, nebude vás vnímat jako partnera a nevyroste z něj samostatná osobnost. Dítě musí mít boty s žirafím certifikátem, aby se mu správně vytvořila nožní klenba. Ale když noze neumožníte přirozený vývoj a formujete ji botou, může se to v budoucnu projevit pokřivenou páteří a stočenými palci... v podstatě nemáte šanci se v jakékoli situaci rozhodnout správně. Tak si radši dejte panáka a už nic nečtěte!

Dny jsou tak nějak stejné. Nevíte, zda je úterý, nebo sobota. Celé hodiny se věnujete dítěti. Sedíte v pokojíčku na zemi a koukáte, jak pořád dokola přehrabuje bednu s hračkami, staví na sebe dvě kostky a zas je boří, rozmetá okolo sebe věci, které jste před minutou uklidila na místo, protože si už s nimi nehrálo. Nudíte se. Když se ale nad tím hlouběji zamyslíte, vlastně nic nestíháte.

Sníte si o tom, co všechno budete dělat, až dítě usne. Jenže ono to tuší, takže neusne. Když náhodou jednou konečně ano, vůbec to nečekáte a ta dočasně nabytá svoboda a moře času vás natolik zaskočí, že vlastně nevíte, co s ní.  Nejdříve si nemůžete na žádnou činnost vzpomenout. Pak si vzpomenete, ale říkáte si, že to není možné a že se určitě za chvíli vzbudí, takže nemá smysl začínat nic velkého. Po dvou hodinách si říkáte, že kdybyste byla začala dělat něco velkého, mohlo to být hotovo, ale teď už to začínat nemá smysl. Právě jste promrhala situaci, která se znovu bude opakovat v přestupném roce/až přiletí Marťani/až budete bohatá/až budeme mít důstojného prezidenta (každá zaškrtněte variantu, která se nejvíc blíží pravdě).

Čas plyne relativně rychle. Matky to vědí stejně dobře jako Albert Einstein... Když jdete na procházku a dítě si za prvním rohem vzpomene, že nejzábavnější činnost na světě je rýpat se klackem v blátě, připadá vám pět minut jako hodina. Když se ale vypravujete z domu na schůzku, kam se musíte dostavit i s dítětem na určitou dobu, trvá hodina sotva pět minut. Stejně paradoxně fungují i delší časové úseky: někdy se vám zdá, že ty dny doma jsou nekonečně dlouhé, že víkend, kdy aspoň částečně vypadnete z toho stereotypu, nikdy nepřijde. Na druhou stranu ovšem zjišťujete, že před chvílí bylo jaro, vy jste se ani nenadála a najednou padá sníh a blíží se Vánoce. I to dítě se změnilo mávnutím kouzelného proutku: včera jste ten uzlíček poprvé spatřila a dneska jde s aktovkou na zádech poprvé do školy!

Když jste přijela z porodnice a dítě fungovalo v režimu jím-spím-kadím, přála jste si, aby už bylo větší, umělo komunikovat a nebylo tak zatraceně náročné. Teď máte doma větší a přejete si mít malé, které neumělo nikam utéct, neodmlouvalo a polovinu dne prospalo.

Po těch měsících a letech doma se z vás stal tak trochu asociál. Z vaší osobnosti zbyly jen střípky. Připadá vám, že jste troska. Když se ale podíváte okolo sebe, na své přátele-rodiče, zjistíte, že nikoho toto období nezměnilo k horšímu - ba naopak. Vidíte všechny ty empatické, nesobecké lidi schopné otevřené a upřímné komunikace, kteří umí efektivně organizovat čas, jsou trpěliví, milující, neodsuzující a tolerantní stokrát víc než dříve.

Neustále si stěžujete, jak být zavřená doma je na prdlačku a jak už se těšíte zpátky do práce. Když v ní konečně jste, vzpomínáte, jaká to byla pohoda: žádné dedlajny, žádný otravný šéf, mohla jste celý den chodit v pyžamu a bez make-upu, někdo vám projevoval vděk za to, co děláte... 

Někdy máte pocit, že výchova dítěte je na vás moc. Že to jsou malé pijavice, které vám sebraly váš čas, koníčky, peníze, prostor pro sebe. Přesto jsou tím nejlepším a nejdůležitějším ve vašem životě. Bezmezně je milujete a za nic na světě byste je nevyměnili. Ba co víc, navzdory extrémním zkušenostem se (zcela dobrovolně a rádi) rozhodnete to celé klidně absolvovat ještě jednou (dvakrát, třikrát...) :-)

PS: info pro nastávající či teprve plánující rodiče: článek má sloužit hlavně k pobavení a ne jako anti-reklama. Doufám, že jste mou ironii pochopili. Milujte se a množte se! ;-)

Oba v článku použité obrázky jsou
z pera španělské ilustrátorky Carmen Saldaña,
tvořící pro děti. Nedávno vyšla kniha
I give you the world plná jejích ilustrací,
která určitě stojí za povšimnutí :-)

Moje bible

V jednom z mých starších příspěvků (TADY) jsem slíbila článek na téma mé oblíbené knihy o rodičovství. Dnes bych se tedy ráda podrobněji věnovala titulu nazvanému Líný rodič. Opravdu mne zaujal. Ztotožňuji se s názory autora a baví mě, jakým způsobem je podává. Je to prostě čtivá publikace! Určitě ji vřele doporučuji k přečtení. Pokud ale chcete vědět předem, do čeho jdete, tady je stručný výcuc, aneb co jsem si z ní odnesla já.

Toto jsou pravidla pro líné rodiče:

1.) Zavěďme znovu dětskou pracovní sílu

Nebojte se, autor tím nemyslí, že máme nahnat děti do továren jako za průmyslové revoluce. Principem je zahrnout děti do běžných domácích prací. Má to spoustu výhod:

 1.) Jelikož malé děti nechápou rozdíl mezi prací (tedy něčím, co musíme a co děláme neradi) a hrou (zábavou, relaxem), připadá jim to vzrušující a zajímavé

2.) Děti se rády cítí být součástí domácího dění a tím pádem užitečné;

3.) Nemusíte pro ně vymýšlet žádnou speciální a leckdy drahou zábavu

4.) Co udělají oni, nemusíte dělat vy sami (pokud tedy pomineme tu spošť, kterou napáchají, než se to skutečně naučí dělat ;-))

5.) Můžete si všichni společně u domácích prací užít spoustu legrace; trávit spolu čas je to nejcennější, co můžete svým dětem dát

2.) Učiňme přítrž kňourání

V přírodě neexistuje žádné zvíře, které by kňouralo, každé nese statečně svůj úděl. Kňourání je výrazem bezmoci a závislosti (proto např. kňourají domácí psi - vědí, že si tím získají pozornost pána a dostanou, co chtějí). Naším cílem je vychovat zdravě sebevědomé a nezávislé dítě, které si bude umět poradit samo a nebude mít potřebu kňourat. Je třeba nastavit jasně dané mantinely (aby si nezvykli, že dostanou vše, kdykoli si dupnou), uvnitř těch mantinelů je ale svoboda, která je učí samostatnosti.

A druhý úhel pohledu: pokud nechceme kňourající děti, neučme je to svým vlastním příkladem - my dospělí máme často potřebu si stěžovat na to, jak se máme špatně. Zde platí: pokud jsi s něčím ve svém životě nespokojen, změň to! Typickým příkladem jsou matky na mateřské, které jsou izolované od společnosti, s dítětem se nudí a pořád čekají na to, až dítě vyroste, a to jenom pro to, že si myslí, že takový způsob výchovy a to, že se "obětují" od nich společnost očekává - v západní společnosti se mateřství stalo "prací na plný úvazek". Autor doporučuje udělat z výchovy zábavu: často se scházet s ostatními lidmi - vytvořit skupinku matek nebo prostě skupinku rodičů, případně si najmout paní na výpomoc. Další možností je, aby oba rodiče zůstali, dokud je dítě malé, doma a vzájemně si pomáhali. Ideální se mu tedy jeví jednak práce z domu, jednak práce nezávislá na "vykořisťovateli" (čili být svým vlastním pánem) a pak také omezit své náklady - neboť líný rodič se nepředře, raději méně utratí a více se věnuje dětem a užívání si života.

3.) Nehledejme dokonalost aneb špatný rodič/dobrý rodič

Jsme zvyklí až příliš často zvažovat, zda jsme dobrými rodiči, přičemž se neustále srovnáváme s příručkami, reklamou... přitom každému dítěti i rodiči může vyhovovat něco jiného. Nesrovnávejme se s tím, jací bychom měli být (a nebo jací si myslíme, že od nás ostatní očekávají, abychom byli) a dělejme věci po svém, tak, abychom si to zároveň užívali. Proto není potřeba mít doma vypulírováno, každý den teplou večeři, každý rok dovolenou u moře... prostě si jen užívat své každodenní radosti. Ve chvíli, kdy jsou rodiče šťastní, přenesou to i na své děti a ty jim to pak budou vracet.

4.) Příroda je důležitá!

 Příroda nabízí dětem spoustu podnětů a na rozdíl od komerčních hraček úplně zadarmo. Děti jsou od přírody divoká stvoření, je potřeba jim umožnit, aby to projevily. Příroda nemá hranice, je štědrá. Po přírodě všichni instinktivně toužíme, ale namísto toho, abychom si jí volně užívali, platíme drahé dovolené, abychom ji cítili (moře, hory...). Autor tedy radí: choďte s dětmi kempovat. Sbírejte lesní plody. Stavějte mlýnky na potoce. Líné rodičovství je přirozené, nenucené a bezstarostné. Učme se od svých malých dětí, které se nekriticky dokážou nadchnout trávou či oblázkem. Všichni jsme to uměli, ale společnost to v nás udusila...

5.) Čím víc přátel, tím víc veselí

Je dobré vychovávat děti ve větších skupinách tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách (kmeny, rodina více generací pospolu...) - člověk se necítí tak izolovaný a osamělý. Ideální je často se scházet s přáteli, co mají děti - dospělí se baví po svém a děti také a vůbec o sobě navzájem nevědí, neruší se. Také je dobré čas od času dát někomu děti na hlídání a udělat si chvilku pro sebe (ideálně výměnou "jednou u vás, podruhé u nás"). Pouštějte děti ven a nebojte se - svět tam venku není tak hrozný, jak to vypadá v televizi. A děti nejsou hloupé bytosti, neublíží si (strach je něco, co v nich postupně sami pěstujeme a teprve ve chvíli, kdy si ho začnou uvědomovat, vzniká větší šance, že se jim opravdu něco stane). Autor také doporučuje mít více dětí, zabaví se navzájem. Dvě už si dokáží spolu hrát. Pokud jsou tři a více, rozpustí se do prostoru a už o nich nevíme... Nezasahujme jim do života neustálou kontrolou a vymýšlením aktivit, jsou nejšťastnější, když si zaměstnání najdou samy!

6.) Pryč se školou

Škola zabírá velký kus dne, který by mohl být využit na hraní a poznávání. Děti se stejně tak dlouho nedokáží soustředit. Jediným cílem naší společnosti je vypěstovat v nich disciplínu, aby se pak mohly stát otroky systému. Autor se domnívá, že státní školství je jakýmsi prostředkem, jak občany formovat k obrazu svému. Děti se tak učí spoustu zbytečností, které ani nevyužijí, nebo je nezajímají, údajně proto, aby "investovaly do své budoucnosti", místo toho, aby si užívaly přítomnost. Výsledkem je to, že v nich vzbudíme odpor k učení. Přitom učení je člověku od přírody blízké, malé dítě se samo od sebe naučí spoustu dovedností a z každé nové má neskrývanou radost. Nikdo ho k tomu nemusí nutit. Vlastní motivace je největším hnacím motorem. Učení pak probíhá daleko rychleji a efektivněji. Autor doporučuje školu "osobní zkušeností" - nejlépe tedy vyučovat v malých skupinkách (učit děti doma, nebo se domluvit se skupinou sousedů, přátel... a najmout si nadšeného učitele, jehož práce nebude podhodnocena). Pokud prý škola nebude řízena státem, vyrostou z dětí samostatnější jedinci.

7.) Mýtus hraček

Komerční hračky znamenají dřinu, kterou musí rodič vynaložit, aby vydělal peníze, za které je nakoupí. Myslíme si, že jimi zaženeme nudu dětí, které jsme si svým nedostatkem času vytvarovali tak, že se samy neumějí zabavit. Plastové hračky vydrží jen chvíli, brzy se rozbijí, abychom museli koupit nové (a pak se ještě zlobíme na své děti - jak to, že si toho nevážíš, když to bylo tak drahé!). Učí děti kňourat. Učí je závidět si navzájem. Čím složitější (na baterky, hrající, blikající...) hračky jsou, tím méně ponechávají prostor pro dětskou fantazii. Čím víc jich děti mají, tím méně si jich váží, v tom množství se nedokáží soustředit na jednu, se kterou by si hrály (částečně za to může vliv reklamy - více v bodě 8).  Přitom dítě se dokáže nadchnout těmi nejjednoduššími věcmi: oblázkem, větví, hrncem s pokličkou, kartonovou krabicí... Proto líný rodič nechává dítě volně si hrát s dostupnými věcmi. Líný rodič namísto utrácení peněz za drahé hračky dětem sám hračku doma vyrobí (více v kapitole 15) a nebo je nechá, aby si ji vyrobili oni (prak z klacíku, domeček z hadru přehozeného přes židli...). Autor doporučuje, pokud už hračku chceme koupit, abychom investovali do věcí jednoduchých a nadčasových, nejlépe dřevěných, které umožňují rozvíjet fantazii, např. stavebnice nebo vláčkodráha, panenka...

8.) Zakažte telku

Autor zcela neodsuzuje televizi samotnou (fyzickou "krabici" promítající obrázky), dokonce sám tvrdí, že televize se občas může hodit, chceme-li mít chvíli klid :-), ale spíše televizní kanály, které jsou prostředkem vymývání mozků. Televize dostává rodiče do "emočního svěráku" - chceme, aby naše děti zapadly mezi ostatní, a tak jim kupujeme nesmysly, které viděly v televizi. Ty stojí spoustu peněz, které musíme vydělat. Čím víc pracujeme, tím více jsme unavení a večer se "vyčerpaní a ovlivnitelní jakoukoliv sugestí" zhroutíme před televizi, kterou několik hodin vydržíme sledovat a pak si stěžujeme, že den je příliš krátký a nestihli jsme to, co jsme chtěli. Sledování televize je pasivní činnost - místo toho, aby si děti vytvářely vlastní hry, nechávají se bavit. Kromě toho - aby byla dostatečně zajímavá, ukazuje zkreslenou realitu (obyčejný život by na obrazovce vypadal příliš nudně...)., které máme pak potřebu se neustále vyrovnávat. Nejlepší je tedy televizi odpojit. Nechat ji pouze na občasné promítání DVD, těch, které si sami vybereme, bez reklam (nebo alespoň s minimem).

9.) Nechte nás spát

Jednou z nejsložitějších věcí na rodičovství je nedostatek spánku. Učíme se, jak si na to zvyknout a pijeme při tom litry kafe, místo toho, abychom se naučili, jak si spánek s dětmi usnadnit. Autor nabízí jím ozkoušené tipy:

1.) Jít do postele zavčas - obvykle když konečně dítě uspíme, máme pocit, že je správná doba začít se bavit, a do postele jít nechceme. Výsledkem pak je, že jsme ráno unavení a protivní. Dokud jsou děti malé (menší než cca dva a půl roku, s většími už je situace lepší), měli bychom však preferovat spánek. Dobrý způsob, jak si chození do postele zpříjemnit, je mít tam nějaké lákadlo - dobrou knihu, šálek kakaa, vidinu sexu (i když k tomu prý "málokdy nakonec dojde" :-)) - zkrátka cokoli, na co se těšíme. Také je dobré snažit se užívat si své malé radosti během dne, abychom se na ně pak nemuseli těšit až na večer...

2.) Přispěte si - paradoxně pokud si budeme trvat na svém, že chceme spát dlouho, děti po čase unaví skákat nám po hlavě a jednoduše zjistí, že se o sebe musí postarat samy - ať už se samy zabavit, nebo si připravit i jednoduchou snídani. Stanou se z nich brzy nezávislé bytosti a rodičové nemusí obětovat svůj spánek (toto samozřejmě neplatí u malých miminek :-))

3.) Zdřímněte si - není nad to dát si po obědě "dvacet". Autor uvádí, že až s prací na "volné noze" se mu to podařilo zrealizovat a měl to prý udělat dávno, jeho život se stal o mnoho šťastnějším. Ideální je zdřímnout si po obědě s dětmi. Pokud nám to práce v kanceláři neumožňuje, máme si zdřímnout během polední pauzy.

4.) Vezměte si spací dovolenou - ideálním způsobem je čas od času poprosit babičku, sousedy, přátele... aby vám na chvíli pohlídali děti a vy se zatím mohli nerušeně prospat. Nebo klidně pořádat "výměnné pobyty" a na střídačku si hlídat děti s někým jiným...

5.) Položte na zem vedle postele matraci - kdykoli vás některé z dětí začne usurpovat ve vaší vlastní posteli, máte se kam odvalit :-)

6.) Oddělené místnosti - pokud jsou děti hodně malé a je jich moc, jednoduše se domluvte, že jeden z vás uteče do pokoje pro hosty (aneb lepší jedna zombie nežli dvě...)

7.) S rodičem v jedné místnosti -  přístup, který vychází z toho, že když se dítě probudí a je obklopené ostatními, cítí se bezpečně a tudíž spí lépe a klidněji.

10.) Síla hudby a tance

V dnešní době žijeme příliš svázaní konvencemi. Bojíme se odvázat. Jsme tolik ovlivnění kritikou, že jsme přestali zpívat a tancujeme až po pátém panáku. Přitom zpěv a tanec patří k té nejstarší zábavě vůbec. Domorodé kmeny dodnes tímto způsobem vyplňují svoje večery, slouží jako prostředek ke sbližování, pomáhá uvolňovat od napětí a je součástí kulturní tradice. Děti na zpěv velmi dobře reagují, uklidňuje je. Tanec napomáhá vybití energie. Je to skvělý způsob, jak společně trávit čas, je to zábavné a navíc zcela zdarma! :-)

11.) Skoncujte se všemi těmi aktivitami. Odvažte se!

Moderní rodičovství tvrdí, že je potřeba děti něčím zabavit, aby neměly šanci dělat rošťárny, brát drogy atd. Jednoduše řečeno dělání je nadřazeno nad nicneděláním. Proto máme tendenci dětem neustále organizovat život a vozit je do kroužků, tedy učit je disciplíně a tomu, že jim program někdo naplánuje. S tím líný rodič nesouhlasí, neboť dítě musí mít prostor k tomu, aby se umělo zabavit samo a stalo se nezávislým (ne jen "otrokem na trhu práce"). Největší zábava podle něj není ve vyzdobených pokojíčcích a ve třídách, ale na schodech, pod stolem, na stromě, na smetišti - prostě tam, kde se s tím vlastně nepočítá. Přemíra kroužků nevysiluje jen děti, ale i rodiče - neustálé přejíždění, hlídání dochvilnosti, nehledě na finanční stránku celé věci. Místo toho autor radí, abychom si všichni život užívali spontánně:

1.) Zakládejte ohně - ve smyslu táboráku. Oheň je divoký, meditativní a lidi sdružuje.

2.) Choďte ven - čas strávený venku v přírodě je zdravý a zábavný pro všechny

3.) Hry na pohovce - i doma se dá užít zábava: čtením, hraním na hudební nástroje...

4.) Skauting - pokud už organizovaná zábava, pak v přírodě

5.) Zápasení - děti rády zápasí, je to jejich přirozenost (stejně jako jiná zvířecí mláďata). Je to dobrý způsob, jak zlikvidovat jejich nahromaděnou energii, aniž by ji museli použít na něco jiného, například rozbíjení věcí. Nejlepší je hrát táta versus děti - mají ohromnou radost, když zvítězí!

12.) Už žádné "celodenní rodinné výlety za zábavou". Žádné dovolené. Zůstaňte doma.

Autor se domnívá, že utrácet za dovolené nemá smysl. Člověk na ně nejdříve musí vydělat peníze a aby je vydělal, musí strávit hodně času v práci. A to se línému rodiči prostě nechce. Ten raději čas tráví se svou rodinou. Kromě toho organizovaný program má tu nevýhodu, že dost často nenaplní očekávání, prostě se něco pokazí a člověk je pak akorát naštvaný - nehledě na to, jaká dramata občas vznikají s dětmi při dlouhých přesunech autem nebo letadlem. Děti mají nejraději zábavu, která není vůbec organizovaná, prostě si ji udělají podle sebe. Nejlepší je to doma na zahradě. A nebo v lese. Čas strávený kempováním (myšleno volně v přírodě, nikoli v kempu) je zdarma, rodina je spolu a pro děti to může představovat dobrodružný zážitek.

13.) Užívejme si společné stolování

Pro spoustu rodičů je společné stolování s dětmi noční můrou. Děti často nedokáží ocenit tu spoustu času, který rodiče stráví v kuchyni přípravou jídla, remcají a kňourají, že jim to nechutná, dělají kolem sebe nepořádek, neumějí se chovat. Řešením může být zahrnutí dětí do vaření - pokud se samy budou účastnit, jednak mohou částečně určovat, co v jídle chtějí a nechtějí mít, a hlavně - když přidají ruku k dílu, většinou jsou pak s výsledkem více spokojené a s chutí si jej sní.

Další radou je, abychom my, rodiče, sami před dětmi jídlo neošklivili. Máme často tendence říkat před malými dětmi "ten jeho mixovaný blaf" apod. a děti pak přirozeně nabydou dojmu, že to, co jim předkládáme, vlastně není dobré, a také začnou rozdělovat na mám rád/nemám rád.

Třetím pravidlem je, aby se stolování stalo rituálem, kdy se celá rodina sejde. Pevným bodem v denním programu. Jednak to pomáhá sbližovat - rodina si u toho může povídat, povyprávět si své denní zážitky, sdílet starosti... a také děti mají dobrý vzor ohledně toho, jak by se u stolu měly chovat.

14.) Dejme zvířatům zelenou

Zvířata učí děti být empatickými tvory. Učí je mnoho o životě jejich prostým sledováním. Mohou jim být dobrým přítelem. Mohou je zabavit. Užitková zvířata zároveň učí děti, jak "farmařit", jak být nezávislý na okolí a jak funguje životní koloběh (slepice-vajíčko, pašík - zabíjačka...).

15.) Vyrábějme věci ze dřeva a harampádí

Fyzická práce člověka uspokojuje. Tím víc, pokud je kreativní. Děti mají doma vyráběné hračky rády, mají pro ně emoční hodnotu a probouzejí fantazii, nejsou totiž tak složité, jako ty komerční. Navíc prakticky nic nestojí (materiál můžeme najít doma) - pouze čas. Čas, který můžeme strávit společně jejich vyráběním...

16.) Přestaňme naříkat a říkejme "ano"

Často máme tendenci si stěžovat na svůj život, jak jsme zaneprázdnění a jak nám naše děti berou každou volnou chvilku tím, že něco chtějí (nejraději si s námi hrát). Místo permanentního odmítání jejich žádostí s tím, že máme zrovna na práci něco důležitějšího (kolikrát to přitom ani nic důležitého není, např. jen surfujeme po internetu), bychom jim měli říci "ano". To znamená jít si s nimi pohrát. Většinou se totiž ukáže, že nás děti nepotřebují na dlouhé hodiny, chtějí nám jen ukázat, co vyrobily, popovídat si s námi a nebo si chvíli pohrát, jednoduše získat pozornost rodiče, získat pocit, že jsme tady pro ně, že jsou pro nás důležití. Ve chvíli, kdy se o naší pozornosti přesvědčí, nás dost často "propustí" a my si můžeme jít dělat to svoje, takže ve výsledku nás to zatíží méně, než kdybychom je několikrát odbyli s tím, že teď nemůžeme a ať přijdou později. Jako dárek navíc získáme dobrý pocit z upevnění vztahu s nimi.

17.) Učme se od svých dětí, jak žít

Na dětech je úžasná jejich bezprostřednost. Nejsou ještě zatížené konvencemi ani předsudky, umí si užívat každou minutu, být tady a teď, netrápit se obavami z budoucnosti. Měli bychom se od nich učit, jak:

1.) ... žít v přítomnosti - jako dospělí neustále pokládáme dotazy typu "jak bylo ve škole?", "těšíš se na Vánoce?", což působí dojmem, že je třeba neustále řešit minulost nebo budoucnost a TEĎ  prostě nikdy nemá tu stejnou váhu. Přitom děti se dokáží plně pohroužit do daného okamžiku, do činnosti, kterou právě provozují. Užívají si procházku, aniž by potřebovali znát cíl, fascinují je obyčejné věci. Měli bychom si uvědomit, že budoucnost neexistuje a je pouze vynálezem kapitalistického světa jako nástroj strachu a manipulace. Pojďme si užít TADY A TEĎ!

2.) ... být pošetilý a vysmívat se katastrofě přímo do tváře - děti mají rády humor a vyloženě si užívají situace, které vybočují z každodenního stereotypu a dospělé sešněrovanosti: rozbité skleničky, cákání vody, dělání grimas a legračních zvuků... je dobré si občas připomenout, že jsme také takoví bývali a prostě se uvolnit (to, že máme děti, je vlastně skvělá záminka k tomu chovat se "nepřístojně")

3.) ... si kreslit a hrát hry - kreslení rozvíjí kreativitu, hry (myšleno "deskové") jsou skvělý způsob, jak trávit čas s ostatními lidmi

4.) ... objevit, že práce a hra mohou být totéž - spoustu věcí děláme s nelibostí, protože nám bylo neustále vštěpováno, že je to otrava. Děti z přirozeného zájmu rády pomáhají a i obyčejné zametání nebo vození dřeva je pro ně zábavou. Navíc člověk se spoustu věcí daleko rychleji učí, pokud se tomu učit opravdu chce. Zkusme se začít na práci dívat jako oni.

5.) ... si užívat radost ze stavění doupat - děti dokáží být architektem, stavitelem i obyvatelem domu zároveň, tak, jak tomu bylo v minulosti, a mají z toho nevýslovnou radost. Jsou schopny v sobě probudit vlastnost, kterou my jsme už ztratili.

6.) ... mít požitek z rámusu - je to přirozená lidská vlastnost, kterou ovšem dospělí v sobě potlačují. Buďme jako děti. Výborně k tomuto účelu slouží táborové ohně.

7.) ... milovat svobodu - je nám od přírody daná... ale hned po narození postupně odebírána rodiči tím, jak se nás snaží začlenit do společnosti. Děti se tomuto zotročování zuby nehty brání. Zkusme k nim mít respekt a alespoň část jí ponechat jim i sobě.

18.) Vyprávějme příběhy

Příběhy se mezi lidmi sdílely odjakživa. Předávaly se z generace na generaci i v dobách, kdy většina obyvatelstva neuměla číst a psát. Byly zdrojem inspirace, součástí naší kultury. Děti se prostřednictvím nich i hodně naučily o životě. Na rozdíl od sledování televize nebo hraní počítačových her příběhy jsou aktivní formou zábavy, protože člověk musí zapojit svoji představivost. Je dobré v dětech od malička pěstovat kladný vztah ke knihám a ještě lepší je, pokud příběhy vyprávíme z hlavy, můžeme totiž do nich vložit daleko více dramatu a emocí, nebo si je přímo vymýšlet. Vůbec nejideálnější je, pokud děti přímo zapojíme do tvoření příběhu. Tímto způsobem máme jistotu, že se v půlce nezačnou nudit. Vychováme z nich kreativní jedince. A kreativní znamená samostatný. Ale co je ze všeho nejdůležitější - opět společně strávený čas.

19.) Netrapme se počítači

Počítač je dvojsečná zbraň. Na jednu stranu se tváří, že nám ulehčuje život a díky němu jsme nezávislejší. Ve skutečnosti je to přesně obráceně: tím, že některé úkoly zvládáme rychleji, je na nás vyvíjen tlak toho stihnout více a tedy pracovat ještě výkonněji. Nezávislost je pouze relativní - jsme sice schopni si přes internet objednat prakticky cokoli, ale ve chvíli, kdy vypnou proud, jsme nahraní. Navíc přicházíme o cenný sociální kontakt s ostatními - místo pozdravu a krátkého rozhovoru s prodavačem v obchodě se omezujeme na sezení na židli doma v izolaci. Lidé jsou si čím dál vzdálenější, ačkoli od sebe žijí jen pár metrů. Dokonce členové jedné rodiny si za celý den nemusí říct téměř nic, protože svoji potřebu kontaktu si vybijí na sociálních sítích, komentováním cizích příspěvků. Autor doporučuje omezit důležitost počítače. Stanovit jasné limity ohledně toho, kolik času denně u něj děti mohou strávit. Dává příklad ze své vlastní praxe, kdy se jim doma počítač na několik dní porouchal. Děti zprvu brblaly a nudily se, po pár dnech si na nový stav zvykly a místo obvyklého vysedávání před monitorem si začaly kreslit, tvořit a hrát. 

Ufff! Tak koukám, že můj 'stručný výcuc' nakonec nebyl tak úplně stručný  :-D  Dočetl se někdo z vás až sem? Upřímně doufám, že alespoň jedna osoba ano, protože tenhle článek jsem připravovala několik měsíců a psala ho na etapy (o čemž svědčí i, dnes už archaická, úvodní fotografie :-))! A pokud alespoň někomu tohle téma a daný úhel pohledu přišel zajímavý, pak rozhodně doporučuju přečíst si celou knihu, která je podle mě nabitá vtipnými postřehy z autorova rodinného života (absolutně nebylo v mých silách sem dostat všechny ty myšlenky), navíc konfrontovanými se staršími názory na výchovu, jako například se známým Descartovým Emilem... Knihu najdete v každém knihkupectví, vydalo ji nakladatelství Jota a napsal Tom Hodgkinson. Toho pána bych docela ráda poznala osobně. Moje kamarádka, která mi knihu půjčila (a které se mimochodem taky dost líbila) jej komentovala slovy: 'to musí být dobrej výpitek. Ten snad při psaní hulil jedno brčko za druhým!'... no, tak vám teda nevím. Ať už je to jakkoli, za mě rozhodně knížka dobrá, minimálně k zamyšlení určitě! Tak vám přeji hezké počtení! ;-)...

Prvonarozeninová oslava

Ačkoli měla Madla narozeniny už na začátku července, oslava byla naplánovaná až na jeho konec. Dílem proto, že okolo našeho domu a částečně i uvnitř to stále vypadalo jako na staveništi... No a pak taky sladit termíny všech hostů, že jo. Pozvali jsme totiž celou úzkou rodinu - rodiče a sourozence s rodinami, což ve výsledku čítalo 22 osob! Takže žádná párty pro třasořitky, hned pěkně zostra. Největší nápor to byl pro náš obývák (se všemi těmi pobíhajícími a pod nohy se motajícími dětmi to dost těžce evokovalo úvodní scénu ze Sám doma :-)). Pro mě to byl nápor taky, ale hlavně časově. Madlenka zatím stále vyžaduje moji plnou pozornost, takže i prosté vaření zvládám až večer po jejím usnutí. No a teprve v době mezi desátou večerní a jednou ranní se dalo diskutovat o nějakých narozeninových přípravách. Letos jsem to tedy moc nepřeháněla se 'srandičkama okolo', protože z toho Madla zatím ještě stejně moc nemá rozum, takže co do výzdoby, vyrobila jsem pouze narozeninovou girlandu, a více jsem se věnovala cateringu...

Hlavním tématem byl samozřejmě narozeninový dort. Oslava prvního roku je podle mě důležitý mezník - už nemáme doma kojence, ale batole. Madlenka se toho tolik naučila! Pomalu nám končí období ve stylu 'tipuju si, co asi tak potřebuješ' a začíná mně sympatičtější období, kdy si o to dítě samo řekne, nebo alespoň naznačí. Je to milník. Pro mě symbolická, skoro až posvátná záležitost. Takže jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Žádné pečení pokus-omyl. Vsadila jsem na své osvědčené klasiky, čili: dort pro 'velkoše' podle Katky Vidličky - inspirace ZDE. Za kvalitu fotografie se omlouvám, bohužel dort jsem dokončovala těsně před oslavou a nebyl čas ptát se kdo je kdo, takže jej vůbec nemám nafocený, pouze tento rychlocvak, než se do něj pustili hosté... Svíčku jsem si představovala trochu jinou, ale sháněla jsem ji též na poslední chvíli a nějak jsem podcenila situaci, vůbec mě nenapadlo, že v obchodech budou mít samé příšerné kýče (tato byla ještě nejlepší), příště budu, poučená, shánět dopředu a na internetu. Vršek dortu jsem ozdobila kokosovými lupínky, které se s vanilkovo-malinovým dortem chutově i vizuálně hezky doplňovaly. Vlaječky (stejně jako ubrousky z úvodní fotografie) jsou z Tigeru ;-)

Hlavní narozeninový dort s malinami, mascarpone a kokosovými lupínky

Dort pro Madlu jsem udělala zdravý, inspirovaný smash cakem z blogu Madame Coquette (recepis je TADY. Těsto je převážně banán a jablko, do jogurtového krému jsem přimíchala jahody a sladké meruňky, které Madla miluje. Jak je vidno, docela jí šmakoval! Hlavně ozdobný vršek z jahod vzal rychle za své :-D

Zdravý dort bez cukru pro Madlenku

Protože jeden dort pro tolik hostů je jaksi málo, doplnila jsem ho dvěma druhy cupcaků. Oboje jsou to tedy původně recepty na dorty, ale i v mini verzích v košíčku zafungovaly dobře. Měli jsme mrkvové s cream cheese podle Herbáře - recept ZDE (pozn.: dávám o čtvrtinu méně cukru do těsta a do krému úplné minimum a i tak je to na můj vkus sladké až až, takže doporučuju zredukovat dle osobních preferencí) a čokoládovo-čokoládové podle Dity P. - recept ZDE (tady také cukr v těstě redukuji a do krému přidávám zbytek podmáslí, je pak lehčí a nadýchanější ;-)). K tomu jsem navíc ještě vyrobila domácí zmrzlinu (košíčky tedy byly kupované, přiznávám).

cupcakes: vlevo mrkvové s cream cheese, vpravo čokoládové

Slaný bar jsem trochu odbyla a uvařila pouze paštiku z kuřecích jater (osvědčený recept najdete TU) s brusinkovou marmeládou (ta byla z Ikea :-D), jelikož mám šikovné příbuzné, kteří mi píchli: obě mamky napekly listové šátečky, jedna švagrová dovezla vlastnoručně uzené maso a druhá svoje nejlepší, pro tuto příležitost několik měsíců zrající, sýry (kam se na ni hrabou Holanďani!) a večer před oslavou jsme k tomu upekly kváskový chleba. O zbytek se pak postaral pan řezník, od kterého jsme měli objednané masové speciality. Řeknu vám, bylo toho hodně, bylo to výborné a teď by to chtělo pár dnů zdravotní pročišťovací půst! :-D...

No a nakonec ještě jeden, pro mě neméně důležitý bod: shrnutí, jaký ten Madlenčin první rok vlastně byl. Vyrobila jsem jí video - čtyřminutový sestřih toho nejzajímavějšího, co jsem průběžně natáčela na svou zrcadlovku: kopance přes bříško, pláč pár hodin po porodu, první úsměvy, otočky, plazení, lezení i opatrné postavení na zadní. Při stříhání jsem měla slzy na krajíčku (a nebylo to jen tím songem od Sary McLachlan, který jsem si pro tuto příležitost několik let šetřila ;-)). Krom videa jsem pak udělala ještě něco na způsob kalendáře - dokumentování jejích pokroků měsíc po měsíci (více o něm se dočtete příště).

nástěnka Madlenčiných pokroků v prvním roce života

No a jak to všechno dopadlo? Bylo to divoké a krásné. A místy komické. Madlenka se bála dortu (hlavně hořící svíčky, takže tato fotomomentka vypadá spíše jak z funusu než z párty :-D), ale ten svůj zdravý dlabala, až se jí dělaly boule za ušima. Rodina vytvořila milou a neopakovatelnou atmosféru. Všichni dovezli moc pěkné dárky a Madla se ukázala být jejich vděčný příjemce - ze všeho měla očividně velkou radost, s každým si chvilkz demonstrativně pohrála a k panenkám se tulila tak, až v nich málem vytulila díru. Balíčků bylo tolik, až pomalu nevěděla, která bije, a tak jsme se rozhodli, že ty od nás jí nakonec dáme až druhý den, ať to má nadávkované. S hračkami jsem to nepřeháněla - má jich dost, neustále nové dostává a nebo dědí. A tak jsem volila dárky spíš praktické a edukativní. Madlenka miluje knížky a na trhu je tolik krásných, že jsem nemohla odolat a nakoupila už nějaké i do zásoby. Hlavním dárkem od nás ale bylo odrážedlo. Dřevěný pejsek. Ale nebyla bych to já, abych ho nějak nevytunila. Jak? Zůstaňte na příjmu a brzy uvidíte ;-)...

Na výstavě s dětmi / Proměny Brna

Před několika dny jsem byla se dvěma kamarádkami a jejich dětmi na výstavě. Pokud nepočítám listopadový design week v pražské Kotvě, byla to vlastně první taková akce, na kterou jsem Madlenku vzala s sebou. Kaváren už se mnou několik absolvovala, ale výstav jsem se z nějakého důvodu trochu bála. Ani nevím, proč, prošlo to totiž úplně hladce :-) Tuto mohu vřele doporučit všem - i maminkám. Jde o jednu malou místnost, takže rozsahově je to tak akorát, aby vás to nezačalo nudit a zároveň aby to přežily i vaše ratolesti, neplatí se tu žádné vstupné a dost možná se vám - stejně jako nám - poštěstí, že tam nepotkáte živáčka, takže nikomu nebude vadit, když se vaše dítě bude prohánět okolo a občas si u toho povřískne. Krom toho - tomu selfie koutku se starými sáňkami se prostě nedalo odolat! Snad jediným handicapem je údajná bezbariérovost. Ta je ovšem pouze relativní, protože pakliže nechcete vyjíždět s kočárkem schody na vozíčkářské plošince (my si to tedy nelajzly), doporučuju s sebou vzít minimálně kamarádku, která vám s vynesením ochotně píchne...

Jednalo se o výstavu Proměny Brna. 13 panelů s dobovými i současnými fotografiemi ulic, budov a náměstí, včetně stručného popisu. Expozice zaměřené na architekturu a urbanismus jsou přesně to, co mám ráda, o to víc, když se to týká města, ve kterém už bezmála třináct let žiju a mám k němu vřelý vztah. Staré fotografie mají svoje specifické kouzlo, náladu a hodně mě baví. Když ještě zmíním, že hned pod výstavní síní je příjemná kavárna, je asi jasné, že tady se nedalo šlápnout vedle. Cappucino a cheesecake byly prostě výborné!

A kde že je ta země (matkám/sockám/kofi-náckům) zaslíbená? Ve svahu, uprostřed krásně udržované zahrady, s výhledem na vilu Tugendhat. Jmenuje se Galerie Celnice a jde o takový malý a sympatický domeček v areálu Löw-Beerovy vily na ulici Drobného, kousek za Lužáneckým parkem. Pokud Vás téma zaujalo, můžete je zkouknout až do konce března. A nezapomeňte na to kafe! ;-)

fotokoutek se nám moc líbil!

Dětičky se socializují v kavárně pod galerií

 

O dětech... aneb tvořím-netvořím

Přiznám se, že poslední měsíc dva je to s mým kreativním tvořením trochu nahnuté. Ne, že by nápady nebyly - mám jich stále spoustu. A v hlavě množství projektů, které si přeji zrealizovat. Jen nějak dočasně trochu došla energie s tím, jak dítě roste a vyžaduje stále více pozornosti, zároveň však ještě není samostatné. K tvoření člověk potřebuje dvě ruce. Já teď povětšinou nemám volnou ani jednu z nich :-)

Co se mi ale oproti dřívějšku naopak daří, je číst. Nejvíce samozřejmě blogy (aneb mobil svítí i když je místnost s usínajícím dítětem ponořená do tmy). Ale i klasické knihy - při kojení, při uspávání, večer před spaním... na nočním stolku mám kupku beletrie, načaté i té, do níž se hodlám teprve pustit. Uznávám ale, že od té doby, co se Madla narodila, jsem jí moc nedala, protože jsem se - coby prvomatka - více soustředila na vzdělávací literaturu o rodičovství. Tenhle můj blogový prostor je jakýmsi pokračováním mých původních webových stránek o tvoření a  vyrábění všeho možného a vlastně jsem vůbec nechtěla, aby mi to potomek nějakým způsobem překazil, zapřísáhla jsem se, že se mu ve virtuální realitě věnovat prostě nebudu... ale nakonec to asi nedodržím. Přece jen se Madlenka, chtě nechtě, stala mým celodenním zaměstnáním a když už si přecejen najdu chvilku a něco hmatatelného - textilního, vlněného či jiného ze sebe vyplodím, dost často je to vlastně také pro ni. Proto jsem se nakonec rozhodla, že tohle téma ignorovat nebudu. Můj blog čtou povětšinou mí přátelé a dosti velká část se jich v poslední době stala/hodlá stát rodiči, tak si říkám, že mě snad za to nezastřelí. Možná některého z nich třeba i inspiruji konkrétním výrobkem nebo zkušeností... tak, jako mě inspirují další mámy, jejichž životy, příběhy, děti a každodenní starosti znám jako svoje boty, ačkoli jsem je vlastně třeba nikdy naživo nepotkala.

Teď se tedy vrátím na začátek mého příspěvku. Knihy. Vzdělávací literatura. Je legrační, jak má člověk někdy potřebu pozorumět věcem doposud nepoznaným tím, že si o nich přečte. Je to takový první krok k získání určité důvěry. Mnohdy pak zjistí, že autentická zkušenost je o něčem úplně jiném a svoje počínání přehodnotí... i přesto si ale nedovedu představit, že bych se do rodičovství vrhla jen tak po hlavě. Asi jsem prostě studijní typ :-D... Proto když jsem zjistila, že jsem těhotná, první věc, kterou jsem udělala, byla, že jsem zamířila do knihkupectví a pátrala jsem po výživových doporučeních. Prostě to nepodcenit. No a pak se na to jednoduše začala nabalovat další témata - vývoj dítěte měsíc po měsíci, porod, péče o dítě, výchova... a člověk naráží na další problém: čím větší přísun informací, tím větší zmatek. Aneb jak napsat pojednání o tomtéž dvěma způsoby, které si navzájem zcela protiřečí. Nakonec tedy nezbývá, než si vybrat tu svoji cestu, ten svůj směr. Přírodní prostředky, nebo vědecké? Přirozený porod, nejlépe doma... a nebo stoprocentní lékařská kontrola pro případ, že by se něco nepovedlo? Přísná výchova, nebo kontaktní rodičovství? Umožnit dětem za každých okolností vyjádřit svůj názor, a nebo jim být neoblomnou autoritou? Myslím, že neexistuje "správná" a "špatná" cesta, jakkoli to třeba může působit, že ano. Ještě jsem pořád matka nováček, ale jestli jsem se něco za těch pár měsíců stihla naučit, pak je to jedna věc: nikoho nesoudit. Každé dítě je jiné. Každý rodič je jiný. Všichni se snažíme dělat to nejlepší, co umíme. Jednomu vyhovuje to, druhému ono. Snažím se to respektovat i tehdy, když nesouhlasím. A velmi mě vytáčí, pokud někdo stejným způsobem nerespektuje mě. Zjišťuji, že mám alergii na komunity, které razí jedno heslo a v duchu toho šlapou po způsobech ostatních, pokud se zrovna ze sta procent neshodují s těmi jejich. Svět přece není černobílý. A to, že v jedné oblasti jdu přírodním směrem (aneb jak říká můj manžel "ezo"), neznamená nutně, že v oblasti jiné nemohu volit poněkud věděčtější přístup a naopak...

Pro ty, kdo se na svého prvního potomka teprve chystají (nebo třeba prostě zjistili, že jim dosavadní systém výchovy nevyhovuje a chtěli by to změnit), jsem se rozhodla sepsat seznam toho, co jsem si dosud přečetla já. Třeba to někomu pomůže zorientovat se v tom nepřeberném množství knih a někde začít. A nebo začít klidně úplně jinde :-D Já sama jsem velmi ocenila, že mi některé z předložených knih byly doporučeny mým okolím a moc za to děkuju :-)

Ještě, než se konečně dostanu k jádru věci (nebojte, už za chvíli ;-)), tak bych ještě ráda předeslala, že se považuju za tak trochu alternativní matku. Ne proto, že je to teď v módě, a vlastně vůbec ne dogmaticky... ale prostě když už nevím kudy kam a kterou cestu si vybrat, rozhoduju se srdcem a instinktem. A hodně mi v tom pomáhá moje dcera sama. Mám pocit, že občas si prostě tak nějak řekne, co potřebuje. A já ji v tom poslouchám :-) Většina titulů zde uvedených je tedy podobného "ražení". Pokud zjistíte, že se s nimi neztotožňujete, jednoduše se na ně vykašlete. Vždyť směrů je povícero a knih jsou stovky. Stačí prostě zapátrat někde jinde! ;-)

Taaakže jdeme na to:

1.) Vývoj miminka před narozením - od embrya k porodu (Martina Hourová, Milena Králíčková, Petr Uher)

Popis: klasický soupis toho, co se děje v každém týdnu těhotenství s miminkem a jak se cítí matka. Doplněno nejčastějšími dotazy nastávajících matek a také lékařskými doporučeními, jak o sebe pečovat v těhotenství.

Můj názor: kniha je útlá, nezachází do zbytečných detailů, ale nabízí obecný obrázek o problematice, což naprosto postačuje. Mě zajímalo hlavně, jaké orgány se kdy vyvíjejí (bylo fascinující si o tom číst a představovat si to) a také co mám očekávat od svého vlastního těla (díky tomu jsem věděla, že některé věci jsou prostě normální!). Je to ale zjedodušeno do té míry, že člověk nemá moc prostoru pro vlastní fantazii a různé děsy (na rozdíl od jiných knih, do kterých jsem nakoukla a nabyla dojmu, že to dítě snad nemohu nikdy ve zdraví donosit! :-D)

2.) Zdravé těhotenství, přirozený porod  (Ingeborg Stadelmann)

Popis: megabichle o těhotenství, jak ho učinit šťastným a zdravým, jak komunikovat s dítětem uvnitř, jak porodit co nejpřirozenějším způsobem a jak o dítě pečovat, kojit atd.. Obsahuje i soupis nejběžnějších dětských nemocí a komplikací, které mohou nastat. Autorka je porodní asistentka s dlouholetou praxí a zároveň odbornice na homeopatii a aromaterapii.

Můj názor: jak je již z názvu patrné, kniha je tak trochu "pro lesany" (tak moje porodní asistentka Jarmila nazývá skupinu žen, které jedou "přírodní cestou"). Člověk musí být tedy i trochu duchovně založený, aby mu sedla. Mně osobně se líbila moc. I když přiznávám, že pasáže o aromaterapii a homeopatii jsem přeskakovala (asi proto, že u mě prostě žádné komplikace, kdy bych jich musela užít, nenastaly). Je tam pěkně popsáno, co s čím souvisí a jak svým počínáním a naladěním můžeme spoustu věcí jako matky samy ovlivnit. Kniha je protkaná i skutečnými příběhy žen během porodů. Člověk tak nabyde dojmu, že každý je jiný a stát se může prakticky cokoli, takže pak necítí takový pocit selhání, pokud právě jemu všechno nevyjde tak, jako v televizi. Zároveň ale poskytuje obrovskou sebedůvěru v to, že my, jako ženy, jsme schopné porodit své dítě, máme k tomu od přírody všechny předpoklady...

3.) K porodu bez obav (Blanka Čermáková)

Popis: poměrně tenká, avšak dobře srozumitelná knížečka o všem, co by měla těhotná žena vědět - jak probíhají vyšetření v průběhu těhotenství, na co se připravit, kdy jet do porodnice, jak se dá rodit, porodní polohy, pozice dítěte, dýchání v průběhu porodu, cviky v těhotenství, strava...

Můj názor: Autorka knihy je jedna z brněnských porodních asistentek. Já sama jsem chodila do předporodního kurzu k jiné a s tou jsem také rodila. Knihu jsem dostala půjčenou a ležela mi na stolku, takže jsem si ji ve chvíli volna pročetla a nedozvěděla jsem se až tolik nového právě proto, že jsem absolvovala přípravku. Nicméně pro někoho, komu se kurz platit nechce a nebo v jeho okolí nejsou možnosti, bude určitě užitečná a mohu ji vřele doporučit!

4.) Nastávající a kojící maminky si vaří chutně a zdravě (Judita Hofhanzlová)

5.) Miminko (Judita Hofhanzlová)

6.) Polévky a kašičky pro nejmenší (Judita Honfhanzlová)

Popis: tenké příručky o tom, jak a proč by mělo vypadat složení stravy těhotných a kojících a čemu se naopak vyhýbat... o významu kojení a výchovy v nejútlejším věku... o stravování našich nejmenších.

Můj názor: autorka je přítelkyní rodiny mého manžela, takže se ke mně dostalo několik jejích publikací a jsem za ně ráda. V knize Miminko jsem se toho nedozvěděla zas až tolik, protože část informací už jsem měla z kurzů. Opět ale platí, že pro někoho, kdo je nemá v plánu, by mohla být užitečná. Další dva tituly o výživě pro mě byly o dost užitečnější. Jednak je tam popsáno, proč je která složka stravy důležitá a v jakém zastoupení by se měla vyskytovat, a pak je tam praktická část s recepty - ta se výborně hodí pro inspiraci, jako výchozí bod, než se do toho člověk vpraví a začne v kuchyni improvizovat. Názory na - zejména - dětskou stravu se velmi liší (aneb co v jakém věku dítěti podat), mně konkrétně tento přístup, který podává autorka, vyhovuje a snažím se podle něj řídit.

7.) Něžná náruč rodičů (Eva Kiedroňová)

Popis: kniha o tom, jak s malým dítětem správně manipulovat s ohledem na fyziologii jeho těla a na vývoj v prvních měsících života. Součástí knihy je i instruktážní DVD.

Můj názor: autorka je přední česká fyzioterapeutka, která se dlouhodobě zabývá tím, jaký vliv na tělesné vady v pozdějším věku (vykřivení páteře, asymetrie apod.) může mít nesprávné nošení dítěte a jak tomu zabránit. Příručka je určitě velmi praktickou pomůckou pro každého totálně nezkušeného rodiče, jako jsem byla já. V předporodním kurzu jsme dostali pár základních informací ohledně manipulace s dítětem, ale nebylo tam na to moc prostoru a navíc člověk zjistí, že s "živým kouskem" je to prostě jiné. V porodnici nám toho taky mnoho neukázali (dítě tam bylo celou dobu v zavinovačce a když zabalíte křišťálovou vázu do bublinkové fólie, asi se jí taky nic nestane, že? ;-)), takže postup, jak s dítětem manipulovat, jak ho zvedat, předávat, pokládat... jsem velmi ocenila. Netvrdím, že všechno dělám stoprocentně správně a že to až tak "hrotím" jako paní Kiedroňová, ale je pravda, že základní znalost umožní člověku větší obezřetnost a zároveň mu dodá i trochu sebedůvěry do začátku, kdy je děťátko ještě hodně křehké (co si budem povídat, z té bimbající hlavy jsem měla před porodem dost noční můry! :-D)

8.) Kontaktní rodičovství (William Sears, Martha Searsová)

Popis: vysvětlení, co je to kontaktní rodičovství, jak ho praktikovat a jaké jsou výsledky/následky? ;-)) takové péče o děti

Můj názor: Tuto knihu mi půjčila moje klientka jako jednu ze svých oblíbených a musím přiznat, že i mě velmi zaujala. Ve stručnosti říká, že dítě, aby správně prospívalo, musí být v úzkém - jak psychickém, tak fyzickém (kojení, šátkování, společné spaní...) - kontaktu se svými rodiči, a to zejména v období nejútlejšího dětství. Získává tím sebedůvěru a zároveň schopnost brzy se osamostatnit. Kniha je protipólem názoru, že čím více budeme dítě nosit a všímat si ho, tím většího rozmazlence a závisláka na mamince z něj vychováme. Jelikož jsme oba s manželem velmi otevření, společenští a tím pádem i kontaktní lidé, tento postoj nám byl přirozený a z velké části se doporučeními řídíme. Jak ovšem autor sám uvádí, pro to, abychom byli kontaktními rodiči, nemusíme splňovat nutně všechny body, měli bychom prostě praktikovat ty, které nám a naší rodině vyhovují. Toto je jedna z mých nejoblíbenějších knih o rodičovství.

9.) Základy znakové řeči pro miminka (Monta Z. Briant)

Popis: kniha o tom, jak komunikovat s dítětem, které ještě neumí mluvit, pomocí znakové řeči. Nabízí stručný postup, jakým způsobem zapracovat znaky do každodenního života a kdy s tím začít, druhá půlka knihy je věnovaná samotnému "slovníčku" znaků.

Můj názor: knihu jsem dostala půjčenou, a tak jsem si říkala proč se do ní nepustit. Sama jsem se jednu dobu znakovou řeč pro hluchoněmé učila na kurzu, takže mi toto téma je celkem blízké. S dětmi se má údajně začínat nejdříve v půl roce, jelikož v ranějším věku nejsou schopny znaky interpretovat. Madla měla půl roku teprve před pár dny, takže se možná do znakování pomalu pustím. Nicméně nejsem si úplně jistá, zda jsem schopná být dostatečně důsledná, aby to mělo výsledky, a zda ji to bude vůbec zajímat. Naše holčička je už teď velmi upovídaná, a tak si tipuji, že mluvit (myslím reálná slova) začne celkem brzy a možná to ani nebude potřeba. Ale za pokus nic nedám, že... :-) 

10.) A Dost! Aneb francouzské děti nedělají scény (Pamela Druckermannová)

Popis: kniha o tom, jak vychovat děti, které jsou vyrovnané, spokojené a na veřejnosti ukázněné, a to podle principů rodičovství, které praktikují Francouzi.

Můj názor: autorka je Američanka žijící ve Francii, která popisuje, jak moc se liší výchova dětí v její rodné zemi a v Evropě. V podstatě si v tomto sype popel na hlavu, kniha působí, že Američané dělají všechno špatně a Francouzi naopak dobře, očividně z těch rozdílů v přístupu k rodičovství byla sama velmi překvapená. Jelikož my Češi jsme také součástí Evropy, připadá mi, že leccos děláme stejně jako Francouzi, a tak mi to až tak šokující nepřipadá. S částí "pravidel" zde uvedených se naprosto ztotožňuji (např. se mi velmi líbí poučka, že děti ve Francii mají pevně stanovené hranice, ale uvnitř těch hranic je naprostá svoboda), s jinými nikoli (např. že Francouzky prakticky vůbec nekojí, nebo nanejvýš pár měsíců po porodu, protože jednak něchtějí, aby na nich dítě bylo závislé a ony se nemohly nikam hnout a jednak aby neměly "vytahaná prsa". To mi tedy připadá poněkud brutální... Dále mě poněkud fascinuje jistota, s jakou jsou Francouzi schopni třeba i půlroční dítě šoupnout do jeslí, aby měli "čas pro sebe"...). Takže zjednodušeně řečeno, kniha je čtivá a zajímavá, nicméně já jsem z ní trochu rozpačitá a vzala jsem si z ní k srdci spíše střípky, které souznily s mým přesvědčením.

11.) Koncept kontinua (Jean Liedloffová)

Popis: kniha o tom, jak vychovávají děti a jak žijí své životy jihoameričtí Indiáni. Autorka vysvětluje, jak prostřednictvím rodičovství ovlivňujeme osudy svých dětí a jak jej praktikovat v duchu zachování přirozeného kontinua lidské rasy.

Můj názor: kniha má poněkud duchovní rozměr, je to jedna z těch, která vás poznamená navždy. Nebo alespoň mne tedy ano. Stejné pocity jsem před časem měla při čtení knihy Poselství od protinožců (autorka Marlo Morgan). S knihou se ztotožňuji, s autorčinou prezentací toho, jak bychom měli "žít správně" také. Nicméně je třeba si uvědomit, že žijeme zasazení do nějakého prostředí a že pokud bychom chtěli dodržovat vše, co je v knize psáno, museli bychom nutně sbalit svých pět švestek a odstěhovat se do džungle, jinak prakticky nemáme šanci. Proto si myslím, že je třeba brát knihu s nadhledem a pouze jako vodítko, nebo jako určitou formu nakopnutí a zbytek si přizpůsobit dle svých možností. Ale i pokud bychom udělali jen to málo, co je v našich možnostech, tak si myslím, že to bude pro naše děti přínosem... a vlastně i pro nás :-) (více o praktické aplikaci zásad této knihy si přečtěte v odkaze 12.))

12.) Šťastné dítě, spokojený rodič - aneb Koncept kontinua v praxi (Petra Janoušková)

Popis: kniha o tom, jak aplikovat zásady Konceptu kontinua v naší "civilizované" společnosti

Můj názor: Tahle kniha mně osobně přišla užitečnější než výše zmíněná kniha Koncept kontinua, nicméně bez jejího přečtění bychom nebyli schopni se dostat správně do obrazu, takže určitě doporučuji obě dvě. Líbí se mi přístup autorky a ještě více se mi líbí to, že k celé věci nepřistupuje dogmaticky, ale v průběhu času vše podrobuje kritickému zhodnocení a když něco nefunguje tak, jak by si představovala, hledá nové cesty. Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih!Pokud by Vás zajímaly další informace, najdete je na webu autorkyZDE

13.) Líný rodič (Tom Hodgkinson)

Popis: kniha o tom, že svým dětem prospějeme tím víc, čím méně toho budeme dělat. Motto knihy: nechte je na pokoji!

Můj názor: jakkoli ten úvodní popisek může znít děsivě, z této knihy jsem naprosto nadšená a myslím, že se pro mě stane Biblí rodičovství. Autor sepsal "Manifest líného rodiče" sestávajícího z několika bodů, které v jednotlivých kapitolách podrobněji rozebírá. Musím přiznat, že už před narozením naší dcery jsem dlouze přemýšlela o tom, jaký rodič asi budu, nebo jaký bych vlastně chtěla být, a probírala jsem to i se svým manželem. Dá se říci, že jsme se prakticky jednomyslně shodli na tom, jak bychom k tomu rádi přistoupili, tedy směr jsme si určili, jenom jsme nevěděli, jak na to. Tahle kniha mi vyloudila úsměv na tváři, protože autor došel (po zkušenostech se svými třemi dětmi) prakticky ke stejnému názoru a navíc dává i návod, jak vše přenést do praxe, aby to fungovalo. Tleskám! A protože je to pro mě dosud nejzajímavější kniha a ráda bych se s Vámi o ni podělila blíže, budu jí podrobněji věnovat jeden ze svých dalších příspěvků...

Tak, to je pro dnešek vše. A co Vy? Hodláte si některou z těchto knih přečíst? (pokud by Vás zajímaly podrobnější informace, můžete se na mě obrátit) Nebo už jste je četli? Líbily se? Nebo znáte jiné, které stojí za to? Za Vaše případné tipy budu moc ráda! :-) Díky a rodičovství zdar!